Příliš tichá samota


Kokořínsko patří k místům, kde v architektuře odedávna převažovaly dřevěné roubené stavby nad zděnými. Toho si byl vědom i pan Vojtěch, který stavení v dezolátním stavu proměnil v moderní roubenku.

Chráněnou krajinnou oblast Kokořínska počítáme k nejatraktivnějším regionům naší země. Najdeme tu roviny, rozlehlý labyrint pískovcových skal a roklí, hluboké lesy i obtížně přístupná místa v kopcovitém terénu, kde vznikaly malebné vesničky s roubenými domy. Ty dnes patří k nejkrásnějším památkovým rezervacím. Mnoho takových chalup jsme v našem časopise již představili. Dnes se pojďme podívat na stavení, které v místě střeženém hrady Houskou, Bezdězem a Kokořínem vystavěl moderně a přesto v duchu místních tradic náš hostitel.

Cestovali jsme krajem, který ve svých dílech oslavoval Karel Hynek Mácha. Za půvabnou vesničkou Kruh, sestávající převážně z tradičních roubených domů, jsme odbočili na zpevněnou cestu, po níž jsme se měli dostat k víkendové chalupě pana Vojtěcha. Jeli jsme poměrně dlouho mezi poli. Naše pochyby, že jsme na správné cestě, ale rozptýlila porada s navigací. Po chvíli se před námi vynořila chalupa, usazená do rozlehlého trávníku.

Před pozemkem stálo několik automobilů, které svědčily o tom, že nejsme jedinou návštěvou letního sídla. Ze skupinky lidí nám vyšel v ústrety majitel domu a přivítal nás slovy: „Právě kolaudujeme čističku odpadních vod, zatím se tu porozhlédněte, za okamžik se vám budu věnovat.“

Okolí domu

Území, na kterém Vojtěch koupil staré hospodářské stavení s pozemkem o rozloze několika desítek hektarů, je ohraničeno lesy. Nedaleko se na vzdáleném kopci tyčí hrad Bezděz. Jde o skutečnou samotu, od nejbližší vesnice vzdálenou asi tři kilometry.

A tak procházíme okolo objektu, který stojí na pozemku s pečlivě udržovaným trávníkem. To k nám již přichází majitel a na naši poznámku o tom, že jsme měli pochyby, zda jsme do polí odbočili správně, odpovídá: „Původně to byla skutečně jen neudržovaná polní cesta, nedalo se po ní jezdit. Když jsem tu chtěl přestavovat dům, museli jsme zpevnit podloží a vyrovnat povrch. Stálo to spoustu úsilí i peněz, ale bez příjezdové cesty bychom tu byli ztraceni.“

Obdivujeme pěstěný trávník, ve kterém jsou cestičky ze šlapáků ze štípaného čediče. Péče o tak velkou rozlohu v nerovném terénu jistě vyžaduje spoustu času. „Sekání zabere asi čtyři hodiny,“ říká majitel. „Bez pořádné techniky se tady neobejdeme.“

Dům pro rodinu

Vcházíme do přízemí domu. Prostorná vstupní hala se nachází v kamenné části stavby. Je osvětlena čtyřmi klenutými okénky, jde se z ní na toaletu a do obytné části, od níž je hala rovněž oddělena zdí z pískovcových kamenů.

Ptáme se, jak nemovitost objevili. Vojtěch vypráví, že původně zemědělskou usedlost s rozsáhlými pozemky našel v jedné realitní kanceláři. Místo jej okouzlilo, tak objekt koupil jako překvapení pro manželku. Prozradil nám také, že, ač je povoláním stavař, nezanedbatelnou roli ve výběru nemovitosti a pozemku hrála možnost mít vedle rekreační chalupy místo pro přistávací dráhu, aby se mohl věnovat svému koníčku – létání.

„Starý obytný dům neměl z architektonického hlediska žádnou hodnotu. Šlo o slepenec stavěný po částech z kamene a cihel. Zajímavá byla jen hospodářská část postavená z pískovce a zakrytá cihelnou klenbou, kterou jsem chtěl zachovat. Když jsme ale začali připravovat rekonstrukci, zjistili jsme, že zdivo kleneb je značně poškozené a nepůjde využít,“ vzpomíná hostitel.

„Nakonec jsme stavbu zbourali celou a kamenné části jsme dali vyzdít znovu z původních pískovcových kamenů,“ doplňuje. Zbylé stěny domu jsou vyzděny a kombinovány s roubenou dřevěnou konstrukcí. Protože se pozemek nachází v chráněné krajinné oblasti, musel nový majitel zachovat totožné proporce obou staveb. Domy proto mají přízemí a obytné podkroví pod sedlovou střechou.

Na pozemek byl předchozím majitelem přiveden vodovod a elektřina a je zde i vlastní studna. Ke komfortu chyběla jen čistička odpadní vody. Tu náš hostitel vybudoval a právě v den naší návštěvy byla zkolaudována.

