Na šikmé ploše

Šárka, Milan a kocour Píseček

Kdyby dům neseděl napůl ve skále a příkrá stráň nad údolím nebyla členěna pruhy teras, žili by Váchovi skutečně na šikmé ploše. I když – pak by ta jejich zelená oáza nad starým vápencovým lomem nebyla k životu.

Ve zmíněné oáze žijí manželé Váchovi už pětačtyřicet let. Milan, čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění, sekal před tím téměř půlstoletím v lomu nějakou sochu a všiml si, že houštím nad jeho hlavou prosvítá stavba. Začal šplhat po skále, zachytával se houževnatých větví černého bezu – až objevil zdevastovanou funkcionalistickou stavbu. Svůj příští domov.

Návrat k soběstačnosti

Barvy růží a pelargonií v té tlumené scenérii doslova září…

Fatalisté tvrdí, že nic v životě se neděje náhodou. Když se Milan se Šárkou zabydleli v terasách, došlo jim, proč mezi jejich koníčky patřilo horolezectví. V domě, který si za první republiky postavil bývalý majitel lomu, totiž nebyl vodovod a životadárnou tekutinu pro tříčlennou a brzy čtyřčlennou rodinu bylo třeba nosit v dvacetilitrové konvi na mléko zdola ze studny.

„Majitel počítal s tím, že bude pokračovat v těžbě namodralého vápence a dům si stavěl pro sebe. Všechno měl dokonale promyšlené. Ze studny v lomu tlačil čerpadlem pitnou vodu vzhůru do malé nádrže a odtud do jednoho kohoutku v kuchyni. Jinak celé hospodářství, včetně prasete a dalšího zvířectva, žilo z dešťovky. Shromažďovali ji v nádržích, vybudovaných ve dvou úrovních po obou stranách střechy. Žili tak z nutnosti, ale určitě měli k ekologii blízko,“ hodnotí Milan. Když se do domu ve stráni Váchovi přistěhovali, už tato zařízení nefungovala. A po pár letech šlapání pro každou kapku přivedli vodu z nově zavedeného městského vodovodu. Před pár lety se však Milan odhodlal nádrže na 100 kubíků vody rekonstruovat, výrobu teplé vody svěřit sluníčku a při topení výhledově nahradit elektřinu tepelným čerpadlem, podporovaným solárními panely a akumulátory. Jeho předchůdce by měl jistě radost…

S láskou ke kameni

V atriu před obytným patrem stavby nechybí Milanovy práce z kamene a kovu; moc jim to tady sluší

O tom, že má pán domu rád kámen, není pochyb. Jeho sochy potkáváme v sadu nedaleko dílny i v zahradě. Šárka sdílí manželovu lásku i proto, že odpadem z jeho tvorby postupně vylepšuje terásky a doplňuje skalky.
„Doslova se třesu na každý kousek odpadu, i když Milan dělá něco ze dřeva,“ přiznává. „Sypu štěpku mezi keříky, abych si zjednodušila nekonečný boj s plevelem.“
Našla vřelý vztah ke své romantické zahradě až zhruba před šesti lety. V té době přestala péči o zeleň v terasách zvládat její dnes devadesátiletá maminka. „Zahradničení milovala a tvrdila, že to je nejlepší tělocvik. Moc mi pomáhala v době, kdy jsem měla spoustu práce s dětmi a pak s natáčením. V televizních seriálech Kostičky a Moudronos totiž vystupovaly moje loutky,“ vysvětluje Šárka. „Mnohé z květin, které tu vidíte, přinesla maminka ze svojí krásné zahrady v Lysolajích. Vybírala ty, které se dobře rozmnožují – čemeřice, kosatce, tulipány, orlíčky a skalkové kytičky, hlavně spoustu netřesků,“ ukazuje naše průvodkyně při procházce dlouhou cestičkou napříč svahem.

Nějaké trvalky přikoupila i ona. Logicky jen druhy, které vydrží na skále a snesou hodně slunce. Šalvěj, levanduli, juku. Keře jsou tady hlavně z náletu. „Po dešti se někdy na cestičkách objeví tisíce semenáčků. Člověk je trhá jako trávu. Jsou to hlavně pajasany. Anebo špendlíky, které vyrostou zase z pecek. Některé nechávám na místě, další vykopu a přenáším dál, aby tady vznikl souvislý zelený koridor a terasy se zpevnily.“

Střešní mimikry

Pohled shora na střechy, ozeleněné nízkými rostlinkami

Ze stráně na druhé straně údolí je na Váchovu zahradu a dům jistě pěkný pohled. Neruší jej ani zašlá šeď pískocementových cihel, jimiž je celý dům obložen, ani dvě úrovně jeho plochých střech. Ty totiž díky svému mimikry z netřesků, rozchodníků, a dalších sukulentů se svým okolím zcela splývají. Za sucha nabízejí šedorezavou mozaiku, ale když zaprší, převléknou se jako zázrakem do zelené… „A hlavně dům dobře izolují před sluncem i mrazem a dokonce i hlukem shora z ulice. Zelené střechy jsme dělali před sedmi lety. Stropy jsou z hurdisek, pak je tam škvárová vystýlka, betonová deska, lepenka IPA a na ní fólie. Přes ni jsme položili geotextílii a malou vrstvu hlíny,“ vypočítává Milan. Pak už prý jen rozhodili semínka všeho druhu. Další přinášejí ptáci a vítr. Střecha žije svým životem a nevyžaduje žádnou údržbu. Její vliv však Váchovi pocítili nejen „na oko“. Vyrovnala jim schodek po zdražení elektřiny. Zelená střecha také šíří příjemnou vůni a rozšiřuje životní prostor pro hmyz. I s ním Váchovi žijí v dobrém vztahu, stejně jako se všemi produkty a dětmi přírody. „Občas nám projdou přes zahradu srnky a i divoká prasata. Udělala jsem jim v plotě průchody, aby ho zbytečně neponičili,“ ukazuje Šárka díru v pletivu. „Nahoře občas rozryjí sad u dílny,“ přidává se Milan. „Shrabu mech, zadělám díry a tráva tam zase vyroste. Nemáme tady botanickou zahradu, tak nám to nevadí. Těší nás, že žijeme v biokoridoru Prahy.“

Když jsme zavřeli vrátka za tou voňavou romantickou zahradou, padl nám do oka další důkaz vlídného soužití jejích majitelů s přírodou. V kastlíku na noviny je dočasně ubytována dvojice sýkorek. Tisk se sem vrátí, teprve až vyvedou mladé.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: KAROLINA NÉMETHOVÁ

Na šikmé ploše