Chalupa si na ně ukázala prstem
Půvab jihočeské vesničky vnímáme už ve chvíli, kdy vyzbrojeni navigačním přístrojem a varováním nezabloudit, protože nedaleko je obec téměř stejného jména, dorazíme před vrata statku. Arnošt Tabášek, můj kamarád a bývalý kolega, už z nich vyhlíží.
Proč se s Milenou přestěhovali právě sem? Arnošt tvrdí, že tahle dosud opuštěná chalupa jako by čekala a sama na ně ukázala prstem. Nějakou vesnickou nemovitost už dlouho vyhlíželi. Léta žili v Praze, ale srdce je táhlo do přírody. Kdysi vyrostli na venkově, Milena na jihu republiky v Českém Rudolci, Arnošt v beskydských Kunčicích pod Ondřejníkem. Po několika pokusech s inzertními nabídkami si dokonce chtěli nechat postavit dům na klíč. Už vybírali mezi lokalitami s dobrou cenou pozemku. Potom zasáhla náhoda.
Kouzlo místa rozhodlo
Dostala tvář selského stavení, v němž od poloviny sedmdesátých let minulého století nikdo trvale nebydlel. Rozlehlý objekt, na který dostali tip od příbuzných, chátral a vlhnul, plot se postupně rozpadal. Chlév sice nějakou dobu sloužil dobytku a na dvoře bývalo skladiště zemědělských strojů, ale to nemohlo stavbu před pozvolnou zkázou uchránit.
„Při pohledu shora na fotografickou mapu na internetu vyhlíželo stavení lákavě, vesničku nedaleko historického města obklopovaly rybníky, louky i ostrůvky lesa,“ vzpomíná Arnošt. „Zblízka to byl šok. Napůl ztrouchnivělá okna i dveře, oprýskaná omítka, chatrná střecha… Hned bylo jasné, proč nás všichni od unáhlené návštěvy zrazovali. Kdyby tenkrát náš kamarád Josef, který v tomto kraji žije, nenabídl možnost rychlé rekonstrukce, statek bychom nebrali ani zadarmo.“
Když člověk vyšlápne pár kamenných schodů k lavici, šikovně usazené pod stříškou, nedá mu to, aby se nerozhlédl. Mírně svažitý dvůr z jedné strany lemuje obytné stavení, na něž vpravo navazuje prostorná stodola, naproti vidíme bývalý holubník. Z toho vzniklo útulné letní posezení, prý se tam na závěr podíváme. Ovál dvora dále ohraničuje široká dřevěná brána a plot, na který navazuje zahrada s ovocnými stromy. I když jsme téměř uprostřed vesničky, je tu dokonalý klid a soukromí.
Při pohledu na precizně, s citem renovované stavby se zajímám, zda je Josef architekt nebo šéf stavební skupiny. Všechno je jinak, jde o renomovaného právníka, který prý má zkušenosti i s renovací starých chalup. „Vyznává zásadu, že tyto objekty mají v sobě něco vzácného a nenahraditelného. Jsou srostlé s okolní přírodou, se staveními kolem. Zasluhují budoucnost, protože mají co nabídnout. Zdůrazňuje vždy, že u starých staveb je třeba uchovat vše originální, vše cenné a nevratnými zásahy při rekonstrukci je nezkazit,“ tlumočí Arnošt.
Shoda v názorech
Z klenuté síně, která má postaru stále mírný spád ke vstupním dveřím, vcházíme do světnice. Vznikla ze dvou původních místností vybouráním příčky, a tak si zaslouží název velká světnice. Zařízení barvy višňového dřeva v kombinaci se slonově bílou je decentně šité na míru současnosti. Zmíněnou barevnost ctí kožená sedačka s polohovacími křesly, knihovny, krb, kuchyňský kout i kulatý jídelní stůl.
Právě na něm se ocitají fotografie, seznamujeme se s jednotlivými fázemi rekonstrukce, která skončila za jedenáct měsíců. „Kdybych musel práce objednávat a řídit sám, nejspíš by to nevyšlo,“ přiznává Arnošt. „Nemůžeš uspět, pokud nejsi v kraji usazená, nemáš kontakty, neznáš lidi ani spolehlivé firmy. Navíc jsme nemohli na postup práce dohlížet.
S Josefem jsme měli shodné názory na filozofii přestavby, a tak šlo všechno podle našich představ. Stačilo jen zajet a detailně se dohodnout před některou významnou úpravou.“
Mileně s Arnoštem bylo jasné, že původní charakter a dispozici objektu musejí přijmout jako základ všech rozhodnutí. Hodlali zachovat mnohé původní tradiční prvky. Nešlo však o to, vytvořit rustikální repliku selského stavení. Chtěli mít usedlost, která vyhovuje jejich představám, potřebám a nárokům na bydlení, což se projevilo zejména ve výběru nábytku a veškerého vybavení. Vyhnuli se ovšem určitým prvkům dobového pojetí modernizace, jako jsou plovoucí podlahy, rozměrné koupelny s vanami nebo přemíra užití umělého kamene.
„Samozřejmě zůstaly všechny oblouky a klenby, nesrovnávali jsme ani stěny, které vmnoha směrech ujíždějí. Stará dřevěná okna a oprýskané parapety nahradily zase dřevěné. Kromě zazděného okna a průhledu mezi světnicí a Arnoštovou pracovnou, jedné vybourané a dvou nových příček se v půdorysu nic nepředělávalo,“ říká Milena.
Další změny jsou ovšem už zřejmé na každém kroku. Statek je prakticky novostavbou. Řemeslníci opravili v nezbytné míře krovy, střechu stavení pokryli novými pálenými taškami a krytinu na vyklizených a opravených stodolách přeložili. „Rozhodli jsme se také pro zásadní rekonstrukci půdního prostoru. Řekli jsme si: buď to uděláme hned, nebo s největší pravděpodobností už nikdy. A byla to správná volba,“ konstatuje Arnošt.
Mezi krokve stavbaři umístili tepelnou izolační vatu. Zasadili střešní okna a světlovod pro koupelnu. Kromě pohledových trámů vše skryl sádrokarton. Staré půdní schůdky později nahradily nové, dubové. Než se po nich vydáme vzhůru, pojďme však obejít přízemí.
Dům dýchá po svém
Arnošt je zvyklý naslouchat prověřeným radám fachmanů. Vyplatí se to, zejména pokud jde o vlhkost. „Na podlahy starých objektů většinou nepatří beton a dlažba. Vhodnější jsou prodyšné materiály, jinak zdmi začne vzlínat voda a stavení vlhne. Ale když už se někde mapa objeví, není třeba panikařit. Zeď stačí nastříkat Savem proti plísni. Skvrny zakrátko zmizí, protože barák dýchá po svém.“ Všechny stropy i podlahy prošly gruntovní obnovou. Staré podlahové desky i trámky skončily spolu s šedesáti centimetry odkopané zeminy na skládce a v novém podsypu byly po obvodu místností uloženy provětrávací perforované plastové trubky. Na písek s kamennou drtí přišly polštáře, na nichž spočinula po dokončení sanačních a zateplovacích omítek smrková prkna. Jsou přitlučená pěkně po selsku, hřebíky.
Také zvenčí stavba doznala změn. Obvodové zdi byly odkopány až pod základy. Na betonový potěr položili dělníci ve spádu perforované odvlhčovací trubky a zaústili je do trativodu. Pak položili nopovou a textilní fólii a vše přikryli štěrkovým zásypem. Na venkovní stěny nanesli do výše půldruhého metru také sanační a zateplovací omítku.
„Když byla stavba hotová, muselo se v chalupě z omítek postupně odpařit mnoho litrů vody.
V mé pracovně, situované na sever, vystoupala vlhkost vzduchu někdy až k devadesáti procentům. Jen jsme však začali topit v krbu, od něhož do ní proudí průduchem teplo, postupně, ale vytrvale klesala,“ říká chalupář.
Arnoštova pracovna, která sousedí s obývací světnicí, je vyzdobená trofejemi jeho úlovků. Zařízení v hnědém dřevu a kůži dotváří duch pánského pokoje, kde se dobře sedí s hosty, čte nebo píše. Původní místnost byla novou příčkou poněkud zkrácena a vznikl tak prostor na protáhlou koupelnu, přes den dostatečně prosvětlenou světlovodem. Pokračujeme chodbou po nové, ale půvabné rustikální dlažbě do ložnice. Vybudovali ji už předchozí majitelé přepažením části stáje, což napovídá její klenba. V přístěnku je nyní šatna, provětrávaná přímo zvenčí úzkým otvorem, který se dá regulovat. Vzduch ve stavení se zkrátka musí hýbat. „Pod větší částí podlahy ložnice je sklípek. Když jsme v zimě polystyrenem utěsnili dvířka i přízemní okénko, venkovní zeď začala mokvat,“ vzpomíná Arnošt. „Stačilo však uvolnit okénko a nad dvířky probourat otvor a vlhkost během několika hodin zmizela. Když zesílil mráz, z větracího okénka se valila pára. Ale víno, uložené ve sklípku, mívá tu správnou teplotu. Jenže co se týká provětrávání, nic nebývá ideální. V parném létě se teplejší vzduch zase občas sráží na láhvích a poznamenává jejich pěkné viněty…“
Za zdí ložnice je skladovací místnost. Od další části chléva, kde spolu s kocourem Matýskem v míru hnízdí vlaštovky, ji dělí nově postavená cihlová příčka. Tudy se dá vejít do stodoly ve tvaru písmene L, kde je dnes sklad dřeva na topení.
Podkrovní útočiště
Na dřevěném podhledu u schodů do podkroví oznamuje měděná tabulka – jak se to dělávalo za starých časů – jméno muže, který se o rekonstrukci nesporně zasloužil. A také datum 17. 11. 2008, kdy bylo možné převzít klíče a nastěhovat se.
Z protáhlé podesty, jejíž stěnu lemuje knihovna, se vchází do velkého pokoje pro hosty, který půdorysem kopíruje přízemní obytnou místnost. Za zády máme dveře druhé koupelny a vpravo se vstupuje do útulné Mileniny pracovny.
Sem – stejně jako do většího pokoje a na podestu – proudí průduchem teplo od krbu, který je skutečným srdcem a duší domu. Hostinský pokoj si oblíbily i děti. Vnuk Martin, vnučky Kristýnka a Kačenka si tady mohou hrát i nocovat.
Přestože zařízení pokojů je zkombinované z nového i staršího nábytku z předešlého pražského bytu, jako celek působí sladěně a harmonicky. Pod původními, nahrubo opracovanými trámy vznikají půvabná zákoutí, která vybízejí k posezení. „Podkroví zůstává poněkud stranou běžného denního provozu domu, ale neslouží jen příležitostným hostům. Má své kouzlo a dá se využít jako útočiště. Když je potřeba, může si každý zalézt do samoty a nezakopává o druhé,“ říká Milena.
Uspořádání interiérů a některé části vybavení si s Arnoštem navrhli a zkombinovali sami, takže vyhovuje jejich představám a určení. Dnes lze říct, že všechno prověřil čas. Dva roky jsou dost dlouhá doba na to, aby se ukázalo, zda pamatovali na všechno, zda dobře odhadli způsob života, který je na vesnici čeká. Jak jsme na vlastní oči viděli, podařilo se. V jihočeské usedlosti se Mileně s Arnoštem žije zřejmě moc dobře. A kouzlo toho klidného prostředí prý oceňuje i jejich rodina, známí a přátelé.
TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK