Kovbojové v důchodu

Rubrika: Chalupy, Chaty a chalupy, rss-feed

Praskající dřevo v krbu, koně v ohradě a pocit, že ráno nikam nemusíte. Pro leckoho je to představa ráje. Byli jsme se podívat, jak si v takovém ráji žijí lidé, kteří si ho pěkně tvrdě odpracovali.

Po letech se k Voborníkovým vracíme s vědomím, že se manželé už nevěnují podnikání a užívají si penze ve svém krásném domě pod lesem. Už na hranici rozlehlých pozemků je však na první pohled patrné, že jde o penzi víc než aktivní. Nejdříve zahlédnete ohrady a boxy na přepravu koní, vzápětí vám vyběhne vstříc krásný australský ovčák a hejno husí a za chvíli už pijeme kávu u dřevěného domku, který tu slouží jako zázemí pro péči o koně.
Kovbojský klobouk na hlavě pana Voborníka dává jasný signál o tom, kdo je tady rančer. A čtyřkolka, za kterou je zapřažený vozík s čerstvě naštípaným dřívím, atmosféru nefalšovaného farmaření jen dokresluje. Pojďme tedy zjistit, jak je to doopravdy.

Předzahrádku s růžemi zdobí a chrání nízký plot

Rodina všude kolem

„Jsme už opravdu v penzi, trávíme tady většinu času, staráme se o zvířata a děláme, co nás baví,“ říká paní Dagmar, zatímco její muž servíruje turka v pořádně velkém hrnku na barový pult pod přístřeškem, z nějž je dobrý výhled na dolní část pozemku.
Z vesnice nedaleko Zlína jedete k chalupě v malebné stráni Vizovických vrchů po pevné, ale poměrně vedlejší úzké cestě, a i přes tušenou blízkost dalších dvou domů už to tady začíná připomínat odlehlou horskou samotu. Jenže Voborníkovi nesouhlasně kroutí hlavou, sami se tady necítí. Syn už se z domu sice odstěhoval, ale v těsném sousedství bydlí dcera s rodinou, a tak je vnuk u babičky a dědečka častým hostem. Což ostatně sám potvrzuje, když se vzápětí objeví, vyslechne několik babiččiných dotazů ohledně přípravy do školy a zase odjede na motorce pryč.
V dalším blízkém domě, který je ostatně tím původním, co sem před lety Voborníkovy přivedl, bydlí bratranec. Ten pomáhá s prací kolem koní. Samotou a odloučeností tady očividně nikdo netrpí a od věci není ani blízkost Zlína. Z podhorské usedlosti stačí jet nejdříve do kopce a pak zase z kopce a za necelých patnáct minut vás to „vyplivne“ v samotném centru padesátitisícového Baťova města.
Přece jen mi to nedá a ptám se, jak to tady vypadá, když přijde opravdu pořádná valašská zima. „Ale to víte, že jsme tady už zůstali na pár dnů úplně odříznutí a zafoukaní. Když je sněhu o něco víc než obvykle, projedeme do vesnice na čtyřkolkách. A když ho bylo jednou opravdu hodně, jeli jsme do hospody na koních,“ vzpomíná paní Dagmar.

Kuchyň je vybavena vším potřebným

Raději rovnou stavět

To už je káva dopita a vyrážíme k zhruba sto metrů vzdálenému domu. Na první pohled vypadá, jako by tu stál odjakživa. Poctivý dům s roubeným průčelím, takový, jakých najdete dost už tady, a ještě víc v Beskydech. Ve skutečnosti je to však dům s poměrně krátkou historií a pozornější pohled samozřejmě brzy odhalí, že jde o zdařilou novostavbu, pro níž byla tradiční krajová architektura spíše inspirací.
Paní Voborníková vypráví, jak se zhruba před patnácti lety rozhodli opustit městský dům a užívat si venkova a jak původně plánovali zabydlet starou chalupu, která ostatně v sousedství jejich domu stále stojí.
„Ukázalo se však, že přestavět starý dům z kotovic podle našich požadavků by bylo příliš nákladné a náročné. Náš tehdejší architekt nám tedy doporučil, že bude vlastně jednodušší postavit dům od základů,“ vypráví spolumajitelka usedlosti. „Podobu domu jsme si víceméně navrhli sami. Měli jsme představu i o interiéru a použitých materiálech, proto jsou i uvnitř ručně tesané trámy a na zakázku vyrobený nábytek z přírodního dřeva, jehož povrch je ošetřený jen včelím voskem.“

Kamna nejsou jen na parádu, slouží k vaření i pečení

Světla je dostatek

Přestože dům nepůsobí zvenčí nijak honosně a předimenzovaně, uvnitř najdete veškerý komfort. Otevřenému obytnému prostoru dominují kachlová kamna s krbem. Těmi lze dům v případě potřeby vytopit, i když se tu zpravidla topí elektřinou. Je tu dostatečně velké zázemí pro vaření, jídelní stůl s velkorysou lavicí ze světlého dřeva i pohodlná pohovka u televize. Okna nejsou nijak velká, respektují obvyklé rozměry oken venkovských chalup, ale slunce babího léta proniká dovnitř s dostatečnou intenzitou.
V přízemí najdete i sociální zařízení, několika prosklenými dveřmi je možné vyjít buď na krytou terasu, nebo k bazénu za domem, který splývá s terénem tak dokonale, že ho zaregistrujete až ve chvíli, kdy už do něj málem spadnete.
Bydlí se tu jako v chalupě, ale úzko by tady rozhodně nebylo ani milovníkům městského pohodlí. To je výhoda samotného domu i místa, kde je postavený: člověk se tu může cítit jako ve srubu v divočině, ale okolní příroda není ještě natolik drsná, aby s ní museli lidé svádět vyčerpávající boj.
Voborníkovi připouštějí, že po odstěhování syna je pro ně dům možná až příliš velký. Někdejší synův pokoj v patře teď ovšem může posloužit jako pohodlný pokoj pro hosty.
Paní Dagmar si stýská, že pro samou práci kolem rodinné „farmy“ zanedbává péči o kytky. Přinejmenším muškátům a voňavým bylinkám v truhlících se tu však stále daří dobře a okolní sluncem zalitá stráň sluší domu víc než jakákoli pěstěná zahrada. A pasoucí se krávy a koně v ohradách kolem domu tuhle idylickou atmosféru jen dokreslují. Lze si snadno představit, že tady v zimě zapadnete sněhem docela rádi.

Tenkrát

Chalupa sice vypadá, jako by tady stála odjakživa, ale postavili ji teprve před patnácti lety.

Text a foto: Richard Guryča

Kovbojové v důchodu