Měla jsem ji v srdci
Projeli jsme vesnicí, na konci vydrkotali polní cestou doleva vzhůru a obchvatem přes louku se vraceli. Tak nám to paní Jiřina vysvětlila. Už nám mávala před pruhovanou chalupou, která jako by za ní rozevírala ochranná křídla.
Pobyt na venkovské chalupě je pro mámu s malými dětmi optimální řešení. To si paní Jiřina uvědomila, když se její starší dceři Hance narodil kluk. V polovině devadesátých let tedy začala s manželem objíždět chalupy.
Pět let a dost!
Jejich cílem byla Šumava, nabízející nekonečné letní toulky i slušné zimní lyžování. V době, kdy se cena benzinu pohybovala kolem dvaceti korun za litr, byla častým cílem Pražáků. Jiřina však měla ještě další důvod. V dětství totiž trávila hodně času u babičky na chalupě u Vimperka. Chtěla znovu zažít pocit, jakým na ni pošumavské kopečky i život na vsi tehdy působil.
„Vyjížděli jsme, jakmile se objevil nějaký zajímavý tip, a někdy i bez konkrétního cíle. I když jsme měli svou představu, naše hledání mělo také omezení. Pracovali jsme s Jiřím oba ve školství, kde nebylo nikdy moc peněz. Statky a chalupy po rekonstrukci, byť by splňovaly naši představu polosamoty u lesa s vodou nedaleko, jsme tedy museli míjet. Samozřejmě nás nelákaly ani levné zříceniny nebo domy bez elektřiny,“ vzpomíná mladistvě vyhlížející paní, jejíž postava nezapře aprobaci – tělesná výchova.
Přiznává, že v těch chalupách a jejich okolí pořád hledala střípek dětských vzpomínek, věřila, že ji některá osloví na první pohled. Nestalo se, i když za pět let projezdili Šumavu křížem krážem. Jiří, který má vzdělání technického směru, navíc začal podnikat, měl moc práce a výlety ho přestaly těšit.
„Manželův nezájem způsobil, že jsem se nakonec rozhodla najít něco i bez něj. A vydala jsem se s dcerami do kraje pod Troskami, na chalupu, o níž jsem se dozvěděla v jedné realitce. Byla dva roky prázdná, majitel, starý mládenec, zemřel. Měl sice poměrně rozvětvenou rodinu, ale všichni už svoje chalupy měli. Kraj jsem znala, občas jsem do Českého ráje jezdívala smaminkou za její kamarádkou. Když jsem vyjela na kopec pod lesem a otevřel se mi pohled na černobílou roubenku, věděla jsem, že je hledání konec.“
Příliš velké sousto?
Krásný dojem zůstal, i když cestou na dvůr byla třeba prokousat se živým plotem z kopřiv a chalupa „tváří v tvář“ už nemohla skrýt svou zchátralost. Krásné okolí, pocit volnosti, ale i sounáležitosti s vesnicí, kterou je odsud vidět jako na dlani, zvítězily nad vědomím, že víkendy budou pro pěkných pár let „zadány“.
„Chalupa si mě získala také tím, že jsem na trámu v síni našla křížek a letopočet 1777. Ať už jde o datum dokončení stavby nebo nějaké opravy, bylo jasné, že je stará víc než dvě stě let,“ ukazuje paní Jiřina záznam vytesaný do futra ložničky v přízemí. „Představte si, kolik lidí tady žilo! Kolik se jich tady narodilo, kolik umřelo…“ zadumala se.
Chalupaří v Českém ráji už třináctým rokem. Jak předpokládala, velmi šťastná tady byla její maminka. A pro Hanu smalým Markem, k němuž přibyla Terezka, Adélka a s odstupem ještě dnes tříletá Viktorka, ale i pro její mladší dceru Zuzanu se stala chalupa téměř druhým domovem. Méně vřelosti projevil manžel, kterého zcela pohltila jeho práce.
„Slíbila jsem mu, že ho chalupou nebudu zatěžovat. Když jsem si však uvědomila, co jsem na sebe naložila, párkrát jsem si zpočátku i pobrečela. Když jsem jednou propadla pocitu, že to nezvládnu, přijel za mnou – v pravou chvíli – dávný kamarád Honza. Řekl mi: ‘Nebreč, prosím tě, ještě budou všichni čumět, co jsi tady dokázala’.
Kdybych měla padnout!
S tímto odhodláním se Jiřina pustila do rekonstrukce. Nejdřív se rozhodla postavit garáž na konci křídla, v němž bývaly chlévy. Jenže ty necelé čtyři metry bylo nutné ukrojit ze stráně. „Na to jsem samozřejmě objednala bagr. Účtoval si pět set za hodinu a rejdil tady celé dopoledne. Hlíny bylo habaděj, bagrista ji vyklápěl na hromadu vedle. Já jsem potom stráňku dotvořila, zpevnila, osázela a udělala schody z pražců. Puchýřů od lopaty a krumpáče jsem měla věru dost.“
Na přestavbu chlévů si zjednala zedníka s pomocníkem. Přesouvat pískovcové kvádry si opravdu netroufla. Ukázala jim, kam je mají po vybourání ze stěny stavět a šla uvařit něco na zub. „Když se z místa činu začaly ozývat rány, vyřítila jsem se z kuchyně. Mlátili do těch nádherných kamenů krumpáčem a chtěli je půlit, že prý jsou moc těžké! Po chvíli dohadování jsem přitáhla železný trakař, který tu zůstal po předchozím majiteli. Kámen jsme na něj vždycky navalili a odvezli na místo určení,“ vysvětluje chalupářka a vede nás bývalou maštalí, zděnou z krásných narůžovělých pískovcových kvádrů, z níž je dnes zahradní centrum, i sousedním prostorem, který je vyhrazen pro letní mejdany. Stěny nejsou vyspárované, prostor je tedy příjemně provětráván.
Do série prací, které daly Jiřině hodně zabrat, je třeba započítat i opravu roubení. V nejhorším stavu byly stěny ložnice. „Byla původně bez okna. Šikovný zedník někde sehnal jedno starší, aby moc ‘nekřičelo’. Když okno osadil, zbrousila jsem trámy flexou, mezery vyluxovala a preventivně natřela lignofixem. Narůžovělé jílovité hlíny je v okolí dost, stačilo do ní jen nastříhat slámu a vymazávka byla hotová. Mezi trámy tady zmizelo šest kýblů hliněné směsi,“ ukazuje chalupářka na spáry, na povrchu opatřené bílým eternalem.
S posíleným řemeslnickým sebevědomím se vrhla s letlampou na stropní trámy v kuchyni. Byly natřené vším možným a taky notně oprýskané. Když měla i s brýlemi oči plné barevných šupin, vydala se za truhlářem. Řekl si za každý trám tři sta, ale prý by mu dala i víc. „Nabízel tenkrát, že shodí i staré povaly a uloží mezi trámy něco modernějšího. Ale nechtěla jsem. Nahoře byla totiž tvrdá, skoro zvonivá hlína, zadusaná až do stran. Říkala jsem si, že možná drží v těch místech chalupu pohromadě. A pak jsem někde četla, že takový zásah skutečně může statiku porušit.“
Má ji v srdci stále
Pak už šlo všechno ráz na ráz. Z betonu na podlaze velké světnice zmizelo ošlapané plesnivé linoleum a truhlář na něj uložil nové polštáře a smrková prkna. Sedací soupravu po babičce doplnil jednoduchý světlý nábytek a v koutě vyrostl hnědý kachlový sporák. Protože u něj nebyla žádná odkládací plocha, nechala chalupářka vyrobit dřevěný stolek. Horní desku pokryla stejnými kachli, z jakých kamnář z Vamberka postavil sporák. Spodní patro obsadila keramická mísa. „Koupila jsem si ji, když mi bylo dvacet. Už tenkrát jsem toužila po chalupě. Měla jsem ji doma v kredenci a vůbec jsem ji nepoužívala. Věřila jsem, že jednou najde uplatnění na mojí chalupě…“
Za těch necelých třináct let se Jiřina naučila spoustu věcí. Ke zkušenosti s úpravou terénu a opravou roubení přidejme ještě natěračské práce – na podlahy použila dvousložkový tvrdý lak a kombinací několika tónů Industrolu vykouzlila lahodnou modř pro dveře v předsíni a lavičku na zápraží. Dokonce se pustila do konstrukce tříkomorové vyhnívací čistírny odpadních vod a také mechanizmu, který jistí v případě výpadku proudu automatický kotel před vybouchnutím. Tedy akce, které mají k její profesi hodně daleko. „Mám aprobaci tělesná výchova, zbytek mě naučil Dalibor,“ směje se našemu údivu a připomíná, že Dalibora naučila podle pověsti nouze hrát na housle.
Spoustu práce udělala také v podkroví, pro jehož rekonstrukci se rozhodla před šesti lety. Rozrůstající rodinka se do chalupy nemohla vejít. Děti a návštěvy dnes mají vyhrazeno přízemí, podkroví je Jiřinino království. „Náramně si užívám ráno. V sedm hodin jemně otevírám oči a chvíli lenoším, ale v osm už jsem na nohou. Kdybych spala dýl, bolela by mě hlava,“ svěřuje se chalupářka, která volila toto rozmístění i proto, že se v podkroví cítí bezpečněji. Hlavně, když se „do ráje“ vydá sama.
„Jiří se tady zastaví jen v zimě. Přijede s lyžemi a pokračujeme do Krkonoš, na Mísečky. Ale už jsem si zvykla. Poznala jsem pár prima lidí ze vsi, navíc naproti na kopci sídlí ve dvou staveních velmi přátelští chalupáři, s nimiž držíme partu. V pátek zajdeme obvykle do místní hospody a v sobotu se střídáme na kafe.
Někdy se paní učitelka vydá na chalupu autíčkem, ale v poslední době častěji vlakem. Rozhlíží se po kraji – anebo opravuje písemky. Aby si užila víkend zcela bez restů. Ve své chaloupce se nebojí, vždyť bývá plná lidí. „Navíc tady není žádný majetek, jen spousta práce,“ uzavírá vyprávění.
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK MALÝ