Chalupa z moderní doby kamenné

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, rss-feed

Jitka a Zdeněk hospodaří v Lužických horách sedmnáct let. Za tu dobu se u nich na chalupě mnohé změnilo. Největší rozdíl je vidět na domě zvenku a také na zahradě, kde vznikl rybník.

Chalupa byla zbavena nátěrů, má novou střechu a také vikýř a rozrostla se o zádveří vystavěné z pískovce. Z druhé strany přibyl další přístavek, v němž je dílna. Okolní terén s rozlohou asi 3 000 m2 byl srovnán (to, aby šel dobře sekat) a dostal zahradní úpravu. Pod sousedovou svažitou zahradou se táhne nový dřevník, na něj navazuje letní sezení s krbem. Nejviditelnější změnou je rybník, který před chalupou ještě před pár lety nebyl.

Od začátku až po dnešek

Vezměme to ale pěkně popořadě. Mohutná patrová chalupa byla postavena před sto lety. Když ji po válce na základě Benešových dekretů hospodáři německé národnosti opustili, usadili se v ní rodiče předchozích vlastníků. Ti chalupu prodali v roce 2002 Zdeňkovi a Jitce.
Zdeněk vyrůstal v bytě v centru Liberce a za městem na chatě. Když se oženil, s manželkou se rozhodli koupit chalupu, protože oba byli na pobyt venku zvyklí. Nejdříve hledali jinde, v Českém ráji, nakonec však skončili úplně na opačné světové straně – v Lužických horách. „Zdejší kraj i tuto chalupu mi ukázal kamarád. Líbil se mi pozemek, po jehož okraji protékal potok, a tak jsme chalupu koupili,“ vysvětluje.
Zatímco Jitka je přes týden v Liberci a jezdí sem na víkendy, Zdeněk, pokud zrovna není pracovně ve světě, pobývá tady často i ve všední dny. „Jsem samotář. Vyhovuje mi klid, který tu je od pondělí do pátku. Vnímám zpěv ptáků i to, že jednou za čas po silnici projede zemědělský stroj. Všechno se změní v pátek odpoledne příjezdem lufťáků, kdy atmosféra klidu zmizí,“ směje se.

Ve světnici se mísí staré a nové prvky. Největší změnou prošel strop, který je teď ze sádrokartonu vloženého mezi trámy. Nahradil příliš tmavý prkenný záklop

Patnáct let s kamenem

Zdeněk není zrovna typ, který by postával se založenýma rukama, ale staví, vymýšlí a předělává. A také celý život hodně sportuje. Když jezdí na kole, cestou si všímá, kde jsou kameny. Ne malé šutříky, které by se vešly do kapsy, ale pořádné balvany. Pro vyhlédnuté kusy si pak zajede. Nebo objeví nějakou ruinu. Vždyť kámen se při stavbě vždycky hodí – na vyspravení mostku, na zpevnění břehů potoka či rybníka, na zdi a zídky.
„Všechny kameny jsem někde našel a vykopal. Pak se otlučou pemrlicí a napustí penetrací, aby držely barvu a nechytal se na ně mech. Je to strašná práce, dokážu opracovat tak pět kusů denně. Nejde o krátkodobý zájem, tohle dělám už patnáct let! Tady je kraj čediče a pískovce. Čedič je tmavý kámen, pískovec světlý,“ seznamuje nás s místními druhy a ukazuje kolem sebe. „Most jsem stavěl sám. Břehy potoka jsem také opravil.“ Vzápětí si posteskne: „V Povodí vám řeknou, že mají dost práce dole po proudu a nepřidají peníze ani na písek. Ale chtěl jsem, aby byl potok v pořádku, protože občas zahrozí a nabere na síle. Naštěstí se rozvodní až níže po proudu.“

Majitelé nechali všechny nátěry nábytku odstranit louhem, jen malované truhly zůstaly ušetřeny

