Proměny pekla


Nebudeme samozřejmě hovořit o peklu pohádkovém, nýbrž o prostoru před tradiční chlebovou pecí.

Výraz peklo nebo jeho krajové varianty však nebyly používány jednoznačně. Podle Encyklopedie lidové architektury (Vařeka, Frolec) se peklem nazývalo buď zápecí (asi proto, že při pořádně roztopené peci v něm bylo vedro jako v pekle), nebo – častěji – šlo o název prohlubně před pecí, do níž hospodyně vstupovala při sázení chleba do pece (střední a západní Morava a Slezsko), nebo prostor před ohništěm, do kterého se vyhrabával popel.

Pekelné koryto sice zmizelo pod dlažbou, ale kamenná stěna a ohniště, kde se opékají buřtíky, pohádkovou inspiraci nezapře

S posledně uvedeným významem souhlasí i Jaroslav Závacký, odborník z cechu kamnářského: „Peklo nebo pekelec v podobě hlubokého koryta se nacházelo v prostoru černé kuchyně, která původně fungovala jako komín. Do tohoto koryta se z chlebové pece nasypal vymetený popel. Protože byl horký a letěl vzhůru komínem, nazvali jej naši předkové, inspirováni pohádkovými příběhy, peklem.“

Peklo v nářečích

Klenba v síni a kobka kamen, kterou vidíme ve dveřích, vypovídá o velikosti celé stavby

Na Slovácku se zmíněnému prostoru, který se obvykle nacházel v černé kuchyni a později i v síni chalup, říkalo pekélko, pekýlko nebo pekelec. Posledně uvedený název byl používán i v navazujících českých oblastech. V Podluží a na Hané výrazem petýlek trochu smazali jeho obvyklý čertovský nádech, ale severní Morava už mu jej zase vrací a volí dokonce ženský rod – peklice.

Svérázný název kutloch přiřkli prostoru před pecí Východočeši: zřejmě vycházeli z toho, že se v něm dá skrýt vedle popela i leccos jiného. Jihočeši volí zdrobnělinu peci, tedy pícku a obecně se v Čechách užíval i název nístěj, obvyklý též u hutních pecí. Tam jde ovšem o prostor, v němž se shromažďuje vytavené železo a struska, které se pak vypouštějí tzv. odpichovým otvorem.

Konstrukce pecí

Stejně jako prostor kolem peci má i ona své krajové zvláštnosti v názvosloví a konstrukci. V Čechách a na severozápadě Moravy říkali peci prozaicky pekárna, zato ve Slezsku vymysleli roztomilejší název – pekarčok. Stavěla se z kamene a hlíny, později z cihel. Ale dochovaly se i doklady o budování kostry klenutí z proutí, omazaného vrstvou hlíny. Původně se pec stavěla při zemi. Ve 13. a 14. století byla někde vyzvednuta na sokl a před ústí pece bylo posazeno ohniště. Zprvu měla pec kopulovitý tvar, později (18. a 19. století) i tvar krychle a kvádru.

Milovníci tradice nejen pečou chleba, ale v pekle dokonce i vaří

Jednoduchému výstupku před pecí, jehož rozšíření spadá do 13. až 15. století, se říká předpecí. Tvoří přechodný článek mezi pecí a ohništěm a umožnilo zjednodušit práce kolem přípravy pokrmů a pečení chleba.

Pekelná současnost

Peklo – ať už mu naši předkové říkali jakkoli – nabídlo a nabízí současným majitelům chalup, v nichž se tento pěkný konstrukční prvek dochoval, zajímavé možnosti. Jsou nadšenci, kteří dovedou i dnes ve staré peci upéct domácí chléb. Častější však je využití prostoru před pecí jako otevřeného krbu nebo neobvyklého interiérového ohniště. Samozřejmě to chce zcela funkční komín.

Někteří chalupáři využívají jen kamna ve světnici a v bývalém předpecí skladují otop. V klenutých komůrkách se však dá i posedět nebo poležet, předpecí se může stát prostornou policí na nejrůznější nářadí a ozdobné předměty.
Dnešní pekla, předpeklí, nadpeklí, předpecí i pece zkrátka iniciativě meze nekladou. A vždycky působí zajímavě, útulně, pekelně krásně.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR, PAVEL VESELÝ, IVAN POLTAVEC, MARTIN MAŠÍN, ALEXANDR JANOVSKÝ A MARIE VOTAVOVÁ


Komentáře

Napsat komentář