Na bledulkové stráni


Opět se blíží jaro a opět rozkvetou bledule na stráni u chalupy Kavánových. Vloni byly nádherné. Jejich něžné bělostné zvonky se při každém závanu větru rozkývaly do všech stran a sváděly včelky z okolí k tanečnímu reji.

Hned po sněženkách se ze země vytáhnou sličné bledule s bachratými zvonky

Chalupa manželů Jaroslavy a Jiřího Kavánových leží v malé vesničce blízko Turnova. Je jednou z několika domů, které shlížejí z příkré stráně dolů do rokle se studánkou, kdysi jediného zdroje vody pro vesnici. Chalupa je tady jednou z posledních, které si zachovaly původní podobu dřevěného pojizerského stavení – má roubené stěny, pavláčku, bohatě skládanou lomenici s naznačenou kočičí procházkou, vyřezávané prkenné obložky kolem oken a střechu pěkně přetaženou přes záhrobec.

Chalupa Jaroslavy a Jiřího Kavánových stojí nahoře na prudké stráni

V brzkém jaru je na svažité zahradě pod chalupou travička ještě celá rozježená a jen opatrně nabírá zelenou barvu. Stačí ale, aby na pár hodin do pažitu svítilo sluníčko a už se mezi travními stvoly derou vzhůru bledule, sněženky, talovíny, krokusy a dokonce i podléšky. Něžnými hlavičkami v pastelových barvách zvou včelky k první hostině po dlouhé zimě.

I na nás mají sluneční paprsky a občasné závany teplého vzduchu pozitivní vliv. S Jiřím Kavánem se zdravíme tak srdečně, jako bychom byli přáteli dlouhá léta. Chalupář nás nejprve provede zahradou a pak nás pozve do domu. U kávy a voňavé bábovky se zaposloucháme do příběhu, který má svůj počátek v roce 1981.

S Chatařem v ruce

„Bydleli jsme v Praze. Aby se naše dcerky dostaly na zdravý vzduch, jezdili jsme sem ke švagrovi do statku. Tolik se nám tady líbilo, že jsme požádali starostu, aby nám určitě dal vědět, kdyby se tu objevil domek na prodej. Starosta domluvu dodržel a brzy nás upozornil na tohle stavení u silnice,“ vzpomíná pan Kaván.

Zahrada je protkána spletitou sítí cestiček, které je nutné v průběhu roku udržovat sekáním křovinořezem

„K dohodě s majitelkou a následnému prodeji došlo rychle. Už za čtrnáct dní jsme mohli přijet na víkend. Manželka se hned pustila do úklidu a při drhnutí podlahy objevila, že s prkny není něco v pořádku. Trámy pod nimi byly napadeny houbou. Dřevomorka! Tehdy jsem byl rád, že čtu Chataře!“ přiznává pan Kaván. „Podle rad v časopise jsme plodnice posolili, aby se nerozrůstaly, a postupně jsme napadené místo vybrali do hloubky. Trámy s houbou jsme pak zakopali do země, protože, jak každý váš čtenář ví, při pálení by se výtrusy mohly šířít vzduchem do okolí,“ – a významně při tom zvedne prst.

„Naše trable tím neskončily. Při kontrole roubených stěn jsem zjistil, že chalupa je totálně shnilá. Nezbylo, než trámy odspodu vyměnit. Střechu jsme podepřeli čtyřmi kůly, roubení dole rozebrali a začali od základů. Do betonu jsem pro jistotu přidával přípravek proti dřevomorce a nové stěny jsou již trvale odvětrávány.

V rohu místnosti je postel, ze které se dá koukat přímo do okna

Protože jsem celkem zručnej,“ ukazuje na svoje upracované ruce, „všechno jsem dělal sám. Pomáhala mi vlastně jenom manželka,“ připomíná svou paní, která je v době naší návštěvy v Praze, kde ještě stále učí na základní škole na Lehovci. „V rozkopané chalupě se ale nedalo bydlet,“ poznamenává náš hostitel. „Proto jsme museli ještě narychlo přestěhovat naše spaní nahoru na špejchárek.“

Další podrobnosti kolem opravy chalupy Jiří Kaván prošpikuje vyprávěním o tom, že v té době pracoval jako kovomodelář a nástrojař, že se podílel i na výrobě československé družice Magion. „Všechno jsem dokázal vymyslet…“ A na důkaz svých slov nás prý provede chalupou.

