Balzám pro duši


Před pětadvaceti lety vyrostly na loučce pod lesem dvě chaty. Jsou si podobné jako vejce vejci. Jeden z majitelů nás pozval podívat se, jak to v jeho dvojčeti vypadá.

Kouskem přízemí, v němž je garáž a sklad všeho potřebného, sedí chata ve stráni; i proto je obytná část posunuta o patro výš

Vjezd z příkré příjezdové cesty na parcelu prý dobře poznáme podle pirátské vlajky, vysvětloval psychiatr Jan Cimický. Známe se více než třicet let, kdysi jsme se potkávali v příloze jednoho z deníků, kde publikoval své povídky a verše. Od té doby nasbíral po světě další vědecké tituly a doma mnohé ceny v literárních soutěžích. Potěšilo mě, že ho to ani ono nezměnilo.

Nikdy neříkej nikdy

Původně Honza po chatě vůbec netoužil. Nechápal, jak se člověk může vracet pořád na stejné místo, donekonečna natírat, opravovat a plahočit se po stejné zahradě. „Byl jsem dlouho přesvědčen o tom, že není nic krásnějšího než vyjíždět bez starostí pokaždé někam jinam, měnit prostředí a objevovat nová místa. Přece je třeba poznat svět a ne koulet si před sebou jen to svoje hovínko!“ Tato touha a také skutečnost, že vedle své náročné profese začal překládat francouzskou a čínskou poezii a dramata, mu svět skutečně otevřely. Jenže čas běžel a odborník sám začal cítit, že potřebuje to, co radí svým pacientům: tichý kout, kde lze setřást celodenní stres, nadechnout se vůně lesa a čerstvě posečené trávy, vyčistit si hlavu a odložit všechny vtíravé starosti.

Chatu v hnědobílé barevnosti vlídně obklopila zeleň vzrostlých stromů

„V polovině osmdesátých let minulého století dozrál k podobnému rozhodnutí i můj kamarád Hugo. Volbu místa nechal na mně. Já sice miluju hory, hlavně Jizerky a Krkonoše, ale věděl jsem, že moje útočiště musí být mnohem blíž. Tak blízko, abych se po práci mohl sebrat a nejdéle za hodinku byl na místě.
Ideální místo jsem tušil, bylo ve vesničce nedaleko Jílového u Prahy, v kraji, který jsem znal z dětství. Z téhle vesnice pocházela moje babička a mám tu i bratrance Jirku, s nímž jsem už jako kluk o prázdninách páchal různá alotria. Tedy, jak vidíte, samé příznivé okolnosti!

Chata skoro na klíč

Výstavbu chat nechal Honza především na kamarádovi. „Já jsem totiž příkladně nemotorný a nešikovný typ intelektuála, kterého je lépe nepouštět k manuální činnosti,“ přiznává. „Ale nemám z toho mindráky, každý nemůže umět všechno. Hugo se narodil ve mlýně a okoukal, jak se co dělá. Navíc vystudoval ekonomii. Věděl jsem, že se o stavbu dobře postará po všech stránkách a dal jsem mu volnou ruku. A navíc tu byl bratranec, který si poradí se vším technickým! Měl jsem jediné přání: krb, který by byl dominantou obytnému prostoru, protože pohled do ohně je nejlepší barevná obrazovka, kterou znám.“

Na terase chatař nejen rád pracuje, ale také s nemenší fantazií připravuje chutné krmě na elektrickém grilu

Chata s ostře sedlovou střechou sedí zadní částí přízemku ve stráni. Díky svému obkladu působí jako srub. Pod smrkovými půlkuláči se však skrývá vrstva zdiva s vnější izolací z Orsilu, aby se uvnitř drželo teplo. Stará se o ně bytelný krb, který v obytném prostoru skutečně nepřehlédnete. Je přisedlý ke stěně, za níž se skrývá záchod a koupelna, a spolu se schodištěm tvoří pocitový předěl mezi odpočinkovou částí a kuchyní s jídelním stolem.

Vodu, kterou oba kamarádi čerpají z jedné studny, objevil kdysi proutkař. Sekl se jenom v hloubce pramene – namísto čtyřicetimetrové prognóze se objevila naštěstí už v šestnácti metrech.

„Za dvacet let tu došlo jen k málo změnám. Tou nejvýznamnější je pracovní stolek, který jsem vsunul tady vedle krbu,“ ukazuje Honza na své spisovatelské zákoutí. „Sedávám tu večer a v chladnějších dnech a ohýnek mi příjemně hladí záda. Když je pěkně, usadím se s laptopem na terase nebo dole v zahradě, dám si skleničku vína a pohoda je dokonalá.“

Zahrada si „řekla“

Na růžích nenajdete díky silicím, jimiž hýří levandule, ani mšici

Další vyprávění Jana Cimického trochu připomíná Čapkovu knížku Zahradníkův rok. Nejdřív bylo třeba oživit a zkultivovat trávník. Rostl jako z vody, protože tou ze studny nebylo nutné moc šetřit. „Voda je tu hodně železitá a obsahuje sloučeniny vápníku, které nejsou pro spotřebu v kuchyni vhodné, tak slouží jen jako užitková,“ vysvětluje náš hostitel. „Zelená je sice balzámem pro oči, ale bylo mi jasné, že do ní musím střihnout nějakou další barvu. Plochu členily staré jabloně, protože tu byl původně sad, ale ty potřebovaly také omladit, prořezat a otevřít slunci. Miluju ovoce, broskve, třešně, meruňky a jablíčka – tak proč si neutrhnout svoje vlastní.“

K důvodu uniknout aspoň na chvíli před bolestmi a smutky pacientů se postupně přidávala netrpělivost pěstitele, touha zahlédnout, jak pučí v předjaří na větvích pupeny, na meruňkách nesměle útlé a na jablůňkách pěkně macaté, nebo jak z poupat vykouknou první barevné sukničky růží. A rázování se sekačkou mezi vzrůstajícími stromky přestalo být jen příjemnou relaxací. Kdo by nebyl pyšný na vlastní green?

Obývací prostor, rozčleněný krbem a schodištěm na dvě části, vás medově obejme dřevem

„Dozvěděl jsem se, jak na mšice, aby růžičky nestrádaly, anebo že se vyplatí letní střih a probírka, aby jablka byla velká a bez vad, i další potřebné věci, ale pořádný zahradník ze mě přece jen nebude. Ani tady ze sebe nesetřesu úplně myšlenky na problémy, s nimiž za mnou lidi přicházejí do ordinace. A neúprosný mobil si netroufám úplně radikálně vypnout.

Říká se, že normální lidé už neexistují, jsou jen lidé nedokonale vyšetření… Ale nemyslete si, že mluvím jen o ‚těch ostatních‘. Sám trpím skoro fóbií z vos a sršňů, před těmi prchám! Ale pocit opravdového uvolnění, který mě tady prostoupí, ty drobné strachy potlačí!

Navíc je nádherné pozorovat, jak se barevně mění protější stráň a vůbec příroda, do níž jsou ty naše sroubky zasazeny. Dá se tady zapomenout i na bolest! Zkrátka pochopil jsem, že člověk a příroda k sobě mají blízko a vždycky už nedočkavě vyhlížím jaro.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: KAMIL VARCOLLER


Komentáře

Napsat komentář