Dům s kosmickou růží


Marcela a Giuseppe mají trvalé bydliště v severní Itálii u jezera Lago di Garda a na chalupu jezdí na Rakovnicko. Pravdou je, že od té doby, co jejich dcera dospěla, už pro ně přísný režim víkendů a prázdnin neplatí.

Dům je postavený z opuky. Žlutá omítka je jen na straně obrácené do návsi

Tenhle báječně sehraný česko-italský pár je spolu 29 let. Než začneme vyprávět příběh jejich chalupy, dovolte pár slov o tom, jak se Marcela a Giuseppe seznámili. Historie začala už za první světové války. To samozřejmě ještě ani jeden z nich nebyl na světě.

Keramická plastika Kosmická růže mezi okny v přízemí má vyjadřovat, že jsme součástí vesmíru...

Tehdy se válečná fronta přiblížila k okresu Trento, který na mapě najdete na severu Itálie nad dobře známým jezerem Lago di Garda, natolik, že odtud bylo nutné okamžitě evakuovat civilní obyvatelstvo. Lidé dostali rozkaz, aby si vzali s sebou jen nejnutnější věci, tak na tři dny. Pak je rychle naložili do vlaků a z válečné zóny odvezli. Část se dostala na území dnešního Rakouska, část doputovala do Čech. Žili v provizorních táborech, ovšem ne tři dny, ale čtyři roky, než válka skončila. Někteří si v novém místě našli životního partnera a v Čechách už zůstali, další se sem po válce vrátili ze zoufalství, když doma našli vypálené vesnice.

Giuseppova babička, jejíž muž byl ve válce, měla tehdy dvě děti (jedno z nich bylo Giuseppova maminka). Dobytčákem se dostala na Kladensko. Po válce se vrátila domů, ale s Italy, kteří zůstali v Čechách, rodina neztratila kontakt po celá léta. Tak se stalo, že se mladý Giuseppe, jeho tatínek a tatínkův kamarád, který sem jel za bratrem, v roce 1978 vypravili na návštěvu do Bdína. Italská návštěva budila na vesnici pozornost. Zaujala i děvče od sousedů a jeho kamarádku – Marcelu.

V hloubi zahrady se ještě ukrývá stará stodola

„Dlouho jsme si s Giuseppem dopisovali, jiná možnost nebyla, telefon mělo málo lidí. Po roce a půl jsme se vzali. Žili jsme pak v Itálii, ale věděli jsme, že se budeme do Čech stále vracet. Po čase jsme si uvědomili, že nemůžeme pořád bydlet u někoho na návštěvě anebo v hotelu, že nejlepší bude koupit chalupu.“

Intenzivní rekonstrukce

Vybrali si domek ve vesničce, odkud to mají blízko k Marceliným příbuzným. Je postaven z opuky na pískovcových základech. V roce 1992, kdy ho kupovali, k němu patřil pozemek 1 600 metrů čtverečných – dvůr a pruh zahrady s ovocnými stromy. Později se ukázalo, že původní rozloha byla mnohem větší, protože k domu náležela i dnešní sousedova parcela a ještě další kus zahrady se stodolou. Tu se časem podařilo Marcele a Giuseppovi přikoupit.

Pohled z druhé strany, ze zahrady, rozkrývá celou délku stavení. Dnes se bydlí nejenom v domě, ale i v bývalých hospodářských prostorech. Na jejich konci je garáž a přístavek stojící napříč slouží jako Marcelin ateliér

Předchozí majitelé, již starší manželé, dlouho nemohli dům ve vesničce, v jejímž okolí se dříve těžilo černé uhlí, prodat. Chalupa totiž nebyla v dobrém stavu. Na nevelkou obytnou část navazovala hospodářská s dvěma chlévy, chyběla tu kanalizace a za dešťů svažitou zahradou stékala k domu voda.

Rekonstrukce, s níž noví majitelé nijak neotáleli, nebyla jednoduchá. „Protože jsme nemohli u všeho být a přijížděli jsme, jen když naše dcera Sára měla ve škole volno, často nám dům hlídali příbuzní. A také nám hodně pomáhali. Před dvaceti lety totiž nebylo na trhu tolik stavebních firem, většinou jsme najímali různé řemeslníky. I nabídka na trhu s materiály se od té doby hodně změnila,“ konstatuje chalupářka.

