U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Nemusí dělat jen ostudu
Kategorie: Stavba | Autor: ing. arch. Jan Pešta
Skříně na elektrické rozvaděče určitě nepatří k detailům, které by byly ozdobou našich historických památek nebo vesnic. Podmínkou pro jejich zřízení je zpravidla dobrá přístupnost z veřejného prostranství, což v praxi znemožňuje umístit je například do dvora, za milosrdný kryt vstupní brány. Stavebníkům tedy zbývají dvě možnosti: buď skříň zazdít do průčelí domu a snažit se o co nejméně nápadný vzhled jejích dvířek ve vztahu k průčelí, nebo postavit samostatný přístřešek, lidově zvaný “kaplička”.
První možnost vede k nejrůznějším maskovacím úpravám (např. k pokračování malované výzdoby průčelí přes dvířka skříně), které ovšem velmi často vypadají nevěrohodně. Druhá varianta obvykle končí postavením té nejjednodušší možné “kapličky” například z bílých neomítaných cihel, která sice svůj účel plní, ale nezřídka hyzdí prostředí návsi.
Pokud chceme “kapličku” co nejlépe přizpůsobit architektuře domu, je nejdříve nutné najít pro ni vhodné místo. Obvykle se dá v rámci průčelí usedlosti vytipovat poloha, která vyhoví jak technickým požadavkům, tak celkovému vzhledu stavby. Je například možné postavit ji jako součást oplocení či ohradní zdi domu, nemusí tedy stát (jak často vídáme) přímo pod okny.
Další možností, jak vzhled stavby přizpůsobit okolí, je volba vhodného materiálu. Jako příklad přinášíme nápadité řešení z jedné rezervační vesnice v Českém ráji, kde byl pro stavbu “kapliček” použit místní tradiční materiál – opracované pískovcové kvádry, tzv. “štuky”. Druhý příklad je z památkové rezervace na Boleslavsku; zde byly zase skříně zakryty tradiční pálenou krytinou a zapojeny do ohrazení usedlosti.
