Na statku i v chaloupce

Titulek jsem si vypůjčila od Vítězslava Hálka. V jeho próze však chaloupka, dřevěná a chudičká, stojí na útesu, rvaná větry. Ta, do níž jsme nakoukli my, si hoví přímo u jedné zdi prostorného dvora statku.

Z tohoto pohledu je dvůr ohraničen v čele obytným stavením, vlevo bývalými chlévy a vpravo špejchárkem; ze čtvrté strany jej uzavírá veliké stodola

Jihočeskou usedlost, kterou současní majitelé zvelebují už pětatřicet let, navštívila bývalá kolegyně z Chataře chalupáře už před patnácti lety. Doslechla jsem se, že i ty byly hodně dramatické – a tak jsme s fotografem Františkem vyrazili „na kontrolu“.

Jak to vlastně začalo

Gábina s Rudou jsou Pražáci a byli s městem hodně srostlí i díky své novinářské profesi. O víkendech však občas vyráželi na chalupy za přáteli – a začali přicházet na chuť venkovu. Po čase logicky pocítili i oni potřebu mít někde vlastní koutek. Tipů se jim sešla halda, a tak jezdili, obhlíželi, porovnávali. Až přišli k téhle bílé usedlosti.

Rekonstruovaný špejchar se dvěma novými okénky v přízemí a jedním podkrovním, trochu skrytým v koruně ořešáku

Byla to láska na první pohled navzdory tomu, že bývalý majitel do stavby nevrazil léta ani korunu. To ovšem mladé manžele nevylekalo. Ruda totiž původně vystudoval stavařinu. Oprášil znalosti a vrhl se do oprav.
Začal elektrickým vedením, aby v další fázi mohl použít moderní nářadí. Pak přivedl do stavení vodu ze studny vzdálené skoro padesát metrů (na kopání si najali brigádníky, ale on se pěkně potrápil s umístěním čerpadla).

Jeho žena psala ostošest, aby bylo na opravy, a pečovala o chlapy. Dvouletý Martin s nimi už chalupu kupoval a v roce 1980 se narodil Honzík. Otec Rudolf zajásal nad druhým pomocníkem a vrhl se na střechy.

Kouzlo kamenných ostění v bílé vápenné omítce umocňují lososově růžové koule muškátů…

„Tenkrát jsem krytinu jen vyspravil, k velké rekonstrukci došlo až mnohem později,“ pátrá chalupář v paměti. A sahá po kronice, kde je všechno, co se za těch pětatřicet let událo, popsáno a obrazově zdokumentováno. „Nové střechy se dělaly na přelomu století a nadvakrát. Nejdřív na obytné části, pak na stodole,“ listuje Ruda v tlusté knize. „Ale dřív jsme přece rekonstruovali špejchárek,“ obrací se na svou ženu.

Spacáky nechte doma

Upravit domek pro přátele, aby nemuseli spát po různých koutech, toužila Gábina hned od počátku. „Špejchárek neměl okna, dole byla jen strašně očouzená udírna a na vazných trámech krovu ležela prkna, aby se úroda dala skladovat i na patře,“ vzpomíná. „Ale mně se od začátku moc líbil. Připomínal domečky, které jsme milovali jako děti. Vpředu na něj ještě navazoval kurník, ale ten jsme hned zbourali. Vznikl tak prostor pro krásnou terásku,“ směruje paní domu náš pohled k zákoutí u zdi ozdobené girlandami přísavníku.

Kuchyňce v kombinaci dřevo – bílá dodávají šmrnc červené doplňky

Její muž do rekonstrukce domečku nejdřív neměl chuť, byla spousta jiné práce, a pak už to na něj byla příliš velká porce. Zedníky sehnali až v roce 1993. „Měli jsme štěstí,“ referuje Ruda o akci.
„Pan Brůžek byl kreativní řemeslník, který nejdřív proboural okno, aby viděl na dílo, pak postavil komín, zapřemýšlel, kde by měly být schody, a se skicou našeho pražského kamaráda – architekta v zádech svoji fantazii rozvíjel dál k naší spokojenosti.“

Domek je skutečně úžasný. Kromě obytného prostoru skuchyňkou a krbovými kamny v přízemí nabízí v patře čtyři lůžka a minikoupelnu se sprchovým koutem. Má dokonce samostatný přívod vody ze studny a pod terasou vlastní žumpu. „Při pobytu ve špejchárku má problém jenom náš téměř dvoumetrový holandský kamarád Rob. Musí se do sprcháče pěkně ohnout. Ale tvrdí, že tady se ohne rád…“ směje se Gábina.

Nezvaná návštěva

Pak ještě vystřídala prošlapanou podlahu v kuchyni pěkná rezavá dlažba a v navazující ložnici byla položena nová prkna. Chalupáři si mysleli, že už budou mít opravdu havaj. Ruda se věnoval svým překladům, s nimiž se obvykle uchyluje do knihovny v podkroví, Gábina se radovala ze svých pěstitelských úspěchů a oba společně se hřáli v obdivu přátel, jimž se na statku i v chaloupce moc líbilo. Jenže přišla nezvaná návštěva.

Novou dlažbu a bukové police koupili chalupáři, když zlikvidovali dřevomorku

„Nejdřív jsem ta podivná šedivá vlákna objevil v ložnici okolo prádelníku. Prorostla i do něj,“ vzpomíná Ruda na dobu před deseti lety. „Odkryl jsem prkna a zjistil, že situace je horší, než jsem tušil. Podhoubí bylo pod celou podlahou, dokonce i v kamenných základech. A pod prahem prorostlo do kuchyně. Prkna i dlažbu jsem vytrhal a veškeré dřevo hned spálil. Ale co teď?“ líčí chalupář dramaticky.

„Nemáme rádi polovičatá řešení, tak jsme podlahy v obou místnostech nechali do půl metru vybrat, všechno jsme ošetřili bochemitem, položili izolaci a na svrchní beton dali dlažbu. Vyměnili jsme samozřejmě i dveře v postižených místnostech. A když už na statek zavítali zedníci, došlo i na rekonstrukci koupelny,“ vypočítává Ruda. Dodejme, že v té době zkrášlily kuchyňku nové skříňky a v pokojíku nalevo od chodby vystřídal postele a skříně z tmavého kavkazského ořechu rustikální nábytek z borovicového masivu.

Jaké z toho všeho plyne poučení? „Při výměně dřevěné podlahy je třeba dát velký pozor na to, aby prkna byla dostatečně vyschlá. Důležité je vědět i to, odkud vzali podlaháři prkna na polštáře. Pokud jsou někde z bouračky, kde se dřevomorka vyskytla, mohou v nich být zárodky mycelia. A když se dostanou do nevětraného prostředí…“ Ruda však celou situaci hodnotí s nadhledem: „Nebýt té dřevokazné houby, nikdy bychom se do tak rozsáhlé rekonstrukce nepustili. Takže platí, že všechno špatné je nakonec k něčemu dobré.“

Zapustili jsme tu kořeny

Tam, kde se skladovalo obilí, je dnes příjemná obývací kuchyňka

Za pětatřicet let už člověk v určitém místě zdomácní. Našim chalupářům to usnadnil také fakt, že mohli díky internetu a šanci pracovat na dálku postupně natahovat pobyt i do dnů všedních. Svou vesničku milují a dokonce se před pár lety rozhodli koupit, přesněji řečeno zachránit, na jejím okraji jednu ruinu. Dali ji do pořádku a chaloupka, vybavená vším potřebným pro komfortní pobyt sedmi lidí, jim přináší od jara do podzimu něco na přilepšenou.

Kutila Rudu těší, že má dílnu nejen ve statku, kde zabral část bývalého chléva, ale i v téhle „nové“ chalupě. A má velikou radost, že kolem ní je jen malý pozemek. Udržovat trávník na dvou a půl tisících metrech čtverečních, což je součet dvoru a zahrady u statku, bohatě stačí. Ruda na rozdíl od Gábiny, která přece jen víc pendluje, už do Prahy skoro nejezdí. Před dvěma lety se dokonce stal na venkově trvalým občanem – a lidi ho tak opravdu berou.

„On zajde do vsi častěji. Já nevylezu třeba celý týden. Něco napíšu, uvařím, poklidím a motám se kolem kytek. Bez nich by byl ten náš dvorek smutnej. Jsem pořád věrná muškátům. Jinak to jsou hlavně trvalky. A dýně. Každý rok obrostou velký zrající kompost za stodolou.“

Tyhle dýně čekají v sadě na haloween, báječnou polévku vaří Gábina z těch malých oranžových…

Zašli jsme se na ně samozřejmě kouknout. A objevili jsme Rudolfovu nejnovější stavbu – kamennou zídku dlouhou 37 metrů. Zdil ji na maltu a v koruně vytvořil a vyplnil zeminou kapsy pro kytičky. Aby se jeho žena nemusela ohýbat. „Ráda sázím, ale pletí mě nebaví. S tím mně vždycky moc pomůže kamarádka Dáša, která k nám jezdívá o prázdninách s dcerou Kačenkou. Je to pracovitá holka a velká houbařka.“ Gábina přiznává, že nemá ráda návštěvy, co se nechají obskakovat. Ale vracejí se naštěstí hlavně ti, kteří se samostatně zapojí do dění.

Poklidná atmosféra tohoto jihočeského statku mě tak okouzlila, že jsem se s majiteli domluvila – a někdy se sem znovu vydám. A bude mi zcela jedno, zda mě ti dobří lidé uloží na statku, v chaloupce nebo v té zachráněné chalupě.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: FRANTIŠEK VAŇÁSEK

Na statku i v chaloupce