Dům s doteky severu


Lubošův dům mnohé pamatuje. Kdysi dávno jím vedla brána a před ní jako součást opevnění města byl vodní příkop. Od té doby se tvář domu změnila, ale ne zas tak moc, ze všech stěn a koutů tu dýchá historie.

Jela jsem na sever od Prahy a přede mnou se otevíralo České středohoří. Homole dávných sopek se topily v podzimním oparu a tu a tam se po nebi prohnal mrak, který rychle měnil svou barvu i tvar. Byli to ptáci odlétající za sluncem.

Zakrátko jsem už procházela vraty s klenákem ve vrcholu. Na kónickém kameni je vyryt latinský nápis Anno Domini a vročení 1677. Dům je tedy hodně starý a dlouhá historie tu dýchá z každého kamene, z každého kousku dřeva, ze všech koutů.

Hned za vraty je široký průchod vedoucí z ulice do zahrady. Je dlážděn kolkovanými cihlami, má záklopový strop a přerušují ho klenuté oblouky evokující městská podloubí. Zarámované obrázky na stěnách, jablíčka na stole, který, na první pohled překvapivě, v průchodu stojí, a papučky pod lavicí jsou však srozumitelné – je to opravdu soukromý prostor, jako vstup do „chalupy“ však hodně neobvyklý. Zdravíme se s Lubošem, který mě zve dál.

Protože svítí sluníčko, nejprve vstupujeme na dvůr a prohlížíme dům zvenku. Bíle omítnuté zdi a v nich tmavě šedá okna a dveře dělají kulisu venkovní zeleni – růži, bezince, ořešáku a několika ovocným stromům. Rovinatý travnatý pozemek za domem je tak akorát velký na zahradu, kde se občas proběhne pes, který se svým pánem dům sdílí. Zahrada je ze všech stran uzavřena vysokými kamennými zdmi. U té, do níž se na jižní straně opírá sluníčko, dozrávají poslední letošní rajčata. Kousek vedle nich je branka, kterou procházíme.

Ze severní strany má dům odlišný vzhled, zdi jsou mohutné, dům vypadá jako pevnost. Mezi opukovými kvádry jsou místy vidět cihly, v hrbolatém smíšeném zdivu lze rozpoznat fragmenty kleneb. Část zdi pokrytá šlahouny plazivého břečťanu vystupuje z kolmice a vede šikmo. Teprve po chvíli je mi jasné, že se dívám na jakýsi nákolník. Šikmá zeď měla ochránit nároží brány před příliš natěsno jedoucími vozy.

Brána prý vedla domem v místech, kde je dnes francouzské okno, které sem bylo vsazeno vloni. Dá se jím vycházet z kuchyně. Bránu lze vytušit podle jinak naskládaného kameniva, které je v neomítnutém zdivu patrné. Dozvídám se, že před ní byl vodní příkop jako součást městského opevnění. Jediným pozůstatkem je velký terénní zlom a možná také vlhkost, která se drží v sousedící, níže položené zahradě.

Sedmnácté století je jisté

V roce 1631 městem prošla saská vojska. Za oběť jim padl i místní archiv, který tehdy shořel. Seznam majitelů domu, jejichž opis Luboš vlastní, proto sahá „ jen“ do roku 1651. Je pravděpodobné, že dům je mnohem starší a vročení na klenáku oznamuje pouze přestavbu. Kdy se z „brány“ stalo stavení, k němuž patřily pole a louka, však vyčíst nelze. Z dokumentu je ale zřetelné, že tu krátce po sobě dvakrát hořelo – v roce 1783 v domě, o pět let později lehla popelem stodola. Od roku 1808 se zde provozoval hostinec „V myší díře“. Poslední doba zapsána není, ale Luboš ví, že v minulém století tady žily čtyři rodiny současně a posledním majitelem byl lidový léčitel.

„Dům byl opuštěný tři roky, na prodej ho nabízela realitní kancelář. Bylo se tu podívat mnoho zájemců, ale po prohlídce každému došlo, že by musel vyměnit podlahy, dveře, okna a že by to stálo moc peněz, než by se mu podařilo dům zničit,“ s úsměvem poznamenává současný majitel, který nemovitost koupil v roce 1998. „Žil jsem v Praze na Ořechovce a sem jsem jezdil na chalupu. Teprve předloni jsem se přestěhoval natrvalo a Praha mi vůbec nechybí.“

Nálada severu

Bydlení tady se zdá jako velká romantika, ale nebylo snadné k ní dospět, zvláště uvědomímeli si, že dům je pod dohledem památkářů. Luboš s nimi však nemá problém. Jako výtvarník ctí řemeslo, má úctu k práci a vnímá krásu, proto pro něj bylo snadné dům očistit od všeho nadbytečného, takže památkáři tady byli opravdu spokojeni. Sžil se s neduhy domu a respektuje je. Zatímco žena by se snažila o dosažení tepla a vytvoření útulné domácnosti, on se smířil s tím, že tu je stále mírně chladno, okny a dveřmi táhne a dřevěné podlahy vržou.

