Podlahy ve starých domech
Správnou volbou podlahy můžeme podtrhnout autenticitu starého domu a docílit příjemného dojmu z každé místnosti.
Příklady historické slinuté dlažby
Podlahy jsou velmi významným prvkem interiéru. Mohou to být jednak dlažby (cihelné, keramické, cementové, kamenné), nebo podlahy dřevěné (fošny, parkety nebo vlýsky, v průjezdech či stájích i dřevěné špalíky). Pro všechny platí: dovoluje-li to jejich stav, je nejlépe nechat je na místě. Chceme-li je rozebrat, například kvůli nové izolaci, je dobré je pak vrátit na místo, nebo je vytřídit a použít v jiné místnosti. Rozhodně je škoda je vyhodit, trocha práce navíc rozhodně stojí za to.
Chraňme prkna před hnilobou!
Starou prkennou podlahu je nejlepší pouze zbrousit (někdy dokonce stačí vydrhnout kartáčem) a poté napustit podlahovým olejem či voskem. Podlaha tak získá hedvábný povrch a krásný zemitý odstín, kterého u nového dřeva dosahujeme jen obtížně; nevadí ani mírné poškození brouky.
Odřený povrch a mírné prošlapání povrchu prkenné podlahy nijak nevadí. To ke starému domu patří
Před opravou podlahy je dobré prověřit její skutečný stav, nepodcenit poškození hnilobou. Příliš narušené části lze vysadit a nahradit nejlépe opět starými prkny. Nová prkna je nutné „postaršit“, aby barvou a strukturou zapadla do celku. Totéž platí pro stará dřevěná schodiště. Vůbec nevadí, jsou-li stupně prošlapané či madla zábradlí letitým používáním ohlazená. Jsme přece ve starém domě, kde před námi žily generace lidí a zanechaly zde své stopy. Na nové podlahy se snažíme sehnat prkna co nejširší.
Krása rakovnické dlažby
Dalším typickým materiálem jsou dlažby. Ve zděných domech se velmi často vyskytuje slinutá keramická dlažba z poloviny 19. až začátku 20. století. Jsou to dlaždice rozměru zhruba 150 × 150 mm, které se dávaly do chodeb, předsíní a kuchyní, od jednobarevných okrových s jednoduchou bordurou až po šachovnice, dlaždice s ornamenty a rostlinnými motivy. Na přelomu 19. a 20. století většina dlažeb u nás pocházela z Rakovníka a nabízely se desítky vzorů a barev. Lidé často tyto dlaždice zcela zbytečně a k vlastní škodě vyhazují, přitom jsou nesmírně tvrdé a kvalitní a většinou je stačí pouze vyčistit a nahradit prasklé kusy. Obnovená podlaha vypadá velmi noblesně.
Ani cementové dlaždice není nutné vyhazovat. Je to silná, odolná dlažba, která v chalupách vypadá dobře
Další dlažba, které se lidé zbytečně zbavují, jsou cementové dlaždice tvořící šachovnici (zhruba 200 × 200 mm) – nejčastěji vínovokrémové, vínovo-šedé či černo-šedé. I tato dlažba po rekonstrukci vypadá výborně. Oba druhy jsou navíc dost silné a tedy odolné, což se o nových dlažebních materiálech říci nedá. Jistě, jsou staré a mají patinu. To je však ve starém domě zcela namístě. Některé nové keramické dlažby tuto patinu dokonce napodobují, mají jakoby odřený povrch a okousané hrany, nebo se tváří jako cihelné, nikdy se však nevyrovnají originálu.
Cihla přetrvává po staletí
Snad nejčastější historickou dlažbou je právě dlažba cihelná. Jde o 30 – 60 mm silné cihelné dlaždice, nazývané také topinky, půdovky aj., různých formátů, především 200 × 200, 150 × 300 (někdy bývají nahrazeny i obyčejnými plnými cihlami), 300 × 300 mm, ale i šestiúhelníkové, v bohatých domech i s vytlačenými ornamenty. Používají se v téměř nezměněné formě od středověku až do současnosti, a to od prostých chalup až po hrady a zámky. Jsou krásné a navíc prodyšné, což se nám – při neustálém boji s vnitřní vlhkostí – velmi hodí.
Cihelné podlahy se pokládaly v síních, hospodářských prostorách a také na půdách
Použít můžeme jak staré dlaždice (ze stavebního antik-bazaru nebo z bouračky), tak nové (např. ruční cihelná dlažba Nebužely), lze je i kombinovat. Bývají nestejnoměrně barevné, což vytváří pěkný efekt, zvláště když se dlažba ve finále napustí olejem nebo hydrovoskem. Takto ošetřenou podlahu můžeme pak bez problémů vytírat.
Máme-li v domě dokonce dlažbu kamennou, patříme ke šťastlivcům, protože tento materiál je trvanlivý, pěkný a v současnosti velmi drahý. Bývají to dlaždice či plotny z pískovce nebo jiného tvrdšího kamene. Je nutné dodat, že většina výše vyjmenovaných typů dlažby se nepokládá do cementu či lepidla, ale do kladečské malty. Při spárování zejména cihelné dlažby je pak potřeba dlaždice okamžitě otírat, protože vzhledem k jejich pórovitému povrchu by po zaschnutí hmoty už nemusely jít vyčistit. Dostatečně silné cihelné a kamenné dlaždice v přízemních místnostech nebo ve sklepích lze klást dokonce pouze do vápenopískového lože.
Nové materiály
Slinutá keramická dlažba z poloviny 19. až začátku 20. století byla na trhu v mnoha barvách a vzorech
Z nových materiálů se dají použít některé keramické dlažby; ty běžně nabízené (zvláště napodobeniny kamene) obvykle nevypadají nejlépe. Lze ale sehnat i dlažby evokující vzory 19. století či dokonce jejich repliky nebo jednoduché jednobarevné dlaždice, z nichž lze vyskládat šachovnicový vzor. Bohužel, čím tmavší odstín, tím hůře se shání a je dražší.
Problémem je i jejich formát – v současnosti oblíbený 300 × 300 mm nevypadá tak dobře, jako původních 200 × 200. Vyhnout bychom se měli PVC, kobercové metráži a jiným povlakovým podlahovým krytinám a vůbec všem materiálům soudobého designu.
TEXT: ING. ARCH. DANIELA JAVORČEKOVÁ A ING. JANA STRNADOVÁ
FOTO: ATELIÉR GIRSA AT, PAVEL VESELÝ A KAROLINA NÉMETHOVÁ
Podlahy ve starých domech
