Třicetiletá válka

Alena Antonovičová v chalupě na Benešovsku pobývá téměř třicet let bez manžela a vůbec to není lehké. Údržba vyžaduje mnoho úsilí, přesto a možná právě proto chalupa zůstává jednou z nejautentičtějších v obci.

Ratměřice na Benešovsku v roce 2010 získaly titul Vesnice roku. V roce 1645 tomu ale nic nenasvědčovalo, neboť obec během bitvy u Jankova lehla popelem. Němým svědkem tehdejšího válečného běsnění byl zřejmě i špejchar, který se jako jedna z mála staveb dochoval a dnes je součástí venkovské usedlosti, která patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem Ratměřic.

Od silnice je z chalupy vidět prakticky
jen střecha

Šípková Růženka

Chalupa s číslem popisným 5 připomíná zámek po dokonání dávné klatby. Přestože je na rozcestí a leží u silnice, je dobře ukrytá. Z jedné kratší strany je částečně pod úrovní terénu a pohledům brání také vzrostlé stromy a keře. Zezadu jí v takřka intimní blízkosti dělá garde jiná chalupa, zepředu je maskovaná růžovým živým plotem. Zbývá průčelí se štítem, které je sice vystaveno do prostoru, ale směrem do dvora, takže pohledům kolemjdoucích je také z velké části skryto. A tak přímo na ráně u silnice je jen roubený špejchar, na který si může sáhnout kdokoli, a zpoza něj je celkem nerušený výhled na stodolu, kterou stíní jen starý kaštan.
Na první pohled stavení působí trochu jako chalupa dědy Komárka z filmu Na samotě u lesa. Její obyvatelé jsou však diametrálně odlišní. Jsou to lidé z města, Ratměřice jsou po ně jen dočasné útočiště, kam si jezdí tak zvaně vyčistit hlavu. Pro Alenu Antonovičovou je to dnes také téměř třicet let, kdy na chalupě musela po tragické smrti svého manžela pomyslně válčit sama.

Z chodby je přístup k udírně a také jsou tu schody do sklepa

Poslední půlstoletí

Chalupu kupovali v roce 1973 rodiče manžela, se kterým se v té době neznala. Majiteli tehdy byli sourozenci Neradovi, bratr a sestra. „Na nich bylo zajímavé, že bratr-vyznavač zdravé výživy zemřel poměrně mladý, zatímco sestra-masožrout se dožila asi 95 let. Když zůstala sama, rozhodla se, že tam nechce být, protože hospodářství sama nezvládá. Chalupu nabídla ke koupi a odešla o tři vesnice dál k příbuzným,“ líčí Alena příběh, který zná také jen z vyprávění. Nicméně i ona se nakonec s původní majitelkou setkala, když bylo v devadesátých letech potřeba vyřešit vracení pozemků v rámci restitucí. Z hojných nálezů ve stodole se dalo usuzovat na to, že pan Nerad byl velmi činorodý a zřejmě šikovný opravář hudebních nástrojů a zámků.

Podkroví už bylo plně v režii současné majitelky

Něco za něco

Rodiče chalupu kupovali mimo jiné proto, že byla stylově čistá, neměla žádné necitlivé předělávky na rozdíl od většiny ostatních chalup v sousedství, ale tomu odpovídal i celkový technický stav, kdy ve stavení nebyl vodovod, odpady a prakticky ani moderní elektrická síť. Na záchod se chodilo do kadibudky za stodolu. Obývaly se jen dvě místnosti, zbytek byly chlévy pro hovězí dobytek. Za chalupou, kde dnes je letní sezení, byly chlívky pro prasata a kozy.
V době, kdy na scénu vstupuje Alena, sloužily polorozpadlé stavby už jen jako uhelna. Rodiče manžela byli z Prahy a zvířata nechovali, otec byl akademický malíř a maminka architektka. Jezdili na chalupu za rekreací, ale protože byli v důchodu, pobývali tam častěji a on tam i pracoval-maloval. Současně se ve volných chvílích a vlastními silami snažil stavení zvelebovat.

Branka je zarostlá jako
na pohádkovém zámku

Původní stav

V hlavní místnosti v minulosti žila celá vícegenerační rodina. Středobodem byla pec, která zůstala, prkenná podlaha v její blízkosti byla propálená, proto byla nahrazena praktičtější dlažbou. Chalupa je z jedné strany pod úrovní terénu, takže se musela udělat sanace na snížení vlhnutí zdiva. Vybavení v chalupě nebylo žádné, doplňovalo se průběžně z různých likvidovaných bytů či z přebytků po stěhování. „Dodnes kůlna slouží jako depozitář nábytku, který nechceme vyhodit. Sice se zrovna nehodí, ale víme, že jeho chvíle jednou přijde,“ říká Alena.
Pec byla před asi dvanácti lety rozebrána a pecař zrenovoval vyzdívku. Nedávno ale dosloužila ocelová vložka. Součástí pece je trouba, udírna, chlebová pec a kamnovec na ohřev vody. A samozřejmě se na ní dá i spát.
Alena se stala součástí nové rodiny v roce 1980, kdy se začala zabydlovat další část přízemí. Přibyla koupelna a záchod, do té doby se osobní hygiena odehrávala ve světnici, kde se i spalo a vařilo. Zahrada byla plná různých kamenů, prken, trámků, které čekaly na svou příležitost, všechno ale velmi rychle prorostlo kopřivami. „Byla to nepěkná práce vyvozit to, rozřezat a spálit. A to je taková ta neviditelná činnost, protože výsledek není ani vidět,“ vzpomíná majitelka na začátky.

Místnosti s klenutým stropem byly dříve vyhrazeny
dobytku

Velká chalupa, málo lidí

„Když manžel zemřel, řekla jsem si, když to neudělám já, tak už nikdo. Byli jsme pracovně v zahraničí, měli jsme se vrátit a chtěli jsme začít budovat. Měl k tomu místu silný vztah i já jsem si to tady zamilovala. Těšili jsme se, co všechno uděláme, měli jsme velké plány, ale stalo se neštěstí,“ vzpomíná Alena na nelehké období.
Po smrti manžela se vrhla do rekonstrukce podkroví. Bez peněz a znalostí, