U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Osudová číslice divadelního principála
Kategorie: Návštěva | Autor: Pavel Veselý
Na počátku osmdesátých let Jarmila a Josef Dvořákovi zatoužili pořídit si chalupu. Tímto rozhodnutím vstoupili do životního stadia, které nejspíš všichni znáte. Je to vzrušující období pročítávání inzerátů, rozhazování sítí mezi kamarády, čas velkých nadějí i zklamání.
Než pokročíme s příběhem, musíme však do vyprávění zařadit malou vsuvku. Když Josef Dvořák vyrůstal, bydlel s rodiči v Kadani, v domě číslo 23. Později, když žil v Ústí nad Labem, bydlel nějaký čas v ubytovně, která měla domovní číslo 23. Jeho první obydlí v Praze neslo číslo 23 a dům s bytem, ve kterém bydlí s manželkou v současné době, má číslo 46, tedy dvakrát 23. Nyní se vraťme do období okolo hledání chalupy. Po různých peripetiích se zdálo, že je konečně vybráno. Dokonce si už s majitelem jedné chalupy plácli, když v tom dostaly události dramatický spád. “Přišel korespondenční lístek od kamaráda, že má pro mě krásný tip na dřevěnku, kterou prostě musím vidět. Přijel jsem na konec dlouhého údolí sevřeného skalami a zůstal jsem stát s otevřenou pusou. Mimoděk jsem se kouknul na domovní číslo. Na zdi vedle dveří byly číslice 23. Tomu se nedá odolat!” “Jenomže ona ta krásná dřevěnka byla tak trochu Potěmkinovou chalupou,” říká paní Jája. “Po roce jsme zjistili, že je zasažená dřevomorkou.” Pepa: “V prvním okamžiku to vypadalo na kanystr s benzinem a krabičku zápalek. Slyšeli jsme, že před ní není úniku.” Jája: “Vykopali jsme podlahy, sundali strop, odbourali některé příčky, vyndali mazaninu mezi trámy v průčelí a zjistili jsme, že jsou taky zasažené. Tak jsme museli průčelí vyzdít a obložit je pohledovými trámy. Pepa se radil sodborníky, až našel pána s nějakou speciální chemikálií, kterou nám ten dobrý muž všechno, co jsme na zahradě nespálili, velmi pečlivě vystříkal.” Takže úporná a nebezpečná houba je pryč? “Máme od ní pokoj. Možná i proto, že se zde dost intenzivně žije a větrá, ale stejně si myslím, že na nás někde číhá,” říká pán domu a rozhlíží se, jako by každou chvíli očekával přepadení. “Při všech těch změnách, opravách a renovacích jsme se dost nadřeli, ale výhodou je, že teď víme, kde jaký materiál leží, na co se můžeme spolehnout. Kuchyňské dlaždice jsem přivezla z Chlumčan a každou z nich jsem měla několikrát v rukou, než skončila na podlaze.” Marná sláva, čtenáře při těch slovech napadne: Přední český komik má jistě slušné výdělky, tak proč si většinu prací nenechal udělat? “Odpovědí je několik. Jednak na koupi chalupy padly naše úspory, jednak jsem měl běžný divadelní plat a honoráře v osmdesátých letech nebyly zase takové, abych se mohl dívat, jak někdo dělá místo mě, a jednak nás oba s Jájou fyzická práce baví a těší. Bez ní bych si tady připadal nesvůj, to bych mohl rovnou jezdit někam do hotelu.” Jája: “K odborným pracem jsme sice zvali řemeslníky, ale často jsme jim pomáhali. Když nahoře truhlář sesazoval palubky, my jsme byli k ruce. Když zedník kladl dlažbu, my jsme dělali přidavače. Když jsme si sami dělali tepelnou izolaci ze skelné vaty, ještě tři dny potom nás svědilo celé tělo.” Jakmile se zmíním o kameninové dlažbě na kuchyňské podlaze, okamžitě to vyvolá další vzpomínku. “Zedník ji položil a vyspároval, avšak my jsme ji kvůli povinnostem v Praze nestačili umýt. Stěrka zatvrdla, takže na ni potom padly litry octa, leštěnky a krve ze sedřených prstů.” To skoro vypadá, jako by renovace vaší chalupy byla provázena velkou dávkou odříkání a trápení. Jája: “Na to bych si rozhodně nechtěla stěžovat. V Praze bydlíme v bytě o dvou pokojích, přičemž z toho jednoho máme kancelář naší divadelní společnosti. Ve městě jen přežíváme, zatímco zdejší prostředí milujeme, vozíme si sem všechny oblíbené věci, zveme sem přátele.” Pepa: “Jsme na chalupě dokonale zabydleni. Kdybychom utrpěli válečný stav, půl roku tady přežijeme.” Jste stejně optimisticky naladěni, když se nebe zatáhne mraky a ve zdejší lesní samotě zaprší? “O tom, jaká u nás vládne nálada, nerozhoduje počasí, nýbrž my sami. Pro Jáju je to těžší, protože ona potřebuje mít kolem sebe hodně lidí, aby mohla konat dobré skutky, kdežto mně stačí večerní praskání dřeva v kamnech, hezká knížka a sklenička při ruce.” Obklopujete se řadou předmětů praktických, ale i takových, které jsou na světě především proto, aby potěšily oko. Hledáte někdy nápady k jejich uspořádání v domácnostech přátel nebo na stránkách časopisů? Jája : “V tom mám velký rozpor. Mně se například líbí kuchyně, ve které dominuje prázdná mramorová deska a na ní osamocená kořenka. Obdivuju čisté, jednoduché, výtvarně propracované chaloupky, jakou má například Iva Hüttnerová, ale sama mám kolem sebe ráda chaos, změť různých stylů, množství roztodivných věcí.” Pepa: “Nedá se říct, že by u nás bylo příliš sterilní prostředí, což má příjemné praktické důsledky. Nikomu nevadí, když se něco někam položí a na pár chvil se na to zapomene. Například malíř Vladimír Komárek říká, že ´ to je vono ` , když jsou u nás věci tak trochu pátý přes devátý.” Přítelkyně rodiny, která je rozhovoru přítomná, poznamenává: “U vás to přijímám docela samozřejmě, ale ve vlastním bytě bych něco takového nesnesla. Já mám padesát let popelník na rohu stolku a běda, jestliže ho někdo posune.” “Kdybys měla doma pejska a každou chvíli na návštěvě vnuky, rychle by tě to přešlo.” Zdá se, že jste se svou roubenkou na konci údolí spokojeni, nicméně netoužíte občas změnit klima, vyrazit na toulky do zahraničí? “Před několika lety jsme se ocitli na severu Afriky a natolik nás to fascinovalo, že jsme se rozhodli víc cestovat. A víte, jak to dopadlo? Doma nad prospekty jsme si vyprávěli o Kanárských ostrovech a na Kanárech jsme vzpomínali na chalupu.”
