Na zdravých základech


Usedlost shlíží z mírného kopce na jednu z vesnic v českém středohoří. Hlavním problémem při její rekonstrukci byla vlhkost, vzlínající do staveb „zakousnutých“ ve svahu nad pstruhovým potokem.

Chalupa s roubeným patrem vám padne do oka nejdříve. Teprve pak zaregistrujete vlevo od vzrostlých tújí budovu špýcharu

Jde o velmi zajímavou, památkově chráněnou nemovitost, kterou současný majitel zdědil po rodičích. Cenný je zejména kamenný špýchar, trůnící uprostřed trojice staveb. Je starý více než 300 let.

Vlhké dědictví

„Chalupu koupili moji rodiče počátkem šedesátých let minulého století. Pamatuju se, že tady vždycky bylo vlhko. Obytný dům, který je pozdějšího data než špýchar, byl tehdy také bez topení a bez vody. Chodívalo se s konví k pumpě na zápraží. Za rodičů se tady dělaly jen nějaké terénní úpravy, rušilo se hnojiště a vylepšovaly štukové zídky,“ vzpomíná současný majitel, pan Vladimír. On i jeho paní jsou pracovně značně vytíženi, a tak s gruntovní rekonstrukcí začali až v roce 2010.

Stavební práce trvaly asi dva a půl roku. Nejvíc prý se udělalo v terénu pod obytným domem, tedy v místech, dnes zvědavým očím zcela skrytých. „Ukázalo se totiž, že chalupa nemá základy a vlhko jde rovnou do obytných prostorů.

špýchar, zděný z opuky, má dnes střechu ze světle šedého Beronitu

„Obrátil jsem se na Karla Doubnera, mého spolužáka z gymnázia. Věděl jsem, že navrhne jen to, co stavba opravdu potřebuje,“ pokračuje Vladimír. „Navrhl vyzdít nové základové pasy a do prostoru mezi nimi umístit pod podlahy tvarovky Iglú, kterými se dají základy větrat. Byla to nejdražší položka rekonstrukce. Ale vyplatila se.“

Když byla země v pohybu, jezdili na venkov jen chlapi. Pan architekt dohlížet, pan majitel žasnout. Postupně vybourávat a podezdívat stěny je práce opravdu náročná. „Občas jsem měl dojem, že se ten barák rozsype. Byl totiž koncem 18. století postaven celý jako roubený a trámy zůstaly v omítce zakonzervovány. Nejdramatičtější bylo ovšem vybourávání zadní štítové stěny domu, který je asi třetinou své délky zasazen ve stráni.  Muselo se kopat až do tří metrů!“

Jak se žije s Iglú

Chalupu se povedlo zbavit vlhkosti dokonale. Nejdřív začaly kopulovité tvarovky (podobné zmenšeným přístřeškům, jaké si stavějí kanadští Eskymáci v době arktické zimy) provětrávat zadní polovinu domu. Zespoda, z jižní strany, se do nich přivádí vzduch kanálky ve zdi, z druhé strany se komínky za vnějším lícem zdi na severní straně zase odvádí ven. Plastové tvarovky jsou zalité betonem, přes který jsou teprve položeny podlahy.

Iglú, naskladané v řadách a propojené zámky, se zahrnují prostým betonem.

„Při instalaci Iglú bohužel spadla křížová kamenná klenba v bývalé kůlně, do níž se vstupovalo vlevo ze síně. Zedníci si netroufli znovu ji zaklenout, tak nezbylo než prostor rozdělit stěnou a vyzdít pomocí ramenátů klenby valené, jednodušší,“ ukazuje pán domu místnost, v níž je dnes koupelna. Pro vodu už se naštěstí nechodí k pumpě, v obci je zaveden vodovod.

Přes kuchyň s kachlovým sporákem, vzniklou z bývalé síně, vstupujeme do jídelny. I tady a v sousedící světničce, která zatím není zařízena, jsou pod podlahou z krásných smrkových prken instalovány Iglú. Osvědčily se v hospodářské části, proto se majitelé rozhodli vylepšit ovzduší i v té obytné. Prý je to oproti dřívějšku veliký rozdíl.

Krásné dveře, okna i některé kusy nábytku vznikly v truhlářské dílně u Línků. A tato kachlová kamna přicestovala z Mělníka v autě a tady byla znovu sesazena

Voňavý suchý dům se také lépe vytopí. Stará se o to elektrický kotel, který ohřívá vodu do subtilních radiátorů a podlahového topení pod dlažbou v kuchyni a koupelnách. Příjemnou dávku tepla přidávají v zimě a přechodných obdobích také dvoje kachlová kamna v přízemí. A v jedné z ložnic v patře jsou krásná litinová kamna.

Na každém kroku štuky

Chalupáři nechtějí interiéry přeplnit nábytkem. Základní zařízení už našlo své místo, teď už jen zútulnit sedací kouty a snad doplnit nějaký textil. Nepřehlédnutelné jsou krásné dubové stoly z dílny truhláře Pavla Línka. Dělal také podlahy, dveře, vlastně všechno od dřeva. Je potěšitelné, že pracuje se synem a dokonce už i s vnukem, takže cenné zkušenosti zůstanou zachovány.