Dojem setrvalého zimního období je vlastně ještě podpořen volbou barev použitých v exteriéru i interiéru. Opakují se bílá, šedá, modrošedá. Projít se tu je jako odjet na sever a vidět jen nekonečné temné moře a nad ním ocelové mraky, které se honí ve větru. Víc než květiny a zelená tráva s tímto místem a jeho pánem souzní holé větve stromů a pod nimi krákorající havrani. Jakmile vstoupíte na cihlovou dlažbu za vraty, tento pocit vás neopustí. A je jedno, zda jste pozváni do patra, či do kuchyně v přízemí, i když tu plápolá oheň v krbových kamnech.

V kuchyni v přízemí

Všechno je tu takové „pánské“. I kuchyně a koupelna, která je za ní. Místo tradiční kredence a linky je v kuchyni ostrůvek ze světlého dřeva, který slouží jako pracovní plocha i k ukládání nádobí, potravin a koření. Je do něj zapuštěn i dřez na umývání nádobí. Vyrobil ho místní truhlář podle Lubošova návrhu.

„Neumím technické výkresy, předal jsem mu pouze skicu a popsal jsem, jak to má vypadat a na čem mi záleží. První věc, kterou pro mě dělal, což byla lavice,,vylepšil‘ ozdobnými žlábky a trnoží. Nic takového jsem nechtěl. Domluvili jsme se, že do mých představ nebude zasahovat a od té doby jsem spokojen,“ říká Luboš a ukazuje zásuvku na příbory ukrytou v polici pracovního stolu.

Dalšího nábytku v této místnosti moc není. Dominantní je jídelní stůl se židlemi. Veškerou pozornost na sebe strhávají členité stropní klenby, v nichž jsou zapuštěna kovová oka. Jejich účel není majiteli znám. Ale právě tady byl kdysi vstup do města.

Vedlejší místnost slouží hygieně. „Když jsem dům kupoval, byla tu jen díra v zemi. Mezi současnou koupelnou a kuchyní býval výklenek s černou kuchyní s otevřeným ohništěm a odvodem kouře do komína,“ vysvětluje mi můj průvodce. Dnes tu je poměrně velká koupelna se záchodem ukrytým za lítacími dvířky. Ve výklenku je kotel na plyn, voda se používá studniční.

Bydlení v patře

Abychom se dostali do dalších pokojů, které jsou v patře, musíme se vrátit do průchodu. Za dalšími dveřmi čekají točité kamenné schody se zábradlím z ohlazené tyče zastrčené do kovaných ok. První místností je předsíňka naplněná obrázky. Vstupujeme do fotoateliéru. Následuje galerie, za ní je síň. Odtud vedou několikery dveře – ven na terasu, do ložnice, do fotokomory, za níž je ještě pokojík pro hosty, a do obývací místnosti. I ta je průchozí. Za ní je šatna a malá koupelna.

„Když jsem dům koupil, nebyla sem zavedena voda a musely se udělat kompletně nové rozvody elektroinstalace,“ vzpomíná Luboš. „Také se vyměňovala všechna okna. Celkem ve slušném stavu však byla střecha. Stejně jsem ale nechal sundat krytinu a opravit krov.“ Na mou otázku, zda se na opravách sám podílel, odpovídá: „Nedělal jsem tu nic. Naštěstí. Na všechny práce jsem si najímal řemeslníky.“ Později se ale sám usvědčuje ze lži. To když mi prozradí, že celé měsíce čistil stará futra, která objevil u dveří do ložnice.

Interiér je díky střídmému vybavení vzdušný. Nebylo to zvykem. „Všechny místnosti byly zarovnané, ve zdech jsem objevoval zastavěné výklenky, podlahy byly natřeny na červeno, na zeleno, někde prkna krylo lino.“ Nejcennější podlaha je v galerii. Na širokých prknech je dřevo místy tak ošlapané, že z něho suky vystupují nad povrch. „Tato podlaha je památkově chráněná, ale jak je stará, netuším,“ poznamenává Luboš.

Všímám si zdí. Všude jsou nějaké zajímavé výstupky a výklenky, okna a dveře jsou v hlubokých zaklenutých nikách, které vypovídají o mohutné tloušťce kamenných zdí. Záclona visí jen v obývací místnosti, jinde ne. „Musel jsem sem dát lajntuch, aby mě výhled neodváděl od práce,“ vysvětluje majitel.

Podobný závěs v zimě visí i před dveřmi na terasu, i když z trochu jiného důvodu – táhne pod nimi. Teď tam však není. „Místnost se mi víc líbí bez něj. Říkám si, že ke správnému domu patří, když vržou dveře a je v něm trochu průvan. Tento dům obojí bohatě splňuje.“

Otevíráme dveře na terasu. Je kryta zídkou a vejde se sem malý stolek se židlemi. Je odtud výhled na dvorek i do zahrady, do níž je možné seběhnout po dřevěných schodech přilepených ke zdi domu. „Tak tady bych byla pořád a nic nedělala,“ vydechnu a užívám si odpoledního sluníčka. Můj hostitel se usměje: „No právě. Rekonstrukce ale ještě neskončila.“

text: Martina Lžičařová
foto: Lubomír Fuxa

Dům s doteky severu


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Když Luboš koupil tento dům, bylo nutné udělat některé stavební zásahy, proto byla jeden čas zahrada zcela rozkopaná. Dnes ji tvoří souvislá trávníková plocha s několika ovocnými stromy a ořešákem.