V Zapomenutém údolí

Srub sedí na vysoké skále nad Vlčím potokem. Nejdřív mezi stromy probleskla střecha pokrytá rezavým bonským šindelem – a za ní propast. Z verandy nad propastí nám zamával majitel, pravověrný tramp. Ke srubu „dozrál“, až když oslavil padesátku.

Nápis na štítě sice hovoří o jiné lokalitě, ale srub stojí sedmdesát let v českém lesíku

Hnízdečko na skále si prý někdy počátkem padesátých let postavil tramp zvaný Smeták. Původně měla bouda půdorys jen tři krát dva metry, ale tehdejší majitel se rozhodl, že bude mít největší boudu v údolí. „On byl malý a trpěl trošku napoleonským komplexem,“ vysvětluje Aleš. „Začal tedy kolem staré boudičky roubit nové stěny. Bydlel ale pořád v té staré, kterou chtěl zbourat, až srub dostaví. Jenže zemřel dřív, než svůj sen uskutečnil. Neměl potomky a nikdo to nedokončené orlí hnízdo nechtěl. Hrubá stavba několik let chátrala – až ji koupil polárník Václav Sůra.“

Alešovo zálesácké lože zdobí bizoní kůže (přesněji, byl to skotský náhorní skot ze sousední farmy)

Očouzené víkendy

Srub měl sice nové stěny, střechu a strop, ale okna a dveře už ne. A všechno prý bylo dočerna očouzené, protože Smeták si pořád topil v kamínkách v té malé chajdě uvnitř. Když se Aleš potkal s Václavem Sůrou a pak viděl, jak chata vypadá, do koupě se mu moc nechtělo. Stará boudička sice zmizela, uprostřed byl vyzděn nový cihlový komín a v přízemku byla okna, ale interiér pořád připomínal peklo…

Nábytek z kuláčů a bytelných fošen vyrobili šikovní kamarádi

„Nakonec jsme se v roce dva tisíce šest přece jen domluvili a já jsem se vrhl do práce. Nebo spíš do její organizace. Leccos umím, ale kdybych všechno dělal sám, budu zapřaženej až do smrti a za dva roky budu chatu nenávidět,“ vysvětluje majitel.

Původně si myslel, že najde nějakého slušného zedníka nebo tesaře v nedaleké vsi. Jenže neuspěl. „Sehnat dneska dobrého řemeslníka není žádná legrace. Tak jsem si radši vozil pomocníky z Prahy, kde bydlím. Nebo jsem ukecal kamarády. Vždyť jsem to stavěl i pro ně.“

Ochoz se proměnil v prostornou terasu, která je se srubem propojena zcela bezbariérově

Dřevo, kámen, železo

Srub parádně zapadá do přírody a většina surovin použitých i při poslední přestavbě pochází z jeho okolí. „Žula, z níž Smeták vystavěl základy, sice místní není, ale dobře se sem hodí,“ konstatuje Aleš.

Právě podezdívka byla místem, které volalo po opravě. Jeden roh nad strží začal ujíždět, protože stavitel zapomněl chatu zakotvit do skály. Přijeli tedy kamarádi a vybudovali opěrnou zeď, kterou proarmovali železem do skály. Museli dávat pozor, aby při tom nepoškodili stěny sklípků, které jsou ve skále vykutané. Jeden je přístupný zespoda zvenku, tam má Aleš nářadí, do druhého, v němž je proviant, se vstupuje padacími dveřmi zevnitř. Největší porce práce ale čekala nového majitele a jeho pomocníky uvnitř chaty.
„Kmínky, z nichž jsou sroubené stěny, byly jen odkorněné, takže dost chlupaté, a jak už jsem říkal, dočerna očouzené. Všechno jsme museli obrousit úhlovou bruskou. Byla to děsná práce, která zabrala mnoho víkendů. Taky podlaha se dělala nová ze smrkových fošen. A nábytek z kulatiny v jednotném zálesáckém stylu vyrobili kamarádi. Nakonec jsem si obložil komín místním kamenem.“

Z východní strany, odkud se přichází, je pohled na stavbu opatřenou luxolem palisandr prozaičtější

Paluba v moři zeleně

Chata už mohla přivítat kamarády, ale prostoru na sezení i na spaní bylo málo. Proto nechal Aleš nad kuchyňkou vybudovat patro. Také se rozhodl, že postaví terasu – jakousi palubu v moři zeleně. Kolem chaty totiž vedlo jen úzké zápraží, aby byl přístup do zadního sklípku.

