Prázdninová chalupa


O letních prázdninách je tady, na chalupě, nejlíp. Rozkvetou všechny kytky v zahrádce a za babičkou a dědou přijdou vnučky. Pak je to teprve to správné eldorádo – místo blahobytu, země zaslíbená.

Patrová podstávková chalupa za dobu chalupaření Silvie a Miloslava Brkalových rozkvetla do krásy

Vlastně je to chalupa, jakých vidíte na Kokořínsku spoustu. Částečně roubená, částečně stavěná z kamene, s patrem, které nese podstávková konstrukce a které je lemováno pavlačí. Před osmi lety si ji vybrali Silvie a Miloslav Brkalovi, kteří jí od té doby vracejí dávno ztracenou krásu a hýčkají ji a rozmazlují stejně jako svoje milované vnučky. Není divu, že se Ema, Verunka a Bára nemůžou dočkat chvíle, kdy už budou u babičky a dědy.

Rychlá koupě

Silvie a Miloslav bydlí v Praze, jsou Libeňáci. Silvie pracuje jako účetní a Míla je elektrikář v důchodu. Když před časem zdědili parcelu po mamince, řekli si, že ji prodají a na stará kolena si pořídí chalupu. Dlouho vybírali na jihu od Prahy, ale žádný domek jejich finančním představám neodpovídal. Až se jich jeden ze synů zeptal: „Proč hledáte na jihu? Kdybyste koupili chalupu na sever od Prahy, měli bychom to k sobě blíž.“ Silvie si sedla k internetu a našla ji.

Jeden ze sloupů podstávky nese dataci, která upřesňuje stáří stavení. Chalupě je více než 200 let

Bylo září roku 2005. „Byl hnusný deštivý den a vypadalo to tu hrozně,“ popisuje naše hostitelka první dojmy z obhlídky za doprovodu realitního makléře. „Střechou pršelo, chalupa měla jen suchý záchod a zahrada? Zarostlá džungle. Cena však byla příznivá, a tak jsme si plácli. Teprve potom jsme začali zjišťovat skutečný stav domu, v němž deset let nikdo nebydlel.

Pozvali jsme si člověka od firmy, která se zabývá rekonstrukcemi. Řekl nám, že chalupa je postavena z plaveného dřeva, což si mohli dovolit jen bohatší lidé. Takové dřevo bylo díky delšímu pobytu ve vodě pevnější v tahu i tlaku, odolnější proti škůdcům a ve stavbě méně ‚pracovalo‘. Měla jsem však hrůzu z toho, že bychom mohli vyhořet, dům byl starý a neudržovaný, takže jsme nejdříve ze všeho nechali vyvložkovat komín.“

S úsměvem na tváři

Říká se, že s úsměvem jde všechno líp. A Silvie je žena, která se pořád směje, a její muž Míla jakbysmet. Tvoří spolu báječnou „dvojku“, která srší nápady, energií a optimismem. Při prohlížení fotografií, které mi oba ukazovali v zahradě pod pergolou, jsem poznamenala: „Museli jste si pěkně máknout?“ – „Ještě víc!“ potvrdila Silvie, samozřejmě s úsměvem od ucha k uchu, a vypravovala, jak začali velkým úklidem. V domě se nejdříve brousily podlahy a dělaly nové omítky. V čistém se žilo hned o něco veseleji.

Tyčkový plot zdobí plechová konvička

Ovšem zahrada jim dala zabrat. Všude rostly náletové lísky, předzahrádka byla zarostlá břečťanem a posezení psím vínem. Na příjemné chvilky u kávy to ale nebylo. „Střechou na stůl pršelo a kolem vína lítaly vosy…“ poznamenává Silvie. K první chalupářské sezóně Míla připomíná: „Když sousedi viděli, jak se snažíme a pracujeme, přidali se. Postavili nový plaňkový plot. Vycházíme spolu výborně, dokonce v plotě mezi sebou máme branku.“

Patálie s jezírkem

Zahrada Brkalových má 1600 metrů čtverečních. Je situovaná na jihozápad a má lichoběžníkový tvar. V nejširší části stávala stodola, dnes bychom našli nanejvýš zbytky základů. Na jejím místě ještě za předchozích majitelů vyrostl přístřešek na nářadí a na něj navazující pergola s posezením. Brkalovi tohle místo značně zútulnili. Navíc se tady, přímo před pergolou, modrá hladina kruhového bazénu. Během letních prázdnin je jeho průzračná voda pro Verunku a Báru, které nám v době naší návštěvy také dělaly společnost, neodolatelná.

Střechu dnes kryje umělý šindel a hospodářská část září krásnou barvou pískovcových štuků. Místo džungle je upravená zahrada s bazénem a malým okrasným jezírkem

„Pro zapuštěný bazén jsme se rozhodli před šesti lety. Využili jsme služeb pana Nešlehy, který je moc šikovný a kterého jsme opakovaně zvali na všechny zemní práce. Malým nakladačem zeminu vybral a také ji odvezl. Pak už mohl přijet Mountfield a bazén přivézt.“ První koupání si Silvie a Miloslav pamatují velmi dobře, odehrálo se 25. 5. 2007. Od té doby drží tradici a každým rokem 25. května bez ohledu na počasí zahajují sezónu v plavkách.

Hladinu jezírka pokrývají listy leknínů pod nimi v tiché vodě plují červení karasi

Touha po zkrášlování zahrady tím ale neskončila. Slova se ujímá Míla: „Ještě jsme si vymysleli jezírko. To víte, Pražáci…“ směje se. „Koupili jsme hotový výlisek a zapustili ho do trávníku vedle bazénu.“ Slovo si bere Silvie: „Když jsme se šli pokochat na terasu, vůbec se nám nelíbilo – hotový Naďmároš! Příští rok jsme výlisek zase vyndali. Ale protože se nevzdáváme, podruhé jsme vsadili na fólii. Výsledek byl o moc lepší. Do jezírka jsme dokonce vypustili nějaké rybičky. Jenže jednou při čištění Míla omylem fólii protrhl a voda odtekla. Opět jsme museli všechno vyndat a další rok celé jezírko znovu předělat.“

Plastový šindel vyhrál

Jak postupujeme stránkami v albu, dostáváme se k roku 2008. Ten rok došlo na střechu – dělaly se parozábrany, laťování a pokládala nová krytina.

„Rozhodli jsme se pro Drdlíkův plastový šindel,“ ukazuje na střechu Míla. „Je vyroben z recyklovaného plastu – z nárazníků aut, a to je hodně tvrdý materiál. Výrobce nám dal i seznam firem, které prošly školením, jak šindele pokládat. Vybrali jsme si pana Pišingra z Litoměřic. Dal nám dobrou cenu a jednání s ním bylo velmi solidní,“ pochvaluje si chalupář. „Chlapi běhali po střeše jako kamzíci, za pět dnů celou střechu sundali i pokryli. Ani jim nevadilo, že jsme místo hřebíků chtěli šindele upevňovat šroubky.“

Pod nánosem omítky Míla objevil nádherný pískovec. Musíme uznat, že jeho očištění stálo za to!

O rok později dostala chalupa nové štíty a uvnitř došlo na koupelnu. Ještě předtím ale v rozporu s tvrzením realitního makléře, že tu není vyřešen odpad, objevili obrovskou žumpu za domem. Příjemné překvapení!

Čištění štuk

V roce 2010 Míla zapřemýšlel, co s chalupou zvenku. V patře byla pěkná, ještě předchozími majiteli zrekonstruovaná pavlač, ale pod ní… Celé přízemí nad šedým soklem kryla vrstva cementové omítky, jejíž barevné provedení snad mělo imitovat tvar podstávky. Chalupář neváhal. Pryč s tím! Pod omítkou narazil na pískovcové štuky.

