Babiččina zahrádka: užitek i romantika


Je voňavá a zjara plná konvalinek a fial. Patří na ni kalina, komule a bez. V létě na tyčkovém plotě kvete hrachor, hned za ním řeřicha, tajuplný oměj šalamounek a pestrobarevné orlíčky. Kytici tu natrháte ve chvilce a ještě zbude dost pro kapličku na rozcestí.

Z pohledu kolemjdoucího je babiččina zahrádka společenství máty, šnytlíku a popínavých růží. Ano, je trochu neuspořádaná a v létě i zdivočelá. Utíkají z ní květiny k sousedovi a dovnitř se stěhují luční květy. Komu by ale vadily kopretiny či pomněnky? Z ptačí perspektivy je babiččina zahrádka veselá strakatina, kam se vždycky vejde i lavička pro rozjímajícího zahradníka či chalupáře.

Historická venkovská zahrada

Pro vesnické zahrádky je typická přirozenost, proto na nich nenajdete žádné výrazně tvarované dřeviny ani jehličnany s ostrou konturou. Cesty na venkovské zahradě jsou až na výjimky nezpevněné – pouze na místech intenzivního provozu bývaly kamenné šlapáky. I ohraničení bývá spíše jen symbolické – stačí nízký dřevěný plůtek.
Tradiční selská zahrada bývala za dvorem a měla podobu smíšených záhonů zeleniny, léčivých bylin a květin. Dnes už se ví, že tato směs je nejen estetická a zajímavá, ale je účinná proti rozmnožení škůdců a plísní. Asi proto je tento typ zahrady jako kombinace užitkovosti a okrasné funkce stále živý na jižní Moravě, kde bývají zeleninové záhony lemované trvalkami a letničkami.

Yzop a routa

Podél ústřední pěšiny byla založená rabata se směsicí květin, zeleniny a vonných bylinek. Léčivé a aromatické byliny byly pro domácí použití velmi důležité, proto měly v záhonech největší zastoupení (šalvěj, yzop, tymián, máta, routa, libeček, sléz, levandule, meduňka, pelyněk, dobromysl). Vonné druhy naše babičky a prababičky používaly nejen do prádla, ale i pro ovonění místností, proti molům a škůdcům, dokonce se vkládaly i do knih.
Na starodávné zahrádce nesměly v žádném případě chybět cibuloviny – zejména modřence a tulipány. Podle místa bývaly na zahradě vysazeny i keře – angrešty, rybíz, pustoryl, stolistá růže či nízká mandloň a samozřejmě i šeřík.

Pod naším okénkem…

Stejně jako kdysi je předzahrádka vizitkou zahrady a chloubou pěstitelských schopností majitele. Patří na ni především květiny – trvalky, letničky, cibuloviny s několika akcenty okrasných keřů. Každý rokem je trochu jiná, i když se stejnými rostlinami. Když totiž několik let experimentujete a vystihnete tu správnou sestavu, vyseté a vysázené rostliny se už samy přesévají a vytvářejí přirozené společenstvo. Pokud však netrváte na výlučně okrasné roli předzahrádky a k tomu ta vaše sousedí s méně frekventovanou venkovskou cestou, můžete na ni zasadit i nenuceně zakomponovanou zeleninu a trsy aromatických rostlin.
Tak nebo tak – na rozdíl od „sešněrovaných“ předzahrádek městského typu založených na trvalkách s různobarevnými listy a zakrslých jehličnanech doplněných kameny s kusem anglického trávníku, působí ta babiččina dojmem naprosté svobody. Nenajdeme tu sestříhané keříky, rostliny rostou volně, a když se příliš rozbují, jsou rozdány. Pěšinku lemují polštáře bylinek, které mezi kameny částečně přetékají z okrajů záhonů a změkčují tak její strohou linii.

 

Trvalky i letničky

Do trvalkové sestavy venkovské zahrady patří třemdava bílá (hořící keř), kohoutek plamenný, lilie zlatohlavá, chejr vonný a topolovky. Atmosféru babiččiny zahrádky a předzahrádky barevně doplňují mohutné zahradní máky, voňavé hvozdíky a také rozchodníky zdobící zahrádku v podzimním období. Na předzahrádku se hodí robustní růžovobílé srdcovky (původem z čínských císařských zahrad), pivoňky a jejich protiklad: violky a macešky.
Do říše starodávných letniček lákajících k utržení můžeme zařadit balzamíny, třapatky a slunečnice, mařinku vonnou, klanokvět, hrachor vonný a také drchničku a laskavec. V babiččině zahrádce by podle možností neměla chybět černucha damašská, ostálka, hajnička, zahradní zvonky, vlčí máky, svlačce a marokánky pestré. Ideálním stanovištěm pro letničky jsou obruby záhonů, stinná místa u paty stromů, rabata a mezery v trvalkovém záhonu.

Záhumenek

Co nejblíže u kuchyně se hospodyně snažily mít zásobu bylinek a kořeninové rostliny – ať už v květináčích a truhlících, nebo na suché zídce, či zkomponované do záhonů. Ty dnes vystřídaly geometrické pojaté kompozice ve tvaru čtverce, kruhu, oválu či spirály, které jsou protkány cestičkami, aby byly bylinky i zelenina dostupné při údržbě i sklizni.

Milují ji děti

V babiččině zahrádce se dobře cítí dospělí i děti, které tu mají pocit bezpečí v různých skrýších, svobodu pro hry, nápady i drobná dobrodružství a samozřejmě i mnoho chutného k jídlu. Prostřený stůl tu mají i volně žijící živočichové, kterým přírodní zahrada poskytuje místo k rozmnožování.

Text: Radka Borovičková
Foto: Zdeněk Roller

Babiččina zahrádka: užitek i romantika


Komentáře

Napsat komentář

Za starých časů

Nejběžnějším způsobem rozšiřování jednotlivých druhů a odrůd rostlin bylo vzájemné předávání mezi přáteli a sousedy, vzácnější druhy se na zahrádky dostávaly ze zámeckých sídel – jako třeba muškáty a fuchsie. Samozřejmostí bylo přenášení okrasných druhů z okolní přírody. Vznikala tak autentická výsadba, kde se přirozeně vytřídily nejodolnější a nejvhodnější druhy pro pěstování v dané oblasti.

Užitková zahrádka

Přechodovým prvkem venkovského domu do krajiny byla zeleninová zahrada, na které se především pěstovala zelenina, kterou bylo možné uskladnit přes zimu – zelí, kapusta, mrkev. Zahrada přecházela v ovocné stromy a dále se otevírala do krajiny.