Chata s podzemním jezerem


Manželé Dohnalovi bydlí v centru Prahy. Tonda je však duší tramp a vždycky ho to táhlo z města ven, do přírody. Když zauvažoval, že pořídí chatu, jeho žena Ilona souhlasila. Od té doby společně jezdí víkend co víkend do lesů na Kokořínsku.

Chata je zděná z tvárnic, na střeše má pálenou krytinu, v přízemí a v podkroví je po třech místnostech

K chatě Dohnalových nevede silnice, jen zpevněná cesta mezi poli a lesy. Pohromadě tu stojí pár domů, vesměs rekreačních, do vesnice je to asi kilometr. Kromě „lidských“ sousedů si Ilona a Tonda uvědomují přítomnost a časté návštěvy ze zvířecí říše. Na příkaz CHKO Kokořínsko musí na svém pozemku zachovat jen nízký plot, vlastně jen takovou ohradu z klád, takže setkání se srnkou, které se sem občas chodí napást, není neobvyklé. Chataři tuší, že jim mezi stromky občas rejdí i divoká prasata, ale naštěstí jim tváří v tvář zatím nestáli.

Vlajka na stožáru oznamuje přítomnost majitelů

K dokonalé idyle uprostřed lůna přírody přispívají i ptáci, kteří rádi hnízdí přímo nad vchodem do chaty, případně nakladou vajíčka do některého z květináčů, kterých je tu nepřeberně. I další pozitiva se dají vyjmenovat snadno: přírodní jezírko, houby, které rostou přímo na zahradě, ticho, klid, vůně jehličí, jemné ševelení osik, v jejichž sousedství povlává prapor parašutistů, který při každém příjezdu Dohnalovi vytahují na stožár. Vždycky to byla taková romantika? „Kdepak,“ pousmějí se chataři. „Dlouho jsme se zabývali problémem, který se zdál být neřešitelný.“

Stačí hrábnout lžící…

Dohnalovi chatu kupovali v květnu před osmnácti lety. Našli ji v nabídce realitní kanceláře v Dubé. Vybírali z více objektů, ale tenhle jim padl do oka, přestože šlo jen o hrubou stavbu, kterou bylo nutné dokončit. V domě nebyly hotové podlahy, stropy ani sociální zařízení, ale hlavně sem nebyla zavedena voda. Předchozí majitelka je při předávání klíčů ujišťovala: „Stačí hrábnout lžící a vodu máte…“

Pozemek má charakter lesa, takže přirozeně splývá s okolní přírodou

Jak se ukázalo, pravda to nebyla. Ilona s Tondou brzy zjistili, že sousedi jsou na tom stejně. Pitnou vodu si vozili a zachytávali dešťovou vodu a používali ji jako užitkovou. Nezbývalo než přivážet vodu z Prahy, při delších pobytech pak jezdit k hydrantu do vesnice nebo ke studánce v lese.

„Přemýšleli jsme čím dál tím víc, že si pozveme studnaře. A také jsme to udělali. První dva pokusy se nezdařily,“ vypravuje Antonín. „Poprvé přijel chlapík, zinkasoval zálohu a zmizel i s penězi. Druhá firma si na pískovcovém podloží zlomila vrtnou soupravu. Byli ale féroví, řekli, že to nezvládnou, a zaplatit nechtěli.

Kočičí figurka nahradila Dohnalovic kočku Dalinku, která tady jako jediná z rodiny nebyla šťastná; víc jí vyhovuje pražský byt

Po čase jsme zaznamenali vrtné práce na kraji vesnice. Začali jsme se o to zajímat a firmu jsme pozvali k nám. Zajímavé bylo, že vodu vůbec nehledali. Znali zdejší poměry a na rovinu nám řekli, že voda tu je, ale je 120 metrů hluboko – obrovské podzemní jezero. Měli speciální techniku na vrty do písku, s níž se dostali do hloubky 128 metrů. Celé naše stavební spoření na to padlo. Studna nás stála dvě stě tisíc korun. Po čtyřech letech jsme se konečně dočkali vlastní vody.“

Máme sedmý schod!

Téměř čtvercový pozemek má 2100 m2 a je jen lehce zvlněný. V rohu před chatou je jezírko, u něhož si Dohnalovi postavili lavičku. Ještě víc na kraji je v zemi vyhloubený kamenný sklípek.

Přírodní skalku právě rozzářily květy janovce a rododendronu

„Podle mapy z roku 1832 tu stálo nějaké hospodářské stavení. Pravděpodobně patřilo Němcům. Jediným pozůstatkem těch dávných dob je tento sklípek,“ vysvětluje chatař. „Je otevřený, takže v něm bývá naváté listí, a když prší, je v něm vlhko. Chladí ale výborně. Co je důležité, vede do něj sedm schodů!“ poznamenává významně a potvrzuje, že sedmý schod poctivě využívá. „Často se tam chladí basa piv.“

V souladu s přírodou

Ilona a Antonín Dohnalovi jezdí na chatu tak často, jak to jen jde

Když chatu kupovali, pozemek byl zarostlý. „Šíleně zarostlý, doslova džungle,“ upřesňuje Ilona. „Mezi rostlinami jsme dlouho objevovali hromady zarostlého stavebního materiálu, který tu léta ležel netknutý – kamení, cihly, písek. Domek byl rozestavěný několik let a podle toho to vypadalo. Zahradu jsme museli vyčistit a interiéry dokončit.“ Dnes Dohnalovi mají v přízemí tři místnosti, další tři v podkroví a ještě tu je sociální zařízení a nízká půdička. Nejhezčí je kuchyň, kde je nová, na míru dělaná linka s moderním vybavením. V dalších místnostech je starší nábytek.

Čas na kávu je ale nejlepší strávit na zahradě. I když ta má víceméně lesní charakter, kromě vzrostlých dubů, habrů, topolů, bříz, smrků, jedlí a modřínů tu rostou i nějaké ovocné stromky – třešně, slivoně, špendlíky. „Většinu jsem sám vysázel,“ ukazuje náš hostitel. Ostatně všude kolem je vidět, že sázení stromů je jeho vášní.

Mezi vrbami a olšemi se leskne hladina přírodního jezírka. Jeho břehy Ilona kultivuje a zdobí ušlechtilými rostlinami. Zahlédli jsme například růžové květy azalky

Zatímco Ilona pěstuje rajčata, její muž osazuje misky, květináče a další nádoby různými stromečky. Ty malé zkouší tvarovat do podoby bonsají. „Dokonce mi jich už zloději několik ukradli,“ poznamenává smutně. Přiznává však, že některé stromy bude muset porazit. „Dnes bych je sázel dál od domu, pokud to jde, tak je alespoň zastřihávám.“ Ilona dodává: „Tuhle nám sousedka navrhla, abychom si pozvali lidi z vesnice, že stromy pokácí a odvezou na topení. To ale nechceme. Pod stromy je v létě krásně a ten kousek sluníčka si tady každý najde.“

text: Martina Lžičařová
foto: Petr Živný

Chata s podzemním jezerem


Komentáře

Napsat komentář