U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

POKLADY Z PŮDY

Kategorie: Volný čas | Autor: MARTINA LŽIČAŘOVÁ

V příšeří, pod vrstvami prachu se dají rozpoznat obrysy věcí. Balík starých časopisů, sešlapaný pár bot, za trámem visí děravý kabát. Opodál stojí trochu našišato rozviklaný stolek, za ním truhla, v níž zbyla na dně trocha zrní, a v koutě se válí nějaké zrezivělé harampádí.

Osud věcí, odložených na půdu, bývá už tou cestou vzhůru po schodech zpečetěn často i na desítky let. Zůstávají tu ležet a s přibývající vrstvou prachu upadnou v zapomnění. Pak přijde den, kdy se obyvatelé domu rozhodnou vyměnit střešní krytinu a v podkroví vybudovat pokojík. Před dům nechají přistavit kontejner a všechno, co dosud na půdě spalo, do něj naházejí a nechají odvézt na skládku.

   Tak nějak to probíhalo i v rodině Kamila Holzknechta. Bylo mu deset a rodiče se na chalupě dali do vyklízení půdy. Malý hoch si tajně, aby táta nevěděl, odnesl z kontejneru dřevěnou bedničku. Prostě se mu líbila.

Proč zahazovat lidskou práci?

Od té doby prošel snad stovku půd, převážně na Příbramsku v okruhu své chalupy, a učinil neskutečnou řadu objevů. Nacházel věci odsouzené k zániku, které ho však něčím přitahovaly. „Je to vzrušující. Lidé dost často nevědí, co na půdách mají. Samozřejmě že tam bývá hlavně nepořádek, ale nacházím i poklady. Hledám hlavně vojenské vybavení, ale oslovuje mě i spousta obyčejných předmětů, na kterých je vidět lidská práce.“

   Proto si domů nosí petlice, zámky, klíče, kovářské kleště. „Zámky mě zajímají, protože každý je jiný. Mám jich asi třicet a dva nejsou stejné. Každý ukoval jiný kovář. Princip zámku zůstává samozřejmě stejný, ale mají různou velikost a jsou jinak zdobené. Přijde mi líto, že by se měl tento lidský um zahodit nebo roztavit. Každá věc, která vznikla lidskou rukou je cenná a měla by se zachovat,“ uvažuje. Příběhy z války

O někom jiném bych řekla, že je to sběratel, u Kamila ale váhám. Své „poklady“ nedává do vitrin. Jen je přechovává, aby je poslal dál. „Když mi řekneš, že se ti tenhle svícen hodí, tak ti jej dám,“ přesvědčuje mě a hned se ptá, co potřebuji. „Třeba petrolejku nebo vyřezávanou horní římsu na kukačky…?“ nabízí a během řeči se natahuje někam dozadu za vyrovnanou řadu bedniček a něco mi podává. Půda, kterou právě procházíme, je totiž jeho.

Na první pohled je tu znát, že Kamila zajímají hlavně příběhy, které jsou spjaty s obdobím druhé světové války. Čtu německé nápisy na stroze barevných a na první pohled i na omak bytelných předmětech, které se ani po tolika letech nerozpadly. Jsou tu poskládány na sebe, vedle sebe, až se divím, co se jich sem vejde. Kanystry, helmy, lampy, kolo z tanku a v truhlách čutory, ešusy, sumky, kabáty, boty…

   „Když na konci války německá armáda ustupovala přes celé Čechy a utíkala před Rusy, vojáci za sebou nechávali výbavu, kterou už nepotřebovali. Snažili se dostat k Američanům a zachránit si tak holý život. Když padli do zajetí, odcházeli jen v oblečení a všechno ostatní zůstalo ležet na polích, v příkopech… Místní lidé si to pak nanosili domů,“ vysvětluje Kamil původ a osud nálezů. „Vojenským kabátem přikryli brambory, nebo jej rozstříhali na záplaty. Pro svou potřebu si nechali dalekohledy, různé nádoby. Šlo o kvalitní materiál, kterého bylo po válce nedostatek. Něco ale bylo jen těžko využitelné, tak to aspoň strčili na půdu. Třeba se to bude hodit jindy! Dnes je o tyto věci mezi sběrateli celého světa enormní zájem. Právě proto, že německá armáda po prohrané válce zanikla. A u nás je stále ještě možnost objevů, zejména na půdách.“

   Půda je totiž opravdu ideálním místem k uchování věcí. Bývá tu sucho, temno, nehrozí útok zkázonosné rzi. Proto i Kamil uchovává předměty, které najde při prohlídkách půd, opět na půdě.

O sběratelské posedlosti

„Moje půda je už plná, sám to nemám kam dávat,“ zamýšlí se. „Některých věcí se nevzdám. Mám rád třeba lahve od piva a sodovek z první poloviny 20. století. Mezi válkami existovala spousta malých pivovarů, které produkovaly pivo jen pro pár hospod. Část piva se stáčela do lahví, které byly značeny názvy měst nebo jménem majitelů. Zaměřil jsem se na lahve z pohraničí. Stovka pivních lahví z tmavého skla a osmdesát sodovkových z bílého s německými nápisy a bílými porcelánovými zátkami jsou svědectvím doby, kdy mezi námi žili Němci, kteří naše města přejmenovali. Ta doba je pryč.“

   Pak se vrátí ke své původní úvaze. „Abych všechny ty věci uskladnil, budu si muset postavit dům. Část si nechám, vyměním či rozdám, protože je nepotřebuji. Tak je dostanu do okruhu sběratelů. Mezi nimi mají svou cenu. Normální člověk by je zahodil nebo spálil, ale jsou sběratelé, kteří po určitých věcech touží celý život. Jako třeba já po parašutistické helmě… A je dobře, že nejsem sám. Když se sejdu s podobným bláznem, dobře si popovídáme. Podívej, třeba tehle budík je ze stíhačky,“ ukazuje. „Zajímá tě to?“

O autorovi| TEXT: MARTINA LŽIČAŘOVÁ

Popisy k obrázkům

Kamilova půda je trochu jiná, než jsme zvyklí. Na polích a v truhlách jsou samé poklady…

Lampa protiletecké obrany

Zachovalý výrobek firmy Baťa z roku 1943, určený pro armádu

Staré typy žehliček

Bedny odspoda: na německé granáty, na optiku pro dělostřelectvo, československá armádní z 38. roku, další dvě jsou muniční na patrony a nahoře je opět na granáty. Vysoká vlevo je pak na dělostřelecké patrony

Povidlák a petrolejka patří mezi běžné nálezy na půdách

Chňapku Kamil dostal od sousedky. Na konci války u ní jeden německý důstojník nechal plný kufr věcí

Hrnek a talíř zdobí potisk rakouského poutního místa Maria Zell

Torza hodinek v krabičce od cigaret

Autor fotografií: FOTO: MARTINA LŽIČAŘOVÁ

POKLADY Z PŮDY