Jak se žije dnes

V části, kde jsme si povídali u kávy, se žije postaru. Ze síně se jde do světnice, naproti ní je komůrka – slovy pana Kavána jen takový „kvelbíček“. Do přízemí v místě, kde býval chlév, se ještě vešla koupelna se záchodem a miniaturní kuchyňka. V patře, v prostoru nad světnicí, nám chalupář předvádí světlou ložnici již v moderním duchu, která vznikla až později. Vpravo od schodiště se vchází do bývalého špýcharu. Právě tam našli Kavánovi útočiště po objevení dřevomorky.

V roubené části se žije postaru. Ve světnici nad stolem nechybí koutek s křížkem a se svatými obrázky

I když po čase byla chalupa z nejhoršího venku, Jiří Kaván v opravách i v budování pokračoval. Bylo nutné například vyměnit štít. „Nedržel jsem se vzhledu původní lomenice. Spíš jsem vzpomínal na chaloupku ve Víchové, odkud pocházel můj tatínek. Hodně ozdob je z mé hlavy…“ pousměje se chalupář a vydává se dozadu po zápraží, kde nás postupně nechává nahlédnout do všech dveří. Největší překvapení přichází na konec.

Tam, kde na chalupu navazuje stodola z roku 1909, je bydlení podle „posledního střihu“ – kuchyně vybavená linkou a všemi vymoženostmi, na které si jen vzpomenete, dále je tady sprchový kout s masážním panelem, dokonce i malá zimní zahrada pro paní domu. V patře je obytný ateliér s proskleným štítem, sloužící jako obývací pokoj i ložnice. Je odtud krásný výhled na okolní stráně. Při jeho výstavbě byla Jiřímu Kavánovi odbornou oporou dcera Lucie, která mu udělala velikou radost právě studiem architektury.

Sněhobílé potěšení

Vracíme se na zahradu. I tady po sobě nechal chalupář znatelnou stopu. Svažitý pozemek je protkán spletí cest mezi teráskami, tu a tam zpevněnými zídkami z cihel nebo betonových tvárnic. Na jedné z horních teras stojí pergola. Malý bubínkový gril prozrazuje, že její čas nastane během léta. Skleníček pod chalupou ale Kavánovi využívají téměř celoročně. Je březen a sazenicím salátu se v něm viditelně daří. Tou pravou pastvou pro oko je ale zelený plácek před okny roubenky. Rostou na něm stovky bledulek, jedna vedle druhé.

Jejich krása moc dlouho nevydrží, přestože tu mají ideální podmínky - polostín a vlhko

„Nikdy se tady nerýpalo v zemi, ani se nepřebalovala půda,“ prozrazuje tajemství úspěchu Jiří Kaván. „Jako první se na jaře objeví sněženky. A když jsou venku, přijdou na řadu bledule. Celá ta krása vydrží tak deset dní,“ sleduje rostlinky se sněhobílými květy. „Jakmile se oteplí, narostou jim listy, které zakryjí bílou hlavičku. Když uvadne, v semeníku dozrají semínka. Z těch, jakmile se dostanou do země, se udělají cibulky, které každým rokem klesají níž a níž. Když jsou dost hluboko, vykvetou,“ popisuje přírodní koloběh.

„Po bledulkách ještě přijdou narcisky, proto tohle místo poprvé seču až v červnu. Rostliny musí nejprve pěkně zatáhnout do cibulek. Stejně je pak ještě nechám v klidu nějaký čas pod posečenou trávou odpočívat,“ hladí očima ten nádherný koberec a jde se s námi rozloučit. Vždyť sluníčko už opsalo svou denní dráhu po obloze a začíná být trochu zima…

Ráno se ještě choulili k sobě, během dne se ale krokusy ukázaly v plné parádě

Na závěr pro vás mám ale smutnou zprávu. Krátce po naší návštěvě Jiří Kaván zemřel. Letos tak poprvé po třiceti dvou letech bledulky vykvetou bez chalupářova starostlivého dohledu. Snad mu tiše zazvoní pozdrav do nebe k jeho letošním nedožitým sedmdesátinám.

TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
FOTO: PETR ŽIVNÝ


Komentáře

Napsat komentář