Čteme vzkazy předků


Mlýn Dany a Jaromíra Gottliebových vystavěli v 17. století jezuité. V průběhu staletí prošel četnými přestavbami a současní majitelé přiznávají, že konečnou podobu ještě nemá

Lhotecký mlýn vystavěli jezuité v 17. století. Měl dvě kola a v provozu byl do padesátých let minulého století. Přestože se v něm již dávno nemele, majitelé stále nacházejí vzkazy předků, kteří měli na paměti budoucnost dalších generací.

Když Švédové táhli za třicetileté války českou zemí, zanechávali za sebou jenom spoušť. Bořili, pálili, zabíjeli. A kořist si odváželi. Město Jičín bylo tehdy několikrát vypleněno a s podobně krutým osudem se musely vypořádat i okolní vesnice. Tehdy bylo vypáleno půl vsi a také mlýn, v němž dnes žijí Dana a Jaromír Gottliebovi se synem Adamem. Dřevěný (pravděpodobně roubený) mlýn lehl popelem. Jeho majiteli byli jezuité, které do Jičína pozval Albrecht z Valdštejna.

Původně byl mlýn zřejmě obrácen hlavním štítem k silnici, kolo měl v zadním štítu. Při obnově došlo ke změně dispozice – mlýn byl k silnici i k náhonu postaven podélně. Na stavbu byl použit kámen a je dost pravděpodobné, že část z něho pochází z blízkého hradu Veliše, který se na rozkaz císařské rady začal roku 1658 bourat. Zdi pocházejí z druhé poloviny 17. století, v té době jezuité kámen z Veliše získali a vystavěli z něho na svém panství řadu budov.

Na zdech nového mlýna se materiálem nešetřilo. Ostatně je to vidět i na obrázcích, v místech, kde majitelé při rekonstrukci nechali zdivo odhalené. Jaromír odhaduje: „Museli sem přivézt nejméně třicet vozů plných kamene. Základy jsou z obrovských bloků pískovce a zdi jsou silné sedmdesát centimetrů.“

Mlelo se v něm po staletí

V roce 1747 jezuitský řád prodal mlýn Janu Kmenovi. V kupní smlouvě, která se dochovala a jejíž opis si Gottliebovi pořídili, je v řadě bodů dáno, za jakých podmínek tu smí mlynář a jeho potomci žít. Po Kmenovi následovalo sedmnáct dalších majitelů. Od roku 1861 mlýn zůstává v rukou Danina rodu. Kmlýnu odjakživa patřila i nějaká pole a kus lesa.

„Naposledy tady mlel dědeček,“ přidává se do debaty Dana. „Tatínek se mlynářem ještě vyučil, ale po roce 1948 mlýn, pole i les převzalo družstvo. V roce 1950 se přestalo mlít a mlýnské zařízení začalo chátrat. I náhon byl časem zavezen.“ Protože v prostoru mlýna nebylo dost skladovacích prostor a nedalo se tu parkovat, družstvo odsud postupně odešlo. Ztichlá budova čekala….

Zkušenosti se koupit nedají

„I když jsem ‚naplavenina z města‘, do vesnice jsem myslím zapadl. Rod mé ženy tu je vážený, a tak místní přijali i mě,“ chválí Jaromír sousedy a pokračuje ve vyprávění, „když jsme se rozhodli, že se sem přestěhujeme a vybudujeme tu bydlení, docenili jsme velkorysost Danina otce. Přijímal s klidem a nadhledem všechny naše změny a úpravy, podle svých sil nám i pomáhal.“

Z Jaromírova vyprávění je zřejmé, že při různých opravách a úpravách mlýn celé roky zkoumal a snažil se pochopit, jak tu žily předchozí generace. A přemýšlel, proč je mnohé uděláno právě tímto způsobem a ne jinak. „Víte, jsou informace, které nikde nepřečtete ani neuslyšíte, protože nejsou přeloženy do slov, ‚čtou‘ se jedině prací a zkušenostmi. Například sem zjara často přichází povodeň, která se rozlije po zahradě a zatopí spodní část domu, kde bývala paleční kola. Z těch prostor jsme udělali kotelnu a samozřejmě jsme ji odizolovali betonem a ipou, jenže po deseti letech si tam voda stejně našla cestu. Teď nezbývá nic jiného, než ji odčerpávat. Danini předkové nic takového dělat nemuseli, spáry mezi základovými kameny byly volné a kudy voda do domu přišla, zas odešla.“

Náš hostitel se vzápětí zamýšlí nad funkcemi a logikou uspořádání venkovského domu, na které se mnohdy při přestavbách zapomíná. „Dům má poskytovat soukromí rodině, ale zároveň má být otevřen i do vesnice – k sousedům, ti mají o sobě na dálku vědět, a třeba si přijít navzájem pomoci, když je potřeba. Dům má být postaven tak, aby z nejpoužívanější místnosti bylo okny vidět na přístupové strany – hospodář v sednici měl vždycky přehled, kdo přichází brankou, proč štěká pes a zda byla otevřena vrata do stodoly. Jak toto změníte, přehodíte místnosti, ztratí to smysl.

