Lesní zahrada


Majitel je skalničkář, sběratel a znalec lomikamenů. Miluje však i borovice, javory a buky. Svůj pozemek, původně s pobořenou stodolou a dostatkem kamene, během let proměnil v působivou lesní zahradu.

Po čtrnácti letech už zahrada vypadá zcela přirozeně a vedle nesčetných rostlin hostí i spoustu ptáků a hmyzu

Do svého současného bydliště se MUDr. Oldřich Maixner přestěhoval z Moravy. Tam začínal se skalničkařením před pětačtyřiceti lety na nevelkém pozemku v nadmořské výšce 600 metrů. „Skalničkám se skvěle dařilo, jen mě mrzelo, že pro ostatní rostliny už tahle poloha tak vhodná nebyla a také jsem byl omezený prostorem. Tady můžu mít zahradu pestřejší,“ říká na terase skromné chatky.

Pozemek ve východočeské vesnici je přirozeně ohraničený amfiteátrovitým valem, a tedy chráněný před větrem. Vchází se z boku, zhruba v jedné čtvrtině délky pozemku. Čtvrtinová část od vchodu k silnici je kromě chaty vyhrazená domácí vodárně, skleníku a pěstebním plochám. U druhé boční strany proti vchodu stojí altán, kde majitel s oblibou přesazuje rostliny nebo něco kutí.

Chatka s prostornou verandou poskytuje nezbytný úkryt před nepohodou a místo pro odpočinek nebo posezení s přáteli, víc od ní majitel nepotřebuje

Altán lemují koryta a plochy se spoustou květináčků s lomikameny. Za ním vyjdeme po šikmé cestičce do nejvzdálenější části zahrady, na rovinku na vršku valu, oddělujícího pozemek od okolní přírody. Tady je sbírková část plná čarověníků a dalších dřevin.
Z valu se dá sejít také po cestičce s několika schody do zadní části okrasné zahrady. Tento bok valu je skalkově upraven, s malou teráskou zaříznutou do svahu. Val se stáčí podél vchodového boku zahrady, kde rostou dva velké javory, ale tudy už se nechodí. V okrasné části obklopené koryty je malá skalka a ještě menší jezírko. Dřeviny, které tu rostou, nevytvářejí souvislý zápoj, majitel je seřezává, aby nerostly moc do výšky. Zato jsou okrasné barevnými listy nebo jehličím.

Na počátku byly ruiny

Majitel tuhle zahradu začal budovat před čtrnácti lety. Tehdy tu našel jen vysokou trávu a několik přestárlých, nemocných ovocných stromů – meruněk, švestek a jabloní. MUDr. Maixner parcelu po vyčištění přeměnil na okrasnou zahradu, ve které se mohl realizovat jako sběratel rostlin – od skalniček po dřeviny. Protože jeho největší vášní jsou lomikameny, vybudoval tu pro stovky sazeniček pěstírnu, kutilský altán a zahradní chatku, aby si měl kde odpočinout a uvařit si během odpočinku kávu.

Jezírko není veliké, ale poskytuje podmínky k pěstování zcela jiných druhů rostlin, než jsou skalničky

„Ze začátku jsem vybudoval skalku, protože jsem potřeboval ze své předchozí zahrádky přestěhovat všechny skalničky. Taky jsem jako první dřevinu přesadil vzrostlou borovici drobnokvětou, která to už moc potřebovala. Do jezírka jsem se pustil víceméně proto, že jsem dostal fólii na jeho vystlání, ale dělal jsem to rád, protože voda zahradu příjemně osvěží. Navíc jsem tak rozšířil sortiment rostlin, které si mohu pořídit.

V jezírku se daří vachtě a středně velkým leknínům, u jeho břehů prosperuje masožravá špirlice.“ Poučili jsme se, že tenhle rod osídlil nejen Floridu, ale zasahuje až do Kanady, takže se dají sehnat i mrazuvzdorné druhy.

„Ze začátku jsem mohl promýšlet dispozice zahrady tak, aby vyznívala esteticky,“ vzpomíná pan doktor. „Dnes, když už je v podstatě zralá, se mi už nové věci přisazují hůře a dá to více přemýšlení. Dřeviny jsem tu začal pěstovat vlastně hlavně kvůli kamarádovi, který bydlí na horách a v zimě nemá kde brát rouby. Teď tu mám čtyři sta druhů čarověníků, smrků, a borovic jen o trochu méně. Prostě, čarověníky mají tu výhodu, že se ledaskam vejdou. Mně by asi více bavily javory a buky. Přece jen listnáče jsou každý jiný, zatímco u smrků existuje jen pár základních typů a pak už jde jenom o drobné variace na dané téma.“

Zahrada plná stromů

„S listnáči je pochopitelně mnohem víc práce,“ potvrzuje naši nevyslovenou domněnku majitel zahrady: „Stačí, když na podzim opadají tyhle dva velké javory. Rostou těsně vedle sebe. Podle mě jsou to bráchové, přitom ale každý z nich raší jindy. Ten, co o dva týdny později vyraší a vykvete, taky později opadává. Ze skalek nezbývá než všechno listí posbírat ručně: vysavače nebo fukary s sebou berou i mulčovací kůru a cedulky se jmény rostlin a s hráběmi mezi kameny také nic nepořídíte. V okolí zahrady rostou jasany, osiky a břízy, což spolu s těmi dvěma mimořádně plodnými velejavory představuje celou armádu semenáčků, které musím pravidelně plít.“

Dva vysoké javory kleny poskytují potřebný pohyblivý stín, ale také zanášejí zahradu spoustou listí a semen

Navrhujeme, že by se zahrada mohla jmenovat „U dvojčat“, protože protipól ke dvěma vzrostlým javorům tvoří dvě omoriky a v zahradě potkáte i dvojici krásných borovic lesních Watererových.