Zápraží je vymezeno vysokou zdí z pískovcových štuků. U domu vidíme vpravo lavici, která tu zůstala po původních majitelích; i když vlevo vykukuje její replika, chalupáři pořád nemají to srdce pamětnici starých časů vyhodit…

V létě si všichni z chalupy nad potokem moc pochvalují proměnu síně v obývací kuchyň. Přímo z ní se totiž vychází na zápraží, kde je na sluníčku další posezení. „Byl tady trávník, ale špatně se udržoval. Proto jsme vydláždili celý plácek žulovými kameny,“ informuje hlava rodiny. „Koupili jsme je letos v Bauhausu. Pískovcové štuky naopak lemují zápraží už několik set let. Jsou z nich postaveny i příčky v síni. Lámaly se tady nedaleko, v lese je ještě pozůstatek lomu. Terén kolem chalupy s nimi vyrovnávali už původní majitelé. Byli to Němci. Měli v okolí polnosti a ve špejcharu dobytek. Ale už prý byli staří, neměli na hospodaření sílu.“

Příkladně opracovanými štuky bylo vyzděno i hnojiště před špýcharem. Dnes je vyčištěné a čeká na rozhodnutí, co s ním. Stejně jako ta úctyhodná stavba nad ním. „Šlo hlavně o to, zachránit střechu a krovy, které jsou typické pro tuto oblast,“ připomíná Vladimír. „Památkáři si té stavby velice cení. Na střechu nám dokonce přispěli. Dbali na to, aby sem přišla krytina stejného typu jako před tím. Na staré fotce jsou sice došky, ale pak tady byl eternit. Myslím, že za našeho života už se špejcharem dál nic dělat nebudeme,“ uzavírá úvahy majitel. „Anebo budeme?“ – obrací se na svou manželku. Myslím, že paní Marie už nějaké plány má…

Slovo architekta

Třetí objekt půdorysného „U“ – pilířová rámová kůlna. Nosné sloupy byly postaveny znova, takže jsou schopny unést krov krytý Beronitovými šablonami

Pozemek je umístěn ve svahu se sklonem k jihovýchodu. Půdorysné řešení objektů je ve tvaru písmene „U“, jehož spodní část tvoří špýchar, zděný z kamene. Možná pochází již ze 16. století. Vlevo se bydlelo, jsou tam i zbytky černé kuchyně. Vpravo byly stáje a v patře se skladovalo krmení a zrno. Současní majitelé jej od roku 1963 nevyužívají. Bydlí se v domě s odhaleným roubeným patrem, který byl, soudě podle spodních oken, dostavován později, zřejmě koncem 19. století. Třetí stranu „U“ tvoří pilířová rámová kůlna.

Hlavní problém: vlhkost

Přestože je usedlost na kopci, bývalo tady vždycky vlhko. Podloží je písečné a potok tady zřejmě meandroval. Navíc je ve stráni vedle obytného domu sklep, který bránil odtoku dešťové vody jako přehrada. Vchází se do něj ze síně tunýlkem. Prvním krokem bylo umožnit vodě, aby mohla odsud odtékat. Po obvodu stavby byly vykopány příkopy, zasypané kačírkem s drenáží na dně, jimiž se odvádí dešťová voda od základů. Drenáž probíhá pod tunelem a pokračuje dále dolů až do potoka.

Z haly v patře se vstupuje nejen do ložnic a pokojíků, ale i do polozapuštěné pavláčky a po schodech do horní části krovu

Druhým krokem bylo odvlhčení stavby postavením Iglú, což je dutina, která vznikne zabetonováním plastových tvarovek pod podlahou. Bylo nutné prohloubit základy. Podkopání stěn se musí s ohledem na stabilitu vybourávat postupně, metr vykopat, metr nechat, říká se tomu šachovnicové podchycení základů. Na práci měl průběžně dohlížet stavbyvedoucí. Jenže si vzal pár dnů dovolenou – a zedníci postup bourání nedodrželi. V nosných obvodových zdech se jejich pochybení podařilo zachránit, ale při podezdívání nosné příčky, dělící síň a bývalou kůlnu, se zřítila křížová klenba. Byla z opuky, o rozpětí čtyři a půl metru.

Zedníci ji nedovedli z kamene nově zaklenout, a tak bylo nutné prostor rozpůlit a na speciální ramenát, podpůrné bednění, vyzdít dvě valené klenby o rozpětí dvou metrů. Příčku jsme pro jistotu vyzdili tlustší, ne 10, ale 15 centimetrů. Zvolili jsme liaporové cihly. Jde o betonové tvárnice, jen místo kameniva se používá Keramzit, extrudovaný vypálený jíl. Jsou lehčí než plné cihly a naopak pevnější. Jejich únosnost (síla působící na zdivo) je 13 kilonewtonů, zatímco normální cihly mají méně než 10 kN.

