Nový život starého statku

Široký Důl je nevelká víska v poměrně hlubokém, ale vůči slunci otevřeném údolí nedaleko vysočinské Poličky. Obec, datovaná poprvé už v roce 1269, je nejstarším malým sídlem v mikroregionu Poličsko.

Stojí tu i statek, jehož štít zdobí neumělé, ale velmi upřímné a působivé verše s půvabnými pravopisnými chybami: Hospodine, tis nám pomahal. Pomozyš i dále abito sloužilo ktve cti a chvále. Bichme te vtom přibitku chválili neustále. Dalo to starosti dnem i noci. Mějte nas v paměti vi potomci. podnikatel této stavbi bil Ján a Kateřina Novotný. Postaveno dne 19ho srpna Roku 1876.
V jeho zdech bychom našli odlesky historie zdejšího kraje, než jej před mnoha desítkami let od tehdejší majitelky koupil otec paní Jiřiny. Poslední z rodu Novotných zde žila dlouhou dobu sama a statek tak zůstal bez jakýchkoliv úprav, nebyl však právě v dobré kondici.

Kdo tu bude žít?

„Bylo nás pět dětí, čtyři holky a jeden brácha. Široký Důl se stal legendárním místem pro všechny sourozence, ale taky pro naše spolužáky a kamarády, kteří sem jezdili na výlety, na dovolené nebo na brigády osnované energickým tátou. ,Širokáčʽ jsem měla odmala ráda, ale přece jen se mi zdálo, že se tady pořád pracuje. Dům je totiž velice rozsáhlý a pozemek kolem něho taky, takže stále bylo co dělat. Jak jsme dospívali, odcházeli do škol, do světa, se sestrami jsme začaly zakládat rodiny, nikdo netoužil převzít stavení do svých rukou. Ani já jsem si nedovedla představit, že bych tady někdy žila,“ říká Jiřina Kryštůfková.
Hlavě rodiny na statku velmi záleželo, ovšem postupem doby se rodiče a prakticky všechny děti ocitli v Praze, odkud je to k Poličce nějakých sto osmdesát kilometrů. Proto ve vzduchu často visela otázka, co dál?
Jiřina vzpomíná: „Sourozenci sem buď nechtěli, nebo z nejrůznějších důvodů nemohli odejít natrvalo, no a o prodeji nechtěl táta ani slyšet. Takže když jsme po letech s manželem Milanem prohlásili, že se zkusíme na Širokém Dole usadit, myslím, že to všichni v rodině s úlevou přivítali.“

Na místě chlebové pece stojí kachlová kamna, nově postavená ze starých kachlů

Začátky nebyly snadné

Jiřina s Milanem šli do Širokého Dolu už s myšlenkou na podnikání, ale statek pro to nebyl ani v nejmenším připraven, nebyl způsobilý ani pro jejich trvalé bydlení. Milan sem proto odešel v létě roku 2005 o tři měsíce dříve než Jiřina se synem Jakubem a s jejím tátou upravoval bydlení pro rodinu. „Přesto jsme zpočátku bydleli v jídelně, vodu ohřívali na kachlových kamnech a v patře jsme vytápěli jen jeden pokojík přímotopem. To byl říjen,“ vzpomíná naše hostitelka. „Před Vánoci jsme se nastěhovali a učili jsme se s domem žít. Například první zimu napadlo tolik sněhu, že jsme měli zavátou i předsíň. Bylo jasné, že musíme vybudovat závětří.“

Penzion se rozjížděl postupně

Za rok přijali první hosty. Zprvu penzion provozovali jen v létě, za dva roky měli i zimní hosty, zejména účastníky různých kurzů nebo rodinných setkání. „Když se ohlédnu, musím se usmívat, jak jsme byli naivní. Představovali jsme si, že podobně jako členové naší rodiny budou mít všichni, kdo k nám budou přijíždět, rádi dovolenou ve venkovské jednoduchosti a prostotě. V patře domu jsme sice vybudovali pokojíky, pro ně však sloužila jen jedna společná koupelna. Brzy jsme pochopili, že to nestačí. A následovaly další úpravy. Postupně jsme statek zabydlovali a modernizovali,“ konstatuje paní domu.

Hledání inspirace

Do povídání se zapojuje Milan: „Učili jsme se za pochodu. V Poličce máme přátele a známé, kteří nám mohli poradit, hledali jsme na internetu. Především šlo o informace, co vše je potřebné k provozování penzionu. Já mám rád divokou krásu, Jiřinka je zase pečlivá a potřebuje, aby všechno bylo podle předpisů a nařízení. Snažili jsme se být citliví k atmosféře domu, jeho historii. Respektovali jsme jeho barevnost v době vzniku a především stavební a řemeslné prvky, které areálu vtiskli jeho tvůrci. Užívali jsme moderní materiály, ale snažili jsme se o to, aby jejich použití bylo citlivé a pokud možno nadčasové.“

Rekonstrukce vlastními silami, nebo s řemeslníky?

