Znovuzrozené interiéry ve starém bělidle
Mnohým se možná vybavilo staré ratibořické Bělidlo, které proslavila Božena Němcová ve svém vyprávění o babičce. My vás však zveme do rozlehlé chalupy v Lužických horách, kde se prádlo bělilo už v roce 1770…
Klobouk dolů před řemeslníky, kteří klenuli před 240 lety tyto stropy! I před novodobým přípravkem, bez něhož by jejich pevnost nebudila takovou důvěru…
Právě v tom roce byla zmíněná chalupa v obci Krásný Buk postavena. Prádlo se bělilo na louce před stavením a v jeho dvou patrech se barvilo. Majitelé byli jistě lidé movití. Vypovídá o tom nejen bytelná zděná konstrukce se stěnami 1,7 metru tlustými a cihlovými klenbami v přízemí, ale i stropy, ve dvou roubených patrech, zdobené řezbami. Díky současnému majiteli se jim po mnoha letech vrátila bývalá krása.
Překvapení pod omítkou
„Všechno, co vidíte, i tato krásná pískovcová ostění, bylo pod omítkou,“ vede nás architekt Zdeněk Václavek do přízemí Bělidla. Název zůstal – obsah se změnil. Dnes najdete v té impozantní budově příjemné ubytování. Ve dvou horních podlažích jsou ložnice v tradičním stylu – každá jiná, v přízemí restaurace.
Přicházíme k ní chodbou s cihelnými klenbami. Jsou „jako nové“, ale tušíme, že pro nás má majitel nějaké překvapení. „Cihly jsou původní, ale sundat z nich letité nánosy omítek a maleb nebylo snadné. Když jsme se snažili je očistit, otrýskat proudem písku, drolily se. Nakonec se všechno dělalo ručně: jemně jsme povrch oklepávali kladívkem, dobrušovali ocelovými kartáči a pak všechno spárovali.
Cihly byly kdysi spojované jen hliněnou maltou, která už na mnoha místech vypadávala. Do spár jsme tedy doplnili normální vápennou maltu a pak vše nastříkávali zpevňovačem od firmy Imesta z Dubí. Zhruba během tří týdnů proběhne určitá chemická reakce a povrch se krásně zpevní. Někteří stavebníci používají při rekonstrukci i laky, ale to se mi nelíbí, stěny se nepřirozeně lesknou,“ hodnotí odborník.
Souhra kamene a dřeva
Z geologického hlediska leží Krásný Buk a okolní vesničky na rozhraní dvou oblastí. Na jedné straně je to Chráněná oblast Labské pískovce, kde se stavělo výhradně z tohoto dobře opracovatelného materiálu, na druhé straně Lužické hory a na ně navazující Chráněná oblast České Švýcarsko, kde převládá žula. Tady se obě horniny potkávají. V přírodě i ve stavbách.
„Když jsem se v roce 2005 pustil do rekonstrukce, chodil jsem tady čtrnáct dnů s kladívkem a oklepával, jaké další poklady předchozí majitelé schovali pod nátěry. Když se na ostění vstupu z předsíně do obytného prostoru začaly objevovat reliéfy, měl jsem obavu, abych je při oklepávání nepoškodil, ale risknul jsem to. Výsledek stál za tu námahu.“
V přízemním hostinském prostoru i nahoře v bývalé barvírně a obytných místnostech zase zmizely pod novějšími vrstvami krásné stropy. Byly na ně přibity rošty, „ozdobené“ kazetami z lisovaného papíru. I tady pan Václavek „šel do risku“ a téměř všude odkrýval původní bytelné trámy a povaly. Byly porušené jen v některých místnostech. Dochovaly se i původní dřevěné obklady a ostění, dokonce – opět pod mnoha nátěry – kouzelné dveře zdobené rostlinnými motivy. Podlahy bohužel vzaly zejména v prvním, barvírenském patře za své, ale v horním podlaží jsou v několika místnostech ještě původní neuvěřitelně široká prkna.
Dveře s původním květinovým dekorem. Majitel vzpomíná, že když se pod letlampou dekor začal objevovat, hodně zvolnili a oddálili plamen. Jak je vidět, stará barva naštěstí žáru odolala
„Naštěstí se ještě najdou staří řemeslníci, jako v mém případě osvědčený pan Šíma, kteří dovedou spasovat dřevo bez jediného hřebíčku, opravit podlahy, doplnit prkna stropů, zničených tady v sedmdesátých letech při necitlivém ukládání nových trubek topení (tehdy proběhla tzv. rekonstrukce), a spoustu další práce se dřevem,“ chválí architekt.
Kouzlo starých časů
Dýchne na vás ze všech koutů. Co by jiní možná nazvali veteší, tady „rozkvetlo“ díky nápaditosti majitele a umu lidí, které získal pro spolupráci, do skutečné krásy. Nejde jen o to, jak působí znovuzrozené materiály konstrukce, ale také o veškeré zařízení. Jako by tady stálo odjakživa…
„To vše je dílem Martina Hrivňáka z Jánské u České Kamenice. Spolupracoval jsem s ním již dříve při zařizování chalupy, kde dnes už bydlím, a byl jsem moc spokojen. Martin sváží z celé republiky starý i hodně poškozený nábytek a renovuje jej. Zbavuje nátěrů, rozebere, louhuje, znovu sklíží, doplní zdobení, navoskuje, naleští a opatří dobovým kováním. Umí nábytek ze starého dřeva i sám vyrobit. Některé kousky opatří patinováním – natře dvě barvy přes sebe a pak je převoskuje nahnědlým antickým voskem. Vypadá to úžasně.“
Jedna z koupelen, potvrzující, že staré dřevo a moderní zařízení si nevadí
Nelze než souhlasit. A tak se pojďme projít starým Bělidlem v Lužických barvách, kam se návštěvníci moc rádi vracejí. Často si dokonce přejí stejný pokojík. Každý je totiž jiný, každý má svou neopakovatelnou atmosféru. Zdeněk Václavek ji umí dotáhnout téměř k dokonalosti i starými lampičkami (nebo novými v tradičním stylu), dobovými drobnostmi, obrázky a fotografiemi. Moderní koupelny, v nichž většinou nechybí Zdeňkova oblíbená modrá, ten pocit rozhodně nenarušují.
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARTIN MAŠÍN
Znovuzrozené interiéry ve starém bělidle