Drobné byliny vysázené pod stromy mají úhledný okraj, aby se chalupářovi dobře sekalo

Z výčtu prací, zahrnujícího nové podlahy, stropy, rozvody elektřiny, vytápění a tak dále až po výměnu střešní krytiny, který paní domu shrnula jen do několika vět, je jasné, že se tu pracovalo velmi intenzivně. Giuseppe roztomilou češtinou reaguje: „Italové jsou rychlí. Víš, dělalo se každý víkend, každý den, vlastně nonstop. Je to pravda, pracovali jsme hodně. To jo…“

Drenážemi proti vodě

Je nutné dodat, že obrovské množství udělané práce tu je vidět na každém kroku. Chalupa Marcely a Giuseppeho je po dvaadvaceti letech oprav jako ze škatulky. Nová střecha, nová fasáda, dvorek vysypaný štěrkem, na zahradě nízko zastřižená travička, každý záhonek má pěkný obrubník, mezi stromy a květinami stojí sochy. Když projdeme zahradou až dozadu k otevřeným vratům stodoly, padne mi brada úžasem. Tak čisto a dokonalý pořádek v místech, kde se pouze skladuje nářadí a dřevo na topení, jsem ještě u nikoho neviděla!

Vzhledem k tomu, že ze svažitého pozemku za dlouhých dešťů voda stéká až k domu, Giuseppe zakročil systémem drenáží

Při cestě k domu si všímám, že po obvodu zahrady vedou kanálky vyplněné kamenem. Podobné jsou i kolem domu. „Tam všude jsou drenáže a na nich štěrková pole,“ říká mi Giuseppe. „Pomáhá to, dům je suchý.“

U alba s fotografiemi dokumentujícími průběh rekonstrukce se dozvídám, že odvodnění bylo jednou z priorit. Na dně výkopů leží dvě drenážní trubky, do kterých se stahuje dešťová voda. Kolem obvodových stěn domu byla natažena gumoasfaltová fólie. Pod betonovými chodníčky jsou navíc ocelové rošty.

„Dost jsme si užili i s kanalizací,“ připomíná chalupářka. „Nejdřív tu byla jímka pod okny. Pak jsme koupili nerezový tank od pivovaru Krušovice, který je rozprodával, a zabudovali ho pod trávník ve dvoře jako žumpu. Nyní jsme napojeni na obecní kanalizaci, která se dělala až před třemi lety.“

Pohodlné bydlení pro dva

Uvnitř dům není moc velký, tak akorát pro dva. Vpravo od předsíně jsou dva pokoje – obývací s jídelním koutem a „zimní“ ložnice, kde je i pracovní stůl. Ve stěně proti vchodovým dveřím jsou bílým nátěrem zamaskovaná dvířka spíže, bývalé černé kuchyně. Vlevo od vchodových dveří vedou schody do podkroví, za nimi je komůrka na různé úklidové náčiní a prostředky. Uzavírá ji textilní roleta v zelenkavé barvě, která je i na stěnách. Díky tomuto úkrytu komoru ani nepostřehnete.

Stropy mají palubkový obklad, na podlaze je lino s dekorem parket

Celá tato část byla obytná i dříve. Ostatní prostory sloužily hospodářství. Z bývalých chlévů je dnes malá kuchyňka s kulatým jídelním stolem a za ní chodbička s trojími dveřmi: na záchod, do čerstvě přebudované koupelny a do garáže. Stěny tohoto nevelkého, avšak členitého prostoru překvapují originální výmalbou.

„Po rekonstrukci koupelny, která nám dala zabrat, protože trvala celý měsíc a všude bylo plno prachu, jsme museli chodbu vymalovat. A Giuseppe přišel s nápadem: Proč na tu zeď něco nenamaluješ?“ vypravuje Marcela s úsměvem. V době, kdy nástěnná malba vznikala, jí ale do smíchu nebylo. „Nikdo by neřekl, že takový kamrlíček dá tolik práce! Při malování stropu mě bolelo za krkem až běda…“

Na různých místech v různých pokojích visí na stěnách velká zrcadla, která celý prostor opticky zvětšují

Na stěnách teď ční vysoké hory, pod nimi se zelenají louky a leskne se voda jezírka. Když cvaknete vypínačem, rozzáří se nad horami slunce. „Nebo večer měsíc,“ ukazuje okouzleně Giuseppe na rozsvícené kulaté světlo nade dveřmi.