Život za sklem

Povídáme si v kuchyni s jídelnou, která se nachází na konci otevřeného obytného prostoru. Všímáme si, že je v něm několik dvoukřídlých i jednokřídlých francouzských oken. Bez záclon a závěsů, takže je tu spousta světla a místnost je opticky dokonale propojena se zahradou. „Jsme na samotě, daleko od vesnice, okolo projde jen málo lidí, takže se tu cítíme naprosto přirozeně,“ říká Vojtěch. „Na okna bez záclon si brzy zvyknete.“

Když hovor na chvilku utichne, překvapí nás ticho, v němž je slyšet jen cvakání spouště fotoaparátu. Chybí tu ruchy civilizace známé z jiných chalup. Neprojíždí tudy auta, neštěká tu pes, nekokrhá kohout. „Takový klid jsme hledali,“ přitaká hostitel. „I když někdy je ticho na obtíž, protože jsou v něm slyšet i slabé zvuky zvenku. Třeba když se na střeše začne srážet mlha nebo jen lehce poprchává, kapky vody padající do okapového svodu duní tak, že nás to někdy budí ze spaní. Na to má ale moje žena pomůcku – vkládá do dna svodu okapu houbičku na nádobí a ta zvuk dopadu kapek dokonale utlumí,“ směje se majitel.

Otevřený prostor v přízemí dělí již zmíněná pískovcová zeď mezi vstupní halou a obývákem. Do části mezi kuchyní s jídelnou a obývacím pokojem je vestavěno technické zázemí pro tepelné čerpadlo, místnost pro pračku a vstup do původního klenutého sklepa.
Přízemí vyhřívá teplovodní topení umístěné v keramické podlaze a doplněné radiátory. Nechybí tu ani dvoje krbová kamna pro pohodovou atmosféru u plamenů živého ohně.

Interiér s vůní dřeva

Okolo technické místnosti vede lomené dřevěné schodiště do podkroví. Schody ústí na galerii, jež ze všech stran obklopuje otevřený prostor nad obývací částí. Ve dvou štítových stěnách, které jsou proskleny, se nacházejí tři ložnice. Skleněné stěny nabízejí úchvatný výhled do malebné krajiny. Na jedné straně galerie najdeme prostornou ložnici rodičů, ze které se vchází do koupelny a šatny. Na protější straně pak jsou dvě ložnice pro děti, napravo od nich vznikla společná koupelna se sprchovým koutem, nalevo je situována toaleta.

V podkroví hraje hlavní roli dřevo. Je použito na podlaze, na trámech i na schodišti. Zdobí svou přirozenou krásou a stále prostor plní charakteristickou vůní. „Nábytek do kuchyně a některé další zařízení jsme koupili v IKEA, další věci jsou z bazarů,“ vypráví Vojtěch, zatímco procházíme domem.

Domek pro hosty

Asi deset až patnáct metrů od domu rodiny hostitele se nacházela původní stodola se stájemi. Dnes je z ní roubený domek pro hosty. V přízemí je jedna velká místnost s toaletou, v podkroví se nacházejí dvě ložnice a koupelna.

Část přízemí zvenku tvoří terasa s kamennými sloupy. Je tu umístěno posezení, odkud je vidět do zahrady i na dům majitele. Za domkem je přístřešek pro zahradní náčiní a nedaleko v zahradě vybudovali malý rybníček, který slouží jako zdroj vody pro údržbu trávníku.

Zahrada je spíše travnatý sad se starými ořešáky, jabloněmi, hrušněmi, třešněmi a švestkami. Staré stromy náš hostitel prořezává, ty nemocné a neplodící pomalu mění za mladé. Za trávníkem se rýsují ohradníky, dělící sad od okolních polí. Tyto pozemky majitel pronajal místním, kteří na nich hospodaří. Příjezdová cesta končí před branou na pozemek. Aby cyklisté a turisté, již sem občas zavítají, mohli pokračovat dál, zřídil majitel kolem plotu cestičku, která se na starou polní cestu napojuje a vede dál do údolí.

S láskou ke kraji

Stojíme na zahradě a Vojtěch vypráví: „Nikde poblíž tu není koupání, tak se občas i se psem zaletíme vykoupat do Vavrouškova rybníka u Hradčan. Letadlem to vyjde na sedm minut, autem přes půl hodiny. Někdy tam ale v rámci běžeckého tréninku doběhnu a žena mne pak vyzvedne.

Musím dodat, že oblast za Bezdězem je velmi dobře udržovaná Vojenskými lesy a statky. Je to skutečný ráj pro turisty. Krajina je tu paradoxně zatížená civilizací, třebaže – anebo právě proto – tu dříve byl ruský vojenský prostor. Na své si zde přijdou všichni – od turistů přes cyklisty až po kolečkové bruslaře. Na Hradčanech je totiž bývalé vojenské letiště s tříkilometrovou betonovou dráhou,“ dodává. Z jeho slov je znát, že si tento kraj skutečně oblíbil, fandí třeba Okrašlovacímu spolku Kokořínska „Pšovan“, který se stará o obnovu světských a sakrálních drobných staveb v kraji. Kolaudace skončila, končí i naše krátká návštěva.

text: Helena Štětinová
foto: Robert Virt

Proměna hospodářského stavení aneb Příliš tichá samota


Komentáře

Napsat komentář