Smrky omorika mají náležitě husté větve a jsou neodolatelným místem pro řadu ptáků, toužících po klidném místě ke hnízdění. Zahradu oživují zvonci, pěnice, konopky, budníčci i kosi, i když bez kosů občas vytahujících semenáčky by se majitel docela rád obešel. Buků tu roste na dvacet druhů a kultivarů. Majitel je pilně seřezává, aby nepřerůstaly, a shromažďuje je v pěstebním zázemí.

Vlastní ozdobnou část zahrady zkrášluje hlavně zlatolistý buk lesní varieta Aurea Pendula a červenolistá varieta Purple Fontain. U branky vítá návštěvníky javor dlanitolistý Bloodgood a o kousek dále ještě kultivary Garnet a Red Pygmy. Oblast za jezírkem projasňuje žlutolistý kultivar Butterfly. Kousek od něj roste choulostivý pajehličník, který je při své dvoumetrové výšce starý 25 let, a hustá korejská jedle.

V hlavní roli lomikameny

Lomikamenům a dalším skalničkám to svědčí v kamenných korytech, která lemují okraje cest. Ta se ale shánějí čím dál hůř, takže kromě těch koupených zdobí zahradu i vlastnoruční výrobky páně Maixnera.

Koryta osázená skalničkami lemují úplně všechny záhony

Dříve se kromě pískovce používala i opuka, ale jen na žlab pro dobytek. Pokud do opukového koryta zasadíte skalničky a postavíte je na zem, začne se po čase pomalu rozpadat. V celém kraji se stavělo z opuky, proto ji pan Maixner použil i na skalku, ale to neznamená, že tu nemůže pěstovat jiné než vápnomilné rostlinky – stačí jim „podestlat“ rašelinou nebo dostatečně kyselou půdou. Část koryt je shora vyložená tmavou jesenickou břidlicí, která se dobře štípe, a skalničky na ní vypadají efektně. „Na zalévání sbírám do sudu dešťovou vodu, která tu na venkově není znečištěná tak, jako ve městech. Jinou vodou se ani lomikameny nedají zalévat, protože vodovodní voda obsahuje chlór rozpouštějící a vyplavující vápník, bez kterého tyhle rostlinky nemohou existovat.“

Pod stromem se daří stínomilným rostlinám

Od konce února už milované lomikameny vykvétají a část druhů dokvétá ještě začátkem června. V létě však pan Maixner musí o své skalničky mnohem více pečovat: „Asijské druhy z velehor nemají problémy se sluníčkem, ale s přehřátím půdy. Pro mě to znamená vstávat opravdu hodně brzy, zalít všechno a zastínit. Jakkoli nemám rád vítr, v létě mě trochu mrzí, že je tenhle přirozený amfiteátr až příliš chráněný a vzduch v něm nemůže trochu víc profukovat a chladit půdu.“

Více květů, než jste čekali

Podrost okrasné části zahrady tvoří jiné druhy než skalničky. Zjara vykvétají celé trsy cibulovin a některé druhy bledulí dokvétají ještě koncem května. Také se panu Maixnerovi bohatě namnožily jaterníky. Když přijde jejich čas, celá zahrada prý zmodrá. V květnu nadchází éra střevíčníků. Jejich trsy jsou ukryty ve stínu na několika místech zahrady. Ozdobně vypadají i bílé hvězdičky květů magnolie hvězdokvěté. V létě pak jsou na řadě s vykvétáním zvonky a hvozdíky. Hořce mají dobu kvetení rozdělenou mezi jaro a podzim, každý druh si vybral jiné období. Po plotech se vinou rozličné druhy plaménků a nemít problémy s místem, pustil by se pan doktor Maixner hned do jejich systematického sbírání, tak jsou krásné.

Tady na valu a pod ním je půda sušší a odkrytější než na opačném konci zahrady před chatou

Zahrada na nás působí naprosto přirozeně a jakoby samozřejmě. Je jako vystoupení houslisty, na kterém má být vidět jen radost ze hry a ne roky dřiny.

„Na zahradě nemám nějakou nejoblíbenější rostlinu, spíše mě uspokojuje, že jsem si tu všechno udělal sám, včetně staveb nebo cestiček. Neumím jenom svářet a zapojovat elektřinu. Teď už jsem se zahradou spokojený a nic zásadního nebudu měnit. Snad jenom by se hodilo o pár koryt víc, pořád ještě existují lomikameny a další skalničky, které zatím nemám.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář

LOMIKAMENY

Do rodu lomikámen (Saxifraga) se řadí na 300 druhů. Nejčastěji rostou v chladných oblastech hor nebo v arktické oblasti. U nás je domovem asi dvacet druhů, které se často pěstují jako skalničky. Vytvářejí nízké stálezelené kompaktní polštářky – růžice listů od tmavě zelené, šedomodré až po šedozelenou. Kvetou drobnými květy od bílé přes žlutou, růžovou a červenou až po fialovou. Některé kvetou již v únoru, jiné v březnu až květnu.

Do rodu lomikámen (Saxifraga) se řadí na 300 druhů