V létě i na půdu

Prostor pod střechou je zobytněn jen částečně. Nad pokoji v přízemí je „letní“ ložnice se šicím koutem a před nimi ještě malý předpokojík s jednou postelí, komodou a křeslem, kde se může zabydlet host. Zbytek půdy zůstává nevyužit.

Ve stodole chalupář „garážuje“ zahradní techniku, ale má tu uskladněno i dřevo a pelety na topení

Dům je vytápěn různými topidly. V obývacím pokoji jsou finská akumulační kamna s kamenným obkladem značky Tulikivi. Topí se v nich dřevem a peletami. Teplo vydrží až 29 hodin. „Pelety vyjdou laciněji než uhlí, plyn i elektřina a topení s nimi je čisté,“ tvrdí chalupář. Ve vedlejší ložnici jsou automatická kamna na pelety značky Extraflame, v ostatních místnostech v přízemí jsou přímotopy. Aby se nemuselo podkroví vytápět, přespávají tam jen v létě, proto mají ložnice označení „zimní“ a „letní“.

„Zatím jsme na chalupu jezdili vždycky na léto, ale letos jsme tu byli i přes zimu. Kdyby nešla elektřina, pořídili jsme pro jistotu kromě přímotopů i kamna na dřevo a na pelety. Ze stejného důvodu plánujeme ještě plynová kamna do koupelny,“ prozrazuje Marcela.

Každý má to svoje

V chalupě manželů Regaiolliových převládá jednoduché, moderní a praktické zařízení, které doplňují výtvarná díla z Marceliny dílny. „Nemám žádnou uměleckou školu, ale stále něco vytvářím,“ říká pilná chalupářka, kterou kromě malované zdi před koupelnou reprezentují četné plastiky v domě i na zahradě, ale i obrázky, textilní koláže, nástěnné koberce, šité kabelky… „Ráda zkouším různé techniky,“ vysvětluje svůj široký záběr a různorodost děl. „Pořádám i kurzy keramiky. A několik věcí jsem už dělala na zakázku.“

Nad postelí a pracovním koutem visí nástěnné koberce, které Marcela ušila z vyřazených šatů

Ovšem většina z nich vzniká z čiré radosti a pro potěchu druhých. Například velká nástěnná plastika Kosmická růže, která zdobí průčelí domu a má vyjadřovat naše propojení s vesmírem. Nebo něžná socha mladé ženy s malým dítětem v náruči, kterou Marcela Braunová-Regaiolli postavila na podstavec pod lípy na návsi. „Ta se líbí hlavně ženám. A malým dětem, které ji často obejmou kolem nohou.“

Zatímco Marcela stále něco vyrábí, Giuseppe se baví prací kolem domu: „Dělám údržbáře. Sekám trávu, starám se o stroje, budu kopat další drenáž napříč zahradou. Jsem profesí mechanik penzista. Když mi chybí italské slunce, seberu kufry a odjedu do Itálie. Tam jsou lidé družnější. Tady jdu do krámu, všichni jsou smutní, každý musí nejdřív vypít dvě tři becherovky, aby dostal jiskru,“ porovnává oba národy.

Giuseppe je ale pravý Ital, kterému není zatěžko dobrou náladu a srdečnost rozdávat ostatním. „Aby to bylo pěkné nejen u nás na zahradě, sekám i obecní trávníky před domem. Občas někdo přijde a ptá se, co ti obec dá, za kolik to děláš? Ale pár sousedů se už mým nadšením nakazilo a také se sekačkou vyjedou ze vrat. A jen tak mimochodem říkají: To děláme pro tebe…“

text: MARTINA LŽIČAŘOVÁ
foto: PETR ŽIVNÝ

Dům s kosmickou růží


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Podle plánku z 15. května 1877 se do dvora jezdilo klenutou bránou. Po ní nezůstala žádná stopa, zato ohradní zeď stojí. Oproti původnímu stavu se změnilo průčelí domu – zmizela odtud dvojice okének s nikou ve středu horní části štítu. Místo nich je jedno malé okno. Spodní řada oken má ve srovnání s kresbou trochu jiné proporce, takže je možné, že v minulosti došlo k jejich výměně.

Podle plánku z 15. května 1877 se do dvora jezdilo klenutou bránou