Milan si nejdříve myslel, že statek zrestauruje sám, protože už měl zkušenost se 750 let starým rodovým domem v Kamenici nad Lipou. „Jenže rozsah prací byl takový, že jsme raději našli místní řemeslníky, které jsem zpočátku řídil na dálku. Nešlo to. Byli zkušení, ale měli své návyky, takže jsem pochopil, že pokud chceme co nejvíc zachovat původní charakter domu, musím být u úprav osobně. S mnohými jsme se spřátelili, z jednoho se stal náš dobrý kamarád a společník při nejrůznějších společenských akcích.“
Majitelé chtěli dům rozčlenit tak, aby pokoje poskytovaly soukromí, kdežto všechny další místnosti a prostory byly otevřené pro vzájemné potkávání a pro odpočinek. Mnohé úpravy vyplynuly z nutnosti podřídit se provozním předpisům, například vybudovat únikové schodiště nebo kuchyni. Museli zateplit střechu, do pokojů začlenit koupelny. „Na jednu zimu jsme museli zavřít, protože vypadávaly jističe a revizní technik nás varoval, že obývání domu je životu nebezpečné,“ vzpomínají. „Ukázalo se, že dřívější revize byly dělány hezky česky, po sousedsku, s přimhouřenýma očima.“
Jiřina dodává: „Na druhou stranu je dům postaven poctivou řemeslnou prací z lokálních materiálů, jen se na něm podepsal věk. Vždyť tady stojí od roku 1876. Základy jsou z ruly, na stavbu je použita tvrdší, tmavá, ale i měkčí světlá opuka. Truhlářské práce dělal jistý pan Popelka, který později odjel do Ameriky, kde své řemeslo dobře uplatnil. Dům má nádherný sklep, pro který Milan našel originální využití…“

Zátiší na dvoře dominuje obří nádoba ukovaná kamarády. Bude sloužit k jímání dešťové vody

Ve sklepě plavou ryby

A majitel vysvětluje: „Od malička mě provází zájem o ryby. A tady, v Širokém Dole, se naskytla úžasná příležitost vybudovat v podzemí velká akvária. Ryby mám z živých odchytů a ty potřebují prostor, ve kterém nejsou okna a slunce nesvítí jako v lidském obydlí. Sklepení je pro ně ideální.
V některých akváriích je mořská voda, kterou vytvářím sám demineralizací a následným přidáním mořské soli. Každá ryba má vodu toho typu biotopu, ze kterého pochází. Z akvárií se odpařuje voda a uvolňují se ionty jódu a jiných stopových prvků. Díky sedimentaci solí na všech stěnách a stropě sklepení vznikla přirozená ,solná jeskyněʽ, která má příznivý vliv na metabolizmus a je v ní příjemné prostředí. K akváriím umožňujeme přístup i našim návštěvníkům, se kterými rád ve sklepení trávím čas. Jedni hosté tam se mnou při výkladu o rybách vydrželi šest hodin!“

Při rekonstrukci je dobré zachovat aspoň některé původní prvky domu, dodají stavení autentickou atmosféru

Privátní a veřejný prostor

„Zpočátku se naše soukromí s provozem penzionu hodně prolínalo, protože podobu a režim penzionu jsme teprve vytvářeli,“ vysvětluje Jiřina. „Hosté využívali například prostor uzavřeného dvorku, jeden rok jsme v průjezdu provozovali i hospůdku. Když jsme si chtěli odpočinout, bylo to právě na dvorku, ale žádné soukromí jsme tam neměli, protože na pavlači nad našimi hlavami byli hosté. Tak jsme nakonec k zadní straně domu přistavěli roubenku s terasou a upravili druhou zahradu. Splnili jsme si tak představu o moderním bydlení, ve kterém je hodně slunce a je v něm klid,“ vysvětlila nám okolnosti vzniku nového roubeného stavení v areálu statku majitelka.

Proměna zahrady

U domu je velký pozemek, který chtěli zpočátku Kryštůfkovi nechat tak, jak byl, s návazností na okolní přírodu. Jenže keře a stromy v zahradě v zimě ohlodávala zvěř, takže došlo na nové oplocení. „Také jsme chtěli zachovat venkovský charakter zahrady, ale po čase jsme pro děti návštěvníků vytvořili v sadu, hned vedle tátou zbudovaného travnatého hřiště, velké pískoviště a prolézačky. A když k nám začaly jezdit rodiny s dětmi, které se vzájemně neznaly, museli jsme se přizpůsobit a ve druhé části zahrady jsme vybudovali různá skrytá zákoutí,“ ukazuje nám při prohlídce zahrady Jiřina.

K vytvoření příjemné zahrady mnohdy stačí tři prvky, a to dřevo, kámen a zeleň

Jak se žije s penzionem

Cítíte se tady především jako provozovatelé penzionu, nebo někdy taky jako rodina na víkendové chalupě, zajímá nás.
„Vést penzion a starat se o dům je dřina, pokud to člověk nedělá s láskou, jako poslání, jako osud. Já zajišťuji spíše ekonomické záležitosti, Milan zase technické. V plné sezóně nabíráme síly při posezení u roubenky. Káva ve stínu bezu, to je přece jako na víkendové chalupě, ne? Pokud máme hosty, kteří vyžadují jen snídaně, vyjedeme si občas na odpoledne na kolech. Když nečekaně odpadne domluvená akce, vyrazíme na pár dnů například do Orlických hor. S mnoha hosty jsme v osobním kontaktu, často se k nám vracejí jako přátelé,“ uzavírá vyprávění Jiřina.

Kdo tu bydlí

Jiřina a Milan Kryštůfkovi tady bydlí a provozují penzion

Kde

V zrekonstruovaném statku v Širokém Dole

 

Text a foto: Pavel Veselý

 

Nový život starého statku