Dnes se dělá hřeben nad osou domu. To je pitomost,“ nespokojeně vrtí hlavou, „protože zápraží má být pod střechou, aby se dalo suchou nohou projít až ke chlévům a do stodoly. A stodola má být průjezdná. Všechno do sebe zapadalo a navazovalo na sebe. Bylo to geniálně vymyšleno. Naši předci asi neměli načteno, ale moudrost přicházela zkušenostmi. Proto by se každý měl před jakoukoliv rekonstrukcí či přestavbou pořádně zamyslet, proč to bylo uspořádáno právě takto a zda svou činností nenaruší nějaké zákonitosti.“

Jaromír přiznává, že po zkušenostech s kotelnou se snaží víc vnímat, co mu předkové vzkazují. Již několikrát se to vyplatilo. „Když jsme rozebírali mlýnské strojní zařízení a potřebovali jsme vytlouct zákolník, obyčejným kladívkem to moc nešlo. Jen náhodou jsem se přitom chytil horního trámu a tam v prachu leželo kladívko svisle zkosené. Jen jsem dvakrát uhodil a řekl: Děkuju, dědo. To kladívko tam určitě leželo od toho osmačtyřicátého.“

Bude z mlýna kovárna?

Jaromírovy úvahy a historky by se daly poslouchat celé hodiny. Přitom tím, kdo celý život vykládá a vysvětluje, je Dana, která učí na gymnáziu dějiny umění a výtvarnou výchovu. Jaromír se vyučil truhlařině, vystřídal řadu zaměstnání, k řemeslu se nakonec vrátil a pracuje jako truhlář u stavební firmy.

A tak, zatímco je přes týden ve světě po stavbách, ve mlýně hospodaří Dana s dvacetiletým synem Adamem, který se vyučil kovářem. V přístěnku nalevo, krytém vysokými listnáči, si vedle garáže zřídil kovářskou dílnu. V přízemí, v původní obytné části domu si ještě buduje bydlení. Na obrázcích tyto prostory neuvidíte, protože v nich Adama v době naší návštěvy čekalo ještě hodně práce. Brzy tady však vznikne pěkný malý byt s kuchyní, pokojem a sociálním příslušenstvím.

Dům si řekl sám

O patro výš jsou „komnaty“ už kompletně hotovy. Veliký obytný prostor se starobylými stropními trámy, do něhož se vchází po schodech z přízemí, vzbuzuje pocit, že to tady právě takto muselo vypadat odjakživa. Že by majitelé pouze nastěhovali stůl a klavír? Přesně naopak. Tato část vznikla nově. Původně právě až sem sahalo mlýnské zařízení.

„Rozhodli jsme se, že budeme bydlet v části mlýnice,“ vysvětlují naši hostitelé. „Nechali jsme jen stropní trámy a mezi obvodovými zdmi se až do základů všechno bouralo. Bylo nutné dělat i základy vnitřních zdí.“

Nad vyšším půlpatrem, kde byla mlýnice, je obývací pokoj s krbem. Odsud se dá nově probouraným francouzským oknem vyjít na terásku nad kovářskou dílnou a garáží. Je obrácena k jihu a je na ní velmi pěkně. Na nějaké lelkování v křesílkách však asi není čas…

V patře, kde bývala stolice a žernovy, je dnes kuchyně, koupelna a záchod. Tyto místnosti jsou o zmiňované půlpatro níže než obývací pokoj. „Schody do kuchyně byly velkým oříškem,“ prozrazuje Jaromír. „Pět let jsem nad nimi přemýšlel. Kdybych nebyl truhlářem, asi bych si neporadil. Dnes však mám dojem, že si dům sám řekl, co a jak je nutné udělat.“

Vlevo od hlavního schodiště navazují na obývací část další dva pokoje. Nejprve se vstupuje do velké pracovny a knihovny v jednom. Majitelé říkají, že šlo o pokoj mlynáře, a protože to byla vždycky nejhůře vytopitelná místnost v domě, ubytovávali se v ní hosté. Současný rozvod ústředního topení, které je napojeno na kotel na dřevo a uhlí, umožňuje, že se tu dá v teple, podle libosti, dívat na televizi, pracovat na počítači anebo si číst.

Z pracovny se dostáváme do ložnice. Tento soukromý prostor je rozšířen o další záchod a koupelnu, které se ukrývají za nenápadnými menšími dveřmi.