Dřevo bez nátěrů a suvenýry z cest

Zatímco venku vládne kámen, uvnitř chalupy je hlavně dřevo. Je vidět, že chalupáři mají rádi přírodní vzhled, všechny nátěry z nábytku (až na malované truhly) i ze stavebních konstrukcí, tedy i z roubení, sundali. Náš průvodce k tomu říká: „Jsem pro to, aby dřevo i zdivo dýchaly. Nátěry a omítky je ucpou a pak se uvnitř zdí drží vlhkost. Tady tak nehrozí, ale pro jistotu jsem ohrožené zdi zvenku okopal a položil drenáže.“
V chalupě se setkáváme s původními prkennými podlahami, odhalenými trámy na zdech, cihlovými klenbami i zdmi ze smíšeného zdiva, v patře jsou prkenné příčky, staré jsou i zástrče a petlice na dveřích.
Současnost je však sem tam znát. Například záklopový strop ve světnici Zdeněk nechal vyměnit, protože tady byla tma. Stará prkna nahradil bílý sádrokarton. Ve světnici je také moderní textilní pohovka; pohodlí si žádá své! A do kuchyňky se vchází prosklenými dveřmi, které jsou v chalupě stylově netypické. Malá kuchyně je totiž vnitřním prostorem bez přímého denního světla, které sem proniká právě přes ony prosklené dveře.
Také dekorace se v největší místnosti v chalupě mísí. Jsou tady místní letité i ryze současné, z různých zemí světa. A tak vedle máselnice, kruhadel na zelí, mlýnků na zrnkovou kávu a dalších věcí dříve nutných v hospodářství jsou vystaveny i předměty z nedávných Zdeňkových cest, například cepín z Himálaje, klobouk z Peru, láhev od piva z mysu Horn v Patagonii nebo zuby hrocha.

Ve světnici svítí kachlová kamna, která stavěl kamnář z Českého Dubu

Prohlídka chalupy

Zůstáváme ve světnici, která zabírá většinu plochy přízemí. Místností se rozléhá tikot hodin nad vstupními dveřmi. Hned vedle stojí zelená kachlová kamna s plotnou. Jsou nová. Mají teplovodní vložku, která zajišťuje rozvádění tepla do radiátorů po celé chalupě. Působí však, jako by tu byla odjakživa. Nahoře, na kobce, leží kameninové formy na bábovku, na stropě je připevněno bidlo na mokré prádlo, v nice pod kamny jsou vyskládaná polínka, jen zatopit!
Pod okny je jídelní stůl s lavicemi a originálními židlemi, které si chalupáři nechali vyrobit na zakázku podle svých fotografií. Inspirovaly je židle v Jeseníkách v penzionu Rejvíz, kde každá židle má opěradlo podle některého z osadníků.
Dalším vybavením jsou spížní skříňka, truhly, štokrle, kredenc… Mnohé zde kdysi sloužilo někdejším hospodářům. Nad okny jsou garnýže na záclonky s vyřezávanými čely a policemi na drobnosti. Tyto chalupářské detaily vytvářejí tu správnou atmosféru.
Když opustíme světnici, ocitneme se v průchozí chodbě, odkud vedou schody do patra. V přízemí je koupelna, špajz, sauna a pak už procházíme do přistavěné dílny. V prvním patře jsou na každé straně dva pokoje, v podkroví po jednom. Slouží jako ložnice pro chalupáře, jejich dospělé děti, Michalu, která má už svou rodinu, a Jakuba, a také případné hosty.

U rybníka

Prohlídku končíme opět před chalupou. Zdeněk krmí ryby a mezitím povídá: „Rybník jsem postavil načerno. Jednou večer sedím na lavičce a koukám na něj. Přišly dámy z úřadu a chtěly po mě doklady. Já je neměl. Ony opáčily, že rybník je tak krásný, že by byla škoda ho odstranit, ať prý ho zlegalizuji. Vyběhat všechny papíry mi trvalo tři čtvrtě roku!“
Je vidět, že rybník je jeho velkou vášní. Využil potoka, který tvoří jednu hranici pozemku, a část vody svedl náhonem do rybníčka. Na druhé straně ji vrací do potoka. Mezi rybníkem a potokem vede v zemi železná trubka, ale vidět je jen padající voda a kámen na dně potoka, kde se voda rozstřikuje na milion kapiček. Zdeňka těší, když i maličkosti vypadají dobře.
Rybník stavěl sám, firmu nepotřeboval. Nejvíc prý stála fólie – 30 tisíc korun. Je skvělé, že ji není vůbec vidět.
Vodní hladina na sebe strhává pozornost, ale když se od ní odpoutáte a rozhlídnete, uvědomíte si, jak tady je hezky. Kámen se tu objevuje v mnoha podobách – valouny na břehu rybníka, štěrk kolem korýtek, řezaný kámen na chodníčcích, opracované bloky na domě, mostku či náhonu, suché zídky z placáků zpevňují svažitý terén pod javorem. Prostředí dotváří borovicové zábradlí, předzahrádka s kameny a další záhony za chalupou, tentokrát s mulčovací kůrou. V korýtkách a truhlících se daří rostlinám, okrasné druhy jsou přirozené, jako by tu rostly vždycky.
Chalupář nezahálí. Od léta, když jsme ho navštívili, postavil chlívek pro prase. Prý je pěkný, s travnatou střechou podle skandinávského vzoru, určitě by se nám líbil. A k tomu trénuje na Vasův běh, závod běžkařů, který se každoročně koná ve Švédsku. Tak ať mu to v březnu jede!

Text: Martina Lžičařová
Foto: Jaroslav Hejzlar

Chalupa z moderní doby kamenné