Chtěli jsme žít postaru


Tentokrát jsme zamířili až do oblasti mezi Moravskou Třebovou a Mohelnicí. Chalupa se vyloupla za táhlým lesem na mírné vyvýšenině jako koráb, který odolá všem bouřím.

Chalupa působí na hřebeni mírného kopečku skutečně impozantně. Majitel počítal, že trávu v jejím okolí i stráň pod chalupou budou spásat ovečky...

Stojí sice na samotě, ale její majitel je duše velmi družná. Už když se ženou uvažovali o tom, že se konečně osamostatní a odstěhují od Petrovy maminky, věděl, že v té chalupě bude místo nejen pro pár příbuzných a nejbližších přátel. Chtěl, aby se tam vešli a příjemně cítili i jeho kamarádi vodáci a motorkáři. Rádi občas využijí pozvání i obyvatelé domova Vincentinum ze Šternberku. A tak Petr vytvořil stavbu, která i nás – navzdory své rozlehlosti – objala jako vlídná náruč.

Chléb, sůl a úsměv na uvítanou

Po uvítání chlebem a solí jsme vstoupili do síně a bez přezouvání hned vlevo do světnice. Je velká nejen podle názvu, má impozantních 8 x 8 metrů! Prostorem se jemně vznášela lidová hudba, ale hned do ní silně zavonělo kuře. Rozvalovalo se na pekáči, který hostitel vyndal z trouby kachlových kamen. „Mám rád kuřátko kilo padesát, kilo osmdesát, aby se v pekáčku netísnilo,“ pravil a podělil nás.

Proč vyhrála zděná?

„Původně jsme uvažovali o roubence, ale upustili jsme od ní hned z několika důvodů,“ ujal se Petr vyprávění. „Celou konstrukci by dělala firma a my, tedy hlavně já, bych si stavbu vlastně ani neužil. A na to jsem se dost těšil. Další věc – museli bychom mít peníze připravené vcelku a my jsme je spíš získávali postupně z různých půjček a hypoték.“ Třetím argumentem nás příjemně překvapil: prý by do této dědiny, kde žádná jiná dřevěnice není, vlastně ani nepatřila.

První projekt nakreslil Petrovi pan Mazánek z Olomouce. Má ve vsi chalupu a také tíhne k tradici. Trochu se však v názorech rozešli. „On nakreslil daleko slabší trámy, než jsem chtěl. Navíc měly být dělené, protože hlavní obytný prostor tvořil průchozí pokoj a za ním kuchyň. Ale na stavebním úřadě jsem se dozvěděl, že pokud budou souhlasit kóty, dá se udělat dodatečná změna. Stačí doplňující nákres a zaměření.“

Tmavá střecha je protažena i přes zatím otevřenou provizorní dílnu. A v kadibudce, která měla sloužit původnímu účelu, je skladiště nářadí

Ke změně opravdu došlo. Obytný prostor je zcela otevřený a z celkového vnitřního rozměru 16 x 8 metrů ukrojil polovinu. Když připočítáme duté cihly Keratherm 44, z nichž se stavěly obvodové zdi, a nějaké ty omítky, vyjdou nám obě míry ještě o metr větší. Chalupa dodržuje poměr 1 : 2, šířka je zde, podobně jako u těch tradičních, polovinou délky. To i mnoho dalších zákonitostí lidové architektury si Petr ověřil, když se ženou ještě dlouho před zahájením stavby vyrážel po moravských i českých skanzenech.

S jasnou představou

„Maminka je z Valašska, chodívali jsme často do skanzenu v Rožnově. Tam se asi probudila moje chuť žít v něčem podobném,“ vzpomíná chalupář, jehož řeč nezapře Moraváka. „Právě v tomto skanzenu na Valašsku jsem objevil tak velkou sednicu, jak mám tady. A v Hlinsku na Veselém kopcu jsem zase proměřoval tloušťku trámů. I v malinkých chalupách měly pětadvacet průměr! Když se pak stavělo, vždycky jsem se zeptal ještě dvou tří lidí, jaké jsou normy a jak oni by to dělali. Nakonec jsem dal řeč s řemeslníkem. Někdy jsem se poučil, jindy jsem prosadil svou.“

Zařízení je koupené, zděděné, darované i vyměněné

Nadšený majitel si také všechno sám dobře pohlídal. Na začátku jara 2007 už byly hotové základy a rozjelo se stavění. „Zdálo se mi, že pilíře, co udělal zedník pro okna, byly blíž k sobě, než jsem počítal. Sice jsme se tak dohodli, ale nelíbilo se mi to. Tak jsem je večer zboural a ty v čelní zdi jsem předělal. Ale řemeslník to byl šikovný, stavba šla rychlo.“

Někoho by možná zarazily problémy, které nastaly při konstrukci stropu. Ne však našeho stavitele. „Chtěl jsem tu mít dvanáctimetrové, ale známí říkali, že už mi takové nikde neuřežou. Objel jsem Moravu a zjistil, že malé pily tak dlouhé dřevo nemají a velké jsou drahé. Nakonec jsem ho uřezal v Troubelicích v zemědělském družstvu. Trámy měly být 25 na 25 centimetrů, ale v poslední chvíli jsem do družstva zajel, ať ještě dva centimetry na výšku přidají. Je to tak mnohem pěknější.“

Dřevěná nebesa, nalíčená jednou vrstvou Luxolu palisandr, působí opravdu majestátně. Trámy jsou hodně předimenzované a blízko u sebe a Petr tvrdí, že by pod průvlakem ani nemusel být nosný sloup. Ale jistota je jistota.

Představy a kompromisy

Spousta věcí se podařila přesně podle představ majitele, v některých případech však musel volit kompromisy. Na prvním místě uvádí střešní krytinu. „Kdybych mohl, určitě bych dal břidlicu, vždyť jsme kousek od Břidličné. Ale střecha má 330 metrů čtverečních, přišla by nás na milion. Bramac byl mnohem přijatelnější. Jejich prodejce mi strkal i krajovky, ale to v žádném případě!“ komentuje poučeně Petr. „Jsem nemocnej už z těch hřebenáčů na valbách. Myslel jsem, že to vymyslím nějak jinak, ale na nic jsem nepřišel.“

Kachlová kamna jsou dílem otce a syna Hynčicových z firmy K - plus Jauernig. Mají výměník na vodu, která vyhřívá zbytek chalupy

Kolem kamen, v síni a v koupelně měl být kámen. Počítalo se s tím už při konstrukci podlah – plochy připravené pro jeho pokládku jsou o tři centimetry níž. Ale po zjištění ceny se zájem přesunul směrem ke keramické dlažbě. A zase se jezdilo a vybíralo. Nakonec je Petr spokojen, protože tahle dlažba se barvou kameni hodně podobá. A rozdílnou výšku vyřešila jedna vrstva nivelační hmoty.

Nemrzí ho ani kompromis, o který si „řeklo“ podkroví. Podlaha měla být podobně jako v přízemí z prken. „Nebyly však už peníze a na bydlení těch 128 metrů čtverečních dole postačí. Tak tam dávám na kant, tedy na výšku,“ reaguje na můj nechápavý pohled, „vždy po půl metrech osmnáctky fošny. Mezi to přijde čedičová vata a navrch položím OSB desky. Budou mít 22 milimetrů, takže kdyby si tam někdo chtěl udělat spaní, dá se po nich i chodit.“

Velmi vítané návštěvy

Už úvodem jsem se zmínila, že Petr má rád návštěvy. O době, kdy se chalupa stavěla, to platí dvojnásob. Nejdřív, když se kopaly a betonovaly základy, uvítal s otevřenou náručí kamarády motorkáře. Izolovali základy nejen Ipou proti vlhkosti, ale také hliníkovou fólií, protože tu byl naměřen radon. Naštěstí jen střední hodnota. Na stavbě přiložili ruku k dílu i rodiče manželky. Aby měli kamarádi co pojíst a nezhynuli žízní, o to se staraly hlavně Petrova maminka a manželka.

Trámy nabízejí skrýše zajímavé i pro oko...

Když vyrostly stěny, bylo třeba na ně usadit strop. „Nechtěl jsem opracovávat trámy načisto na zemi, protože pak bychom je těžko zvedali nahoru. Kamarád ze Stavkompletu v Mohelnici dojel s jeřábem, který nám rovnou nařezané trámy z kamionu podával. Já jsem pak postupně vylézal nahoru, vždycky jsem si na jeden trám obkročmo sedl a hobloval jsem ho dokola elektrickým hoblíkem. Tři hodiny jeden. Nakonec jsem strhával pořízem hrany, aby nebyly ostré.“

Potom se zase objevily na planině za lesíkem silné motorky a stavěly se krovy. „Přijelo jich tenkrát kolem dvaceti a za sobotu jsme byli hotovi. Šlo to jako na drátkách,“ chválí Petr kamarády. Celou akci řídil tesař a stolař Daniel Prucek zMohelnice. Jeho dílem jsou také podlahy, dveře a dokonce i okna. Zadání bylo jasné: okna otvíravá ven, zdvojená skla a mezi nimi bezpečnostní fólie. „Udělal je z eurohranolů, takže nemusím mít obavu z toho, že by se zkroutily.“

Už vím, jak na to

Těžko se mi to v závěru píše, ale chalupa za lesem je na prodej. Když jsme ji před Vánocemi navštívili, Petr nakonec přiznal, že se s ní vlastně loučí. Příběh jednoho manželství skončil a dělení bývá bolestné. Když si Petr uvědomil, že ve stavení, vylaskaném do posledního hřebíčku, ani žít nebude, vzal dokonce sekyru a nadělal v ní škodu…

Schody do podkroví ještě potřebují sloupek a zábradlí; Petr je vyřezal a osadil sám

„Všechno jsem opravil, ani ty šrámy nejsou poznat. Ale už su mrtvej, už mě tady práce netěší. Mám sice připravené dveře a futra do dalších místností, dokonce laťky na plot. Ale to ať si udělá nový majitel. Já už myslím na to, jak postavím další chalupu. Do dvou milionů se to dá zvládnout. Koukal jsem řemeslníkům pod prsty, udělám si mnohem víc věcí sám. Aj ten krov zvládnu. A vím, že když zavolám, přindou i pomocníci.“

Pozemek, na němž chalupa stojí, Petr dlouho hledal. Někteří prý prodat nechtěli, protože snad měli i strach, že postaví nějakou hrůzu. Teď leckdo říká, že je tahle chalupa chloubou dědiny. Věřím, že příště už s pozemkem takové problémy nebudou.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: MARTIN MAŠÍN

Chtěli jsme žít postaru


Komentáře

Napsat komentář