U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
NAUČILA MĚ POKOŘE, ŘÍKÁ O SVÉ ZAHRADĚ ZKUŠENÝ PĚSTITEL
Kategorie: Víkend | Autor: Pavel Veselý
HOBBY
Je to jako závan z jiného světa. Jedete vesnicemi v českém severovýchodním pohraničí a náhle na okraji jedné z nich se před vámi otevře “zemský ráj to na pohled”. Malebné údolí s potokem, který se oživuje drobnými přítoky, se stromy jehličnatými ilistnatými, domácími i cizokrajnými, vzrostlými i dorůstajícími, s kvetoucími rostlinami pěstovanými na pečlivě vybraných místech, ale i tam, kde se právě uchytily, se skalničkami v koláčích pokrývajících kameny, i v malých trsech ve skalních rozsedlinách. Některým druhům se daří na udržovaném trávníku v přirozeném závětří u potůčku, jiné prospívají v písčitokamenité půdě stoupajícího terénu, odolnější druhy zdobí stěny a trhliny vysoké skály, která pozemek na západní straně uzavírá. “Bydlím tady od narození,” říká Jaromír Grulich a narovnává záda skloněná nad modrými zvonky rostoucími vedle pěšiny. “Moji rodiče měli před válkou malou tkalcovnu, o kterou po osmačtyřicátém samozřejmě přišli, a já jako syn živnostníka nemohl jít studovat. Dělal jsem seřizovače v textilce, ale to mě moc netěšilo, proto jsem hledal uplatnění v oblasti, do které mi režim nebude mluvit. V sedmapadesátém jsem si dole u potůčku vybudoval malou skalku, která se poznenáhlu začala rozpínat a ovlivňovat své okolí. Měl jsem po vojně u pétépáků, miloval jsem hory, tady jsem ve skalách lozil a začal si přitom všímat, jak a kde které dřeviny nebo kytky rostou.” Do kterých horských masivů jste se podíval? “Záleželo na tom, kam mě úředníci pustí. Prochodil jsem Tatry, hory v Rumunsku, později na Balkáně a v Řecku. Seznamoval jsem se s lidmi, začal si s nimi psát. Od malička jsem uměl dobře německy, anglicky jsem se naučil jako dospělý. Patřím k zakládajícím členům Klubu skalničkářů Praha, avšak díky kontaktům ve světě jsem se stal taky členem skalničkářských klubů na Novém Zélandě, v Austrálii, ve Velké Británii, Spojených státech nebo ve Skotsku.” Co vám členství v zahraničních klubech přináší? “Za minulého režimu mě dopisování s lidmi v cizině jednak povzbuzovalo, jednak poskytovalo možnost vyměňovat semena rostlin a získávat zahraniční odbornou literaturu a klubové časopisy. Teď je cestování mnohem jednodušší, takže není nic mimořádného, když se u mě procházejí členové tradičního anglického skalničkářského klubu nebo když kolegové z Prahy jedou na Altaj a přivezou odtud velmi zajímavá semena.” Z toho, co jste řekl před chvílí vyplývá, že svou zahradu budujete přes čtyřicet let. “To platí o její spodní části. Pokud jde o skálu, o jejím osudu rozhodla vichřice v jednadevadesátém roce, která polámala stromy okolo ní. Lesníci mi nabídli, jestli ji nechci využít. Nejdřív jsem váhal, protože bylo nutné vykopat pařezy, spálit je a udělat spoustu hrubé práce. Skálu mám pronajatou od obecního úřadu a její kultivaci se věnuji teprve sedm let.” Jak byste popsal z pohledu skalničkáře rozdíl mezi skalkou a skálou? “Skalka je umělý výtvor, skála kus přírody. Skála je pro mě velkou výzvou, vzrušujícím problémem. Mezi nížinou u domu a skalním vrcholkem je velký teplotní rozdíl, ovšem v jiném pořadí, než byste předpokládal. Dole u vody je mrazová kotlina, kam když vejdete za chladných dnů, jako byste vkročili do ledničky. Naopak skála o čtyři desítky metrů výš nabere teplo a dlouho po západu slunce je vyzařuje, takže i poměrně teplomilné rostlinky uchrání před nočními mrazíky.” Pozemkem protéká nevelký Zlatý potok. Dostal jméno podle zlata, které se v něm někdy rýžovalo? “V minulosti byly na jeho toku mlýny, tkalcovny, pily a domácí elektrárny, které lidem přinášely obživu. To bylo to zlato. Tváří se krotce, ale při loňských povodních zaplavil i naše údolí a odnesl nejen rostliny a pár jehličnanů, ale i stodvacetiletý jasan.” Máte přibližnou představu o tom, kolik rostlin ve vaší zahradě roste? “Nikdy mě nenapadlo to spočítat. V některých případech zde najdete jen jeden exemplář určitého druhu, jiných rostou celé trsy. Vím, že mám asi pětačtyřicet druhů rostlin rodu mochna a přibližně čtyřicet druhů hořců. Rostliny se často množí na skalách samy a nacházejí si místa, která já bych jim z obavy před povětřím nevybral. Když však přežijí první sezonu, pak je hned tak něco nezahubí. Například Lawisie patří mezi choulostivé květiny. Mezi pěstiteli se často debatuje o tom, jak je nejlépe pěstovat a ochránit před vlivy podnebí. U mě funguje přirozený výběr.” Sedíme s Jaromírem Grulichem na travnatém paloučku a povídáme si, když v tom on zpozorní a zadívá se ke skupince lidí se dvěma dětmi a jezevčíkem. Z hloučku se vzápětí ozve ženský hlas: Pane, my jsme u vás byli předloni! Kdybych měla klobouk, smeknu ho až k zemi. Nebojte se, my nic nepoškodíme. Toto malé extempore odvedlo naši debatu k návštěvám, které neobvyklá zahrada přitahuje. Hostitel poznamenává: “Přišly školní děti s učitelkami. Děti se honily mezi kameny, učitelky si toho nevšímaly. Tak jsem je slušně vyprovodil. Přišly jiné děti, které si do notýsků dělaly poznámky. Ty jsem rád provedl. Stalo se, že během jedné soboty se zde zastavilo pět zájezdových autobusů. To už není žádná legrace. Nechci se zavřít za plot, ale všeho moc škodí.” Z rozhovoru vyplynulo, že už několik desetiletí po většinu roku trávíte celé dny na zahradě. O tom, co jste jí během té doby dal, jakou péči jí poskytujete, se můžeme domýšlet. Obraťme to. Co dala zahrada vám? “Přiblížila mě živé i neživé přírodě a svým způsobem mě smířila s mou existencí na Zemi. Prozaičtěji řečeno naučila mě pokoře vůči přírodě, které se snažím porozumět a respektovat ji. Když se pak nějaká náročná rostlinka rozmnoží nebo utěšeně prospívá, je to jako by mě chtěla odměnit za to, že jsem pochopil, co potřebuje.”