„Paluba otevřená západním směrem – to byl velkej majstrštyk. Tam, co se vznáší, byla dolů jen skála porostlá kopřivami. Kluci do ní zapustili sloupky z betonových pro­lejváků (ztracené bednění) a celé je to až do skály proarmované železem. Paluba se ani nehne, dá se na ní i tancovat. To jsme ostatně vyzkoušeli při jejím slavnostním otevření.“

Podezdívku nad Vlčím potokem zpevnili trampové podpůrnou stěnou, kterou zakotvili ve skále

Aleš prý má rád ve své chatě i okolo úplně všechno. Ale terasu ze všeho nejvíc. „Dokázal bych tady celej den sedět a koukat do lesa,“ přiznává. „Ale to se dá málokdy, leccos ještě není hotové. Nahoře na patře chceme dodělat nějaké postele, zatím tam mám pro kamarády jen matrace. Dole se popíjí, nahoře se spí, to je normální na každé boudě.“

Předěl mezi kuchyňkou a obývacím prostorem zhruba vymezuje hranici staré chaty

Pěchotní srub Honzík

Normální na každé boudě, nebo spíš u ní, je také kadibudka ve stráni. „Ta naše je za rohem a je trochu atypická. Říkáme jí pěchotní srub Honzík a půdorys má dva krát dva a půl metru, protože sem jezděj i rozlehlejší kamarádi. Nemělo cenu kopat šachtu do skály a pak odpad vybírat šufánkem. Zavrhli jsme i kýbl pod prkýnkem a vpustili do naší kadiboudy pokrok,“ culí se Aleš. „Je to vlastně normální EKO WC Provapo. Stačí do toho nalejt ekonáplň a jednou za čas výsledek vypustit do lesa. A na papíry je vedle koš.“

Nová doba vešla i do srubu. Kafe, grog a nějaké lehčí krmě se připravují na propanbutanu. Ale když přijede paní Svatava, vaří se na malém sporáku na dřevo. Ona ani tři už dospělé dcery ale nejezdí příliš často. Mytí a koupání je tady totiž ryze trampské: přes léto v potoce a v zimě v lavóru. V tom případě ovšem v příjemně vyhřáté chatě. „Jotulky – to je rolls royce mezi kamny,“ pochvaluje si Aleš.

Řeka hučí, ohně planou

Dalším místem, které chce proměnit (proměnil???) k radosti své i kamarádů, je prostor ve skále před chatou. „Mělo by tady být malé sezení s ohništěm, abychom si mohli venku upéct buřta. Bude tu stát i ochranný totem, v němž bude vyřezáno všechno, co správný indiánský totem má mít. Symboly vyjadřující vztah k přírodě, místu a tomuto způsobu života.“

Další velké ohniště je dole u potoka. Tam se scházejí trampové na potlachy a sleziny. Nejen ti z osady Kamarádi Zapomenutého údolí, ale i z dalších osad z Česka i ze světa. A údolím se nesou k nebi písně Řeka hučí, Tom zlatokop, Bessi nebo i nějaké songy z vlastní dílny. „Pokaždé samozřejmě zazní i naše osadní hymna. Je to stará vykopávka z dvacátých let: Ta naše chajda nad kaňonem je všude zvána grandhotelem…“

Text: Marie Rubešová, Foto Petr Zhoř

V Zapomenutém údolí