Stavba vikýřů


Vikýře jsou patrně nejvyužívanější možností prosvětlení podkroví. Jejich architektonická podoba ovlivňuje to, jak bude vypadat střecha a potažmo celá stavba.

Okno nového sedlového vikýře s bedněnou okenicí se vzhledem velmi blíží tradičnímu „podáváku”. Pěkné je oblé seříznutí trámků nosné kostry i bednění ze širokých prken. Měděný plech na opláštění spodního lemu bohužel příliš září – vhodnější by bylo vyhnout se mu, nebo použít titanzinkový plech se zavadlým povrchem

Často se však bohužel setkáváme s chybným architektonickým nebo technickým řešením, které ve výsledku vede ke znehodnocení podoby chalupy a v neposlední řadě i k dalším problémům.

Tradiční inspirace

Již několikrát jsme se v minulosti věnovali tvarovému řešení vikýřů v návaznosti na typ stavby nebo její region. Jen pro přehlednost můžeme shrnout, že nejčastějším typem v minulosti byly sedlové (vzácněji pultové) vikýře „podáváky“, sloužící k přístupu na půdu (také se tudy nakládalo seno, odtud jméno). Jejich velikost umožňuje bezproblémové umístění velkého okna. Aby stavba dobře vypadala, může se však na ni umístit jen jeden, popřípadě (na velké střeše) dva vikýře.

Vikýř typu volského oka je vyplněn deskou oblého tvaru, v níž je vyříznut otvor okénka. Lze jej vytvořit jak v bobrovkové krytině, tak v šindeli

V oblastech Podbrdska, západních Čech či na severu republiky často uvidíme i menší vikýřky s okénky, kryté valbovými, pultovými či sedlovými stříškami. Jejich drobné rozměry umožňují umístění více vikýřků na jedné rovině střechy; ani zde to ovšem nesmíme přehnat.

Nejvíce možností a tvarových variant nám nabízí tradiční stavitelství severozápadních a severních Čech. Kromě obou výše uvedených typů vikýřů zde nacházíme v četných modifikacích i další tvarová řešení s půvabnými jmény: volská oka, chmelové vikýře a štičí tlamy. Volská oka jsou asi nejčastější (objevují se i jinde v Čechách a na Moravě) a tvoří je čelní oblá dřevěná maska s vyříznutým otvorem, často osazená kolmo k rovině střechy.

Chmelové vikýře tvoří podlouhlá nízká štěrbina, nezřídka na celou délku střechy, rozdělená sloupky na řadu menších provětrávacích otvorů. Náběhy střechy na koncích vikýře jsou oblé, podobně jako u volského oka. Pouze na samém severu Čech se setkáme i se zvláštními vikýři, zvanými štičí tlama nebo štika. Od chmelových se liší větší výškou, umožňující pohodlné umístění řady větších okének. Okraje střechy bývají buď oblé jako u volského oka či chmelového vikýře, nebo i „lámané“, tvořené menšími zalomenými ploškami střechy.

Konstrukce vikýře

Stavba vikýře není konstrukčně náročná, vyžaduje však rozkrytí příslušné plochy střechy. Pro šířku sedlového nebo pultového velkého podávacího vikýře obvykle volíme rozteč krokví. V případě, že mají krokve velkou rozteč (tam, kde dříve byla šindelová nebo došková krytina obvykle 2 m), je třeba vložit mezi krokve ještě jednu, případně provést konstrukční výměnu.

Hranolové sloupky kostry sedlového vikýře jsou buď vztyčeny přímo na krokvích, nebo připevněny ke krokvím z vnitřní strany. Nahoře jsou spojeny překladem (ližinou), do níž jsou začepovány. Buď přes ližinu, nebo přímo přes sloupky jsou osazeny vodorovné pozedničky, jejichž zadní konce spočívají opět na krokvích. Přes kostru vikýře jsou osedlány jednotlivé drobné krokvičky sedlové střechy

Základem kostry vikýře jsou dva hranolové sloupky. Ty jsou buď vztyčeny přímo na krokvích (pak mohou být do krokví zadlabané na čepy), nebo jen „lípnuté“, případně připevněné ke krokvím z vnitřní strany. Sloupky jsou na vrchu spojeny vodorovným překladem (ližinou), do níž jsou začepovány. Buď přes ližinu, nebo přímo přes sloupky jsou osazeny vodorovné pozedničky, jejichž zadní konce spočívají opět na krokvích. Přes rám (kostru) vikýře jsou osedlány jednotlivé drobné krokvičky sedlové střechy.

Na kostru vikýře volíme spíše štíhlejší řezivo, nejlépe na sílu budoucí tepelné izolace. Spoje jsou nejčastěji čepované, dříve se jistily dřevěnými kolíky (hřeby), tak proč to nezkusit také? Dáme si záležet i na opracování viditelných ploch dřeva, zejména konců trámků. Boční plochy je třeba zabednit (nejčastěji šikmo, ve spádu střechy používáme co nejširší prkna). Tepelná izolace se vloží mezi nosné trámky pod bednění vikýře. Pozor, přesahující podhled střechy se nechá bez podbití. Zásadně jej nezateplujeme. Maximálně je možné přibít bedněný podhled přesahu střechy přímo pod latě, nikdy ne až pod krokve! Střecha by byla neúměrně tlustá a rázem by bylo po eleganci.

Na pokrytí sedlového či pultového vikýře se hodí krytiny používané na lidových stavbách (bobrovky, drážkové „ražené“ tašky, štípaný šindel, břidlice, eternit i falcovaný plech). Úžlabí se v některých regionech (opět hlavně na severu) vykrývala bez oplechování do obloučku, vyžaduje to však řemeslnou virtuozitu. Pokud se rozhodneme pro použití plechu, snažíme se jej maximálně překrýt jak krytinou, tak bedněním, aby na střeše nesvítil.

Několik slov ještě k volským okům a vikýřům s oblými náběhy obecně (chmelové vikýře, štičí tlamy). Čelní stranu volského oka tvoří oble tvarovaná deska (maska), v níž je vyříznut otvor okénka. V minulosti se používala i náročnější skružová konstrukce. Na proporcích desky velmi záleží, neměla by být příliš vysoká (optimální poměr šířky k výšce se udává 5 : 1). Tradičně se čelní deska ukládala nikoliv svisle, ale kolmo k rovině střechy, nebo alespoň šikmo. Z latí střešní krytiny se spustí na čelní masku volského oka jakési krokvičky, přes které se pod krytinu přibíjí krátké nařezané úseky latí, které již vytvoří onen oblý tvar.

Chmelové vikýře se dobře vyjímají nejen v přírodní břidlici, ale i v bobrovkách

Práce s krytinou vyžaduje řemeslnou zručnost (tašky je nutné přiřezávat a někdy i podmazat maltou), aby se krytina „neježila“. Pro volská oka lze obecně použít bobrovky, prejzy, štípaný dřevěný šindel nebo přírodní břidlici, s jistými výhradami i drobnější eternitové šablony. Pozor, ostatní druhy krytiny (zejména drážkové tašky) se pro tento typ vikýřů zásadně nehodí.

Pokrytí vikýře typu „štičí tlama“ či chmelového vikýře se blíží volskému oku. Jen čelní strana je tvořena trámkovou kostrou a podobá se tak spíše klasickému sedlovému či pultovému vikýři.

TEXT A FOTO: ING. ARCH JAN PEŠTA


Komentáře

Napsat komentář

TYPY VIKÝŘŮ

Na prvním obrázku je vikýř zvaný „volské oko“. Druhý znázorňuje malý vikýř s pultovou stříškou a třetí kresba představuje podlouhlou „štičí tlamu“.

Na prvním obrázku je vikýř zvaný „volské oko“. Druhý znázorňuje malý vikýř s pultovou stříškou a třetí kresba představuje podlouhlou „štičí tlamu“.