„Nejhezčím zážitkem bylo, když se pod majzlíkem objevovala krásná kresba kamene. Sousedi jej potom chodili obdivovat – Vy jste si nechali udělat nový obklad!“ směje se tomu náš hostitel. „Původně byla z kamene postavena celá zadní část chalupy, ale tam už byly štuky špatné a musel jsem je nahradit falešným roubením.“

Malý pokojík s harmoniem v přízemí překvapuje stropní křížovou klenbou

Když přišla řada na vymazávky spár mezi trámy roubení na opačném konci chalupy, jezdil Miloslav pro jíl do místa, kde stávala cihelna. „Nakopaný jíl jsem míchal se slámou, kterou jsem drtil v obyčejném zahradním drtiči. Zjistil jsem, že cementová vymazávka dřevo ničí až do hloubky. Na radu místních jsme se při opravách cementu a betonu vyhýbali. Dřevo musí dýchat, jinak trpí.“

Objev jímky

Léto roku 2011 si Míla užíval jako pravý děda. Na zahradě u sousedova plotu stavěl ze dřeva malý dětský domeček. Holky mají dole pokojíček a nahoře můžou i spát – kdyby se ovšem v noci samy nebály. Z tohoto důvodu na noční dobrodružství zatím nedošlo.

Kamenné schody, dřevěný práh i původní dlažba potvrzují značné stáří tohoto stavení

„Tenkrát v listopadu se nám ucpal odpad z kuchyně,“ hlásí Silvie a obrací další stránky s fotkami. „Mysleli jsme, že tu máme trativod. Čistili jsme odpad pérem, ale nepomohlo to.“ Nezbylo než začít kopat. Oba synové pomáhali, tak jako mnohokrát před tím. Před zápražím Brkalovi objevili hlubokou jímku, která částečně prosakovala do země a která se za tu dobu, co chalupu koupili a hospodařili v ní, naplnila hustým kalem. Od té doby, co ji vyčistili, odpad zase funguje.

Další rok se ve stavení měnila okna. „Nechali jsme vyrobit jedenáct oken v jednom pražském truhlářství. Tady je také umí, ale moc dlouho jim to trvá,“ povzdychne si chalupář. „Obložky jsme si dělali sami. Suchá prkna jsme navezli už na podzim a na jaře jsme je vyměňovali.“

Míla je vzorný děda, a tak pro malé princezny vyrobil koně „Zlatohříváka”

Jsme skoro na konci alba a Silvie se zamyslí: „Nějak to letí. Koukám, to je samé léto, Vánoce, léto, Vánoce a holky rostou a stárnou.“ Zvedne oči od fotografií: „Naštěstí já ne,“ směje se a zve nás do domu.

Měli jsme štěstí…

Uvnitř se jen potvrzuje, že Silvie a Miloslav mají pro dvě stě let staré stavení pochopení. Stěny tu dýchají vápnem, podlahy jsou ze širokých prken. V obytné světnici před kachlovým sporákem a v síni je na zemi dokonce původní stará dlažba s nádhernými vzory.

Před kachlovým sporákem se zachovala nádherná stará dlažba s květinovým motivem. Škoda, že se už taková nevyrábí, slušela by i dalším chalupám

„Tahle vesnice je památkovou zónou, ale i kdyby nebyla, nám je blízké uchovat chalupu v podobě, jakou měla dřív,“ ujišťuje mě Silvie, ke které se z obou stran tisknou Verunka s Bárou a pozorně všechno poslouchají. Miloslav, který na chalupě poslední léta žije natrvalo a odvedl tady pořádný kus práce, na závěr skromně podotkne: „Víte, my jsme nikdy nebyli bohatí. To, že se na nás snesly peníze, je velké štěstí. Stejně tak jsme měli štěstí na tuhle chalupu. Stojí na krásném místě a můžeme být jen vděční za to, že se u ní neprojevila nějaká zásadní vada.“

Rodině Brkalových je na chalupě dobře. Silvie báječně vaří, Míla je dědeček, který umí s vnučkami blbnout, a když všichni mají dost chalupaření, seberou se i se psy a nasednou do jedné z fordek, zaparkovaných v „Dědečkově“, a jedou někam na dlouhý výlet. Sjezdili už takhle kus světa. Je fajn, že si život spolu umí užít.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: JAROSLAV HEJZLAR

Prázdninová chalupa


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Když Brkalovi chalupu koupili, měla střechu pokrytou červenými bobrovkami, kterými dovnitř pršelo. Hospodářská část byla omítnutá cementovou vrstvou a okna měla lesklý bílý nátěr. Zahradu pokrýval mnoho let neudržovaný porost.

Když Brkalovi chalupu koupili