Omítky v chalupě


Opravy omítek, jejich částečné odstranění a nahrazení novou maltou patří k pracím, které nelze dělat „za provozu“.

Vápenná omítka v památkově chráněné chalupě

Při odstraňování starých omítek se silně práší, oklepáváním suchých omítek vzniká velmi jemný prach, který ještě dlouho po „akci“ nacházíme všude po stavbě i okolí. Prašný provoz znamená nutnost větrání.

Zvolme tedy období pro výměnu omítek tak, aby se mohlo stále větrat, ale abychom neomezili prachem naše nejbližší sousedy. Ideální jsou jaro a podzim. Zrání nových omítek vyžaduje vysychání, ale ani to nesmí být příliš rychlé. I z tohoto pohledu jsou jarní a podzimní měsíce pro výměnu omítek předurčeny.

Jaké omítky zvolit?

Volba omítkové směsi a skladby vychází z úkolu, který jsme si stanovili. Hrubost omítky, tedy její zrnitost, je dána tloušťkou vrstvy. Zrno v omítce má tvořit nejlépe jednu třetinu (nejvíce jednu polovinu) tloušťky zamýšlené vrstvy. Pokud je zrno jemnější, dochází k „břichatění“ malty, malta stéká dolů a tvoří vodorovné kapsovité trhliny v omítce a dole tvar nápadně připomínající pivní bříško. Příliš hrubé zrno znamená, že hlazení malty bude těžké a při zatlačování kamínků vytáhneme pojivo k povrchu – malta bude utažená, málo prodyšná, hůře bude vysychat.

Malta na vlhké zdivo

Máme-li v chalupě zdivo, do kterého vzlíná či mírně prosakuje vlhkost, není vhodné je opatřovat čistě vápennou omítkou. Jednak pojivo malty, vzdušné vápno, na vlhkém podkladě nevyzraje, bude se z omítky vyluhovat, jednak se vlhkostí bude rozpouštět a omítka se (podle rychlosti provlhčování) po jisté době rozpadne.

Sanační omítka

Často se dává rovnítko mezi pojmy „vlhké zdivo“ a „sanační omítka“. Co je sanační omítka? Je to nenasákavá (hydrofobní) omítka, často silně porézní, nebo zhotovená z napěněné malty, která nepropustí kapalnou vodu, ale jen vodní páru. Aby mohla vodní pára sanační omítkou projít, musí se odpařit za omítkovou vrstvou – do vzduchu. Suchý vzduch musí tedy omítkovou vrstvou projít a poté jako vlhký projít zpět.

Nasákavá vápenná omítka vytahuje vlhkost z konstrukce pod podlahou rychleji, než samo zdivo. Na sanační omítce by zavlhčení nebylo vidět

Prostup vzduchu, odborně difúze, brzdí tedy vysychání. Ale odpar vlhkosti za omítkou zase znamená, že soli a „mapy“ se na povrchu omítky neobjeví. Sanační omítka tedy může fungovat jen tehdy, když vlhkosti bude přicházet zezadu či odspodu málo. Pokud zdivem prosakuje voda, odpar nepostačí a voda se za nenasákavou omítkou roznese do stran a vzhůru. Nad sanační omítkou (nebo v sousední ploše) se objeví mokrý pás.

Vysoušecí (kompresní) omítka

Pro zdivo, zatěžované většími přívaly vlhkosti, lze použít i omítku, která není hydrofobní – je nasákavá, ale její pojivo vydrží zavlhčování a krystalizaci solí. Pojivem těchto omítek bývá cement nebo hydraulické vápno. Hydraulický znamená zde „pod vodou tuhnoucí“. Omítka tedy ztuhne a ztvrdne, aniž by musela vyschnout.

Kompresní omítka umožní vodě, aby prosákla až na povrch. Zde se odpaří do vzduchu, který proudí kolem – odpar tedy není zbrzděn, jako u omítky sanační. Nevýhoda? Tou jsou vlhkostní mapy a případné výkvěty solí na povrchu. Je třeba je občas seškrabat, znovu přeštukovat či přetřít. Vysoušecí omítka zdivo opravdu vysušuje, zbavuje je vlhkosti, a tím chrání plochy omítek nad ní. Je to vrstva technická, estetika je na druhém místě.

Sádra

Rozvody elektřiny v chalupě skoro vždy znamenají použití sádry a zanesení síranů do vlhkého zdiva. Sádra (chemicky hydratovaný síran vápenatý) se používá na fixaci kabelů a vodičů pod omítkou. Je omezeně rozpustná ve vodě a sírany se pak vlhkostí roznášejí. Pro nové rozvody ve vlhkém zdivu použijeme raději rychlovazný cement (sice o řád dražší), který se vodou nerozpouští a nebude tvořit „karfiol“ kolem zásuvkových krabic a vypínačů. Stávající sádrové plomby v lehké části zdiva při výměně omítek vyjmeme a nahradíme tím rychlovazným cementem, v částech trvale suchých je můžeme ponechat.

Zdivo sklepa je opatřeno málo prodyšnou omítkou, jež žene vlhkost výše – do přízemí. Lépe zde poslouží kompresní (vysoušecí) omítka

Trh dnes nabízí i sádrové omítky jako suché maltové směsi. Na chalupu, která není obydlena trvale, ve které se střídá sucho a vlhko, se příliš nehodí. Střídavé zavlhčení a vysoušení vede k jejich poškození.

Hliněná omítka

Hliněné omítky, tvořené směsí jílu, řezané slámy, zvířecích chlupů či pazdeří (odpad z výroby lnu či konopí), případně pilin či hoblin, patří k dřevěným a hrázděným stavbám. Plasticita (tvarovatelnost) omítky je jedinečná pro dřevěnou konstrukci, které se v závislosti na vlhkosti pohybuje, ohýbá, kroutí a bobtná či smršťuje. V hrázděné a roubené stavbě, ale i v chalupě z vepřovic – kotovic (krajový názvy pro nepálenou cihlu) není lepší omítky.

Studie z posledních let ukazují, že hliněná omítka udržuje kolem sebe příznivou vlhkost, ani vysokou ani nízkou, což je velmi potěšující pro alergiky a zejména astmatiky. S hliněnými omítkami se proto stále více setkáváme i v novostavbách na moderním zdivu.
Hliněná omítka má největší smrštění vysycháním, je třeba počítat s nanášením více tenčích vrstev a vyplňováním vznikajících trhlin. Hliněné omítky vyžadují zvláštní nátěr povrchu, klihový či vápenný.

Vápenná omítka

Ve většině případů na cihelné a kamenné zdivo patří vápenná omítka. Neděste se, není na dvoře třeba kopat jámu na hašení vápna, shánět zaručené recepty na maltu, ani testovat vhodnost přivezeného písku – to snad jen v případě cenných památkových staveb. Na trhu nalezneme vhodné pytlované maltové směsi, kterými interiérové omítky nahodíme.

V první řadě si změříme rovinnost stěny a z ní nám vyjde tloušťka omítky. Pro chalupu není nezbytně nutné, aby omítka byla zcela rovná „do latě“. To spíše usnadňuje práci zedníka, osazování nábytku či tapetování. Staré chalupy mají zdi křivé, omítka povrch kopíruje a tvoří neopakovatelnou hru světla a stínu. Je tedy možné si tloušťku omítky i zvolit.

Hliněná omítka v koupelně pojme vodní páru a poškození dřeva nehrozí

Vrstva omítky je předepsána u omítek sanačních a vysoušecích – zpravidla minimálně 15 mm – jinak není zajištěna jejich funkce. Vápenná omítka je často tenká, do 10 mm. Z plánované tloušťky vrstvy vychází potřebná zrnitost malty. Ta by měla být ideálně třetinou zamýšlené tloušťky. Pokud není napsána na pytli, bývá uvedena přímo předepsaná tloušťka, např. 10 – 30 mm. Větší vrstvy omítky házíme nadvakrát, ale vždy po vyzrání spodní vrstvy.

Jak dlouho malta zraje? Pravidlem je 1 mm = 1 den. U vápenné malty platí ještě dovětek „po vyschnutí“. Aby malta vyzrála, musí zkarbonatizovat – zreagovat s oxidem uhličitým. Ten je plynný a musí se dostat do pórů malty, které nesmějí být plné vody. Jakmile malta začne na povrchu prosychat, probíhá její zrání. Zrání ovšem neprobíhá ve zcela suché maltě. Vápno se přeměňuje na vápenec ve formě krystalů za vlhka – krystaly se rodí z roztoku. Zcela suchá malta nevyzraje, jen uschne. V hantýrce se říká „spálí se“.

Pokud chceme urychlit zrání malty, zabezpečme větrání, v případě sklepů i topením v kamnech, ale nepřesušme maltu. Nebezpečí „spálení“ vápna je důvodem, proč není radno provádět opravy na fasádách v parném létě.

Vápenné omítky poznáme i podle normovaného označení pevnosti – značí se CS I, případně CS II. Vyšší stupeň znamená vyšší pevnost. Obecně mají vápenné malty větší smrštění, což vede k praskání omítek a tvorbě výsušných trhlin ve tvaru písmene Y. Tyto trhliny se musí vyplnit při štukování.

Cementové omítky

Moderní omítky s cementovým pojivem často obsahují množství přísad, které sice zvyšují cenu, ale brání „spálení omítky“ (tím, že zadržují vodu před rychlým odparem), břichatění omítek (lehčícími přísadami), praskání omítek apod. Cementové omítky v interiéru chalupy bychom  měli používat uvážlivě, aby se na měkký či křehký podklad nenanášela příliš tvrdá či pevná omítka. Pro cihelné zdivo postačí v interiéru omítky třídy CS II.

Kamna spotřebovávají vlhký vzduch a vysoušejí stavby. Omítky kolem nich trpí rychlými změnami vlhkosti. Mají být měkké, pružné, nasákavé – vápenné nebo hliněné

Cementové omítky se méně smršťují než omítky vápenné, méně tedy vysoušením praskají. Často je lze převrstvovat – štukovat – dříve, někdy lze pracovat dvouvrstvě „čerstvý do čerstvého“ s použitím perlinky (skleněné tkaniny) mezi vrstvami. I u cementových omítek, pokud výrobce nestanoví jinak, se držme pravidla 1 mm = 1 den. Protože tuhnutí probíhá i pod vodou, začíná malta tuhnout ihned.

Štukování

Máme-li hotové a vyzrálé jádro, můžeme štukovat. Lepší, než provádět před štukováním penetraci, je zdrsnit jádrovou vrstvu (nejlépe hned po zavadnutí jádra), aby se otevřely póry v omítce a poté vrstvu dokonale namočit. Suché jádro by vodu ze štuku vypilo – malta by se „spálila“.

TEXT:   ING. PAVEL ŠŤASTNÝ
FOTO:  AUTOR, FRANTIšEK VAŇÁSEK a Archiv

Omítky v chalupě


Komentáře

Napsat komentář

Vyměnit nebo opravit?

Celková výměna omítek znamená vyklidit část stavby, nepostačí jen zakrytí nábytku a zavření dveří. Do místností, které chceme držet v čistotě, musíme dveřní otvory zalepit dokonale fólií. Přesto si do nich až do úklidu po odstranění omítek budeme zanášet všudypřítomný prach. K výměně omítek tedy musíme mít pádný důvod.
Důvody mohou být tyto:

  • Omítka je „dutá“ a po poklepu v ní „šustí“. Omítka je odfouklá, odpojená od podkladu, a šustění je zvuk sypající se hmoty. Pojivo nedrží pískové části a ty dutinou propadávají dolů. Po čase by taková omítka odpadla sama.
  • Omítku prorůstají plísně. Riziko poškození zdraví, onemocnění dýchacích cest a alergie jsou argumentem pro nemilosrdnou výměnu.
  • Omítka se od povrchu do hloubky rozpadá, nemá „zdravé jádro“. Při odstraňování rozpadlého povrchu se dostaneme až na zdivo – není co zachránit. Často se to stává, když je zdivo vlhké. Pojivo omítky je rozrušeno vlhkostí.
  • V chalupě mykolog identifikoval napadení dřevomorkou – sousední plochy zdiva je třeba zbavit omítek, dohledat mycelia houby. I pod perfektní omítkou dovedou prorůstat rizomorfy dřevomorky, které mohou iniciovat další napadení.