Pod střechou je ještě jedno patro s dalším pokojíkem. Daně jsme ale museli slíbit, že neprozradíme, že jsme do něj přes Adamův zákaz krátce nakoukli. Je to jeho původně dětský pokoj, v němž to vypadá trochu jako v ateliéru…

Než vykročíme do zahrady, je nutné podotknout, že na rozdíl od chalup, kterými vás pravidelně provázíme, je v interiéru mlýna hodně světla. Původní velká „fabrická“ okna inspirovala majitele zopakovat členění na čtverce i v nových dveřích. Ty jsou v celé ploše prosklené a v horní části malebně opisují oblouk původních kleneb.

„U francouzského okna na terasu bylo však nutné vyzdít klenbu nově,“ usmívá se ještě dnes Jaromír. „Zedník naříkal, že to nejde a nepůjde, tak jsem mu připravil šaluňk, a vida, šlo to. Dnes, když ho potkám v hospodě, dělá ramena: Jó, to když jsme stavěli tu klenbu…“

Setkávání v zahradě

O zahradě za domem by se dalo říci, že je místem setkávání. Obyvatelé domu tu mají na očích četné čtvernožce, kteří někdy více, někdy méně respektují jim určené teritorium. Volný pohyb mají samozřejmě dovolen psi Kuzma a Damián a také koťata. Ti se na nic neptají, skočí vám do klína, při pohlazení napnou hřbet a slastně vrní a vrní…

Ovečky, kobylka Galina a koza Anita by se měly držet na pastvině za plotem. Někdy se ale i ony vydají na výlet. Pokud ochutnají něco ze zahrádky, Dana nad tím mávne rukou. „Jednou nám ale kůň snědl snídani na terase. Slupnul koláče a zapil to kafem z hrnku.“

Kromě zastíněné terasy – dřevěného plata nad zbytky náhonu je možné posedět také uprostřed trávníku u kulatého kovového stolu pod střemchou s pečlivě seřezávanou korunkou. Můžeme se též vypravit napříč zahradou až úplně dozadu, kde je na dubu zavěšena houpačka. I k tomuto nebývale rovnému a vysokému stromu se váže jedna z historek. Nechme Jaromíra, ať vypravuje:

„Táta vždycky říkal: ‚Musíte mu ořezávat větve odspodu.‘ Když jsme se ptali proč, jen říkal: ‚To se musí udělat, dělávalo se to vždycky.‘ A víc nic. My jsme to brali tak, že dub je náš erbovní strom a jde asi o to, aby měl krásnou korunu… Až později, snad až po dvaceti letech jsem se dočetl, že tenhle mlýn měl už od roku 1714 dvě kola, dvě složení – tedy vždycky dvě hřídele. Došlo mi, že se v těch dvou stejně vysokých statných dubech na naší zahradě vlastně po celé generace pěstují právě ty dvě hřídele, které bude jednou příští hospodář potřebovat. A tak jsme hned s Adamem taky dva duby zasadili. Co kdyby je za sto let potřeboval zas někdo od nás.“

Prázdniny jedině tady

Moc bych si přála, aby se i k vám při prohlížení obrázků dostala ta pohodová nálada, která u Gottliebových vládne. Mnozí naši čtenáři ze své vlastní zkušenosti vědí, že bývá vykoupena nekončící prací. Jaromír přiznává, že u nich nebude hotovo nikdy. Mlýn začali vyklízet v roce 1987 a přestavba stále trvá. Chystají se vyměnit okna, dům potřebuje fasádu a buduje se Adamův byt.

Dana připouští, že už jsou někdy oba unaveni, a tak se těší na dovolenou. Ale když opravdu na ni mají odjet, zjišťují, že se jim vlastně moc nechce a že by ji nejraději strávili tady. Nakonec stejně odjedou, protože si potřebují odpočinout – a to tady prostě nejde. „Když máte dům, zahradu a zvířata, tak se samozřejmě můžete na chvilku posadit, třeba s knížkou v ruce. Jakmile však zvednete oči, vidíte práci – tam, tam, tam a támhle je prasklá taška na střeše…“

FOTO: JAROSLAV HEJZLAR
TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Koncem osmdesátých let dvacátého století, kdy se Dana a Jaromír rozhodli tady trvale bydlet, byl mlýn v hodně špatném stavu. Budova byla zchátralá, dvůr i zahrada zanedbané. Uvnitř mlýna se nacházelo mlýnské zařízení, které naposledy mlelo v padesátém roce. Bylo jasné, že nové majitele čekají dlouhé roky práce. Ani dnes, po více než dvaceti letech, není všechno hotovo, mlýn má však naději – Adama, syna současných majitelů.