Ze síně proměněné v kuchyni se vchází také do sklípku (dveře naproti). Pod dlažbou z cihelny v Nebuželích je podlahové topení a další porci tepla obstarávají kachlová kamna

Po snížení a zpevnění základů bylo možné pod nové podlahy umístit plastové klenbičky Iglú, které se vyrábějí z recyklovaného polypropylenu. Jednotlivé elementy se skládají ve vodorovných řadách na vyrovnaný podklad, jeden do druhého se zapasují pomocí zámků. Nakonec se vše zalije prostým betonem.

Cenné staré dřevo

Na obytném domě je bohatě vyřezávaná lomenice. Je tmavě natřená, ponechaná v původním stavu. Dům je vlastně celý roubený, v prvním nadzemním podlaží jsou trámy obezděny, s omítkou, patrně z meziválečného období. Při rekonstrukci nebylo nutné s nimi hýbat, nevykazovaly žádné poruchy. Krytina je na této hlavní stavbě skládaná, jde o pálenou Holandku.

Při rekonstrukci střechy špýcharu se podařilo zachovat i většinu původního dřeva v krovu a ve stropech. Byly doplněny jen zavětrovací prvky – sekerou tesanými trámy. Toho se zhostil na výbornou pan Antoš, tesař ze Střezivojic. Kromě obnoveného zavětrování krovů opravil i laťování. Vzdálenost krokví je uprostřed krovu téměř dva metry, proto bylo laťování zevnitř zesíleno kontralatěmi. Patrně to bylo proto, že tudy skládali seno na půdu a na tu chvilku „rozhodili“ střechu. Nebo chtěli v tomto místě udělat vikýř.

Nová smrková prkna byla zaklopena přes původní trámy a natřena olejem Kreidezeit. Smrk je horský, je hustší a pevnější než smrk z kraje

Dřevěné stropní trámy obytné budovy byly očištěny do přírodní podoby a opatřeny bezbarvým Lignofixem proti škůdcům, plísním a houbám. Všechny nosné dřevěné konstrukce byly také natřeny transparentním Flamizolem kvůli požární odolnosti. Bílé stropy pod trámy v patře jsou z vápenné omítky nahozené na rákosových rohožích, s bílou hlinkovou malbou.

Ve špýcharu jsou stropy částečně klenuté z plných cihel do traverz, částečně s viditelnými trámy. Jsou kupodivu v relativně dobrém stavu. Jako krytina byly použity stříbrošedé Beronitové šablony. Mají velkou výhodu, že jsou tenké, tedy lehké, takže zatěžují krov minimálně (5 kg/1 m2). Krokve v krovech staveb v pohraničí bývaly někdy umístěny dále od sebe, navíc se i střídaly trámy s kuláči. Krovy tedy byly méně únosné.

Po vnûjším obvodu domu je drenáž s přepadem po spádu. Za zadní stěnou vyúsťují rourky odvětrávající přízemí.

Kůlna byla ve velmi špatném stavu, kácela se. Působil na ni tlak svahu, zatížení sněhem a větrem. Proto jsme museli udělat opěrnou zeď zpevněnou rohy proti svahu. Zděné a kamenné sloupky musely být zavětrovány zídkou, aby se nezřítily. Stěny jsou dřevěné, prkenné. Nosné sloupky jsme postavili znovu. Jejich jádro tvoří železobetonové těleso spojené se základem, které působí jako konzola. Sloupy jsou schopné po položení konstrukce krovu přenést vlastní i nahodilé zatížení. Starou azbestovou krytinu jsme rovněž nahradili Beronitovými šablonami.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ A ING. ARCH. KAREL DOUBNER
FOTO: MARTIN MAŠÍN A KAREL DOUBNER

Na zdravých základech


Komentáře

Napsat komentář

DOBRÉ RADY A ZKUŠENOSTI

  • Stabilita objektu je v důležitosti na prvním místě, před zateplením objektu. Statika doporučuji přizvat před rekonstrukcí vždy, i když se nehýbe s podlahou, krovem, stěnami. Měl by zhodnotit stav založení objektu, závažnost prasklin ve zdech atd.
  • Ještě před případným zateplováním je důležité objekt zbavit vlhkosti. Hlavně hledat a odstranit její příčiny.
  • Nosné dřevo krovu je funkční, jestliže se do něj nezarazí kapesní nůž po střenku. Naši dědové dřevo opalovali, nořili do nevyhašeného vápna, nebo je natírali hemoglobinem z odsazené hovězí krve. Nám postačí dřevo očistit a natřít je Lignofixem, tak bude chráněno proti dřevokaznému hmyzu, plísním a houbám.
  • Staré štuky jsou krásné. Jsou-li příliš špinavé a zarostlé mechem, je možné očistit je mechanicky, nebo pomocí techniky (proudem vody pomocí Wap, nebo tryskáním jemným pískem). Je důležité uvědomit si, že suchý pískovec je tvrdý a křehký, mokrý je měkký a houževnatý.

Nový základ z plných betonových cihel se postupně podstrkával pod celou zeď. Jednotlivé úseky se spojovaly cementovou omítkou a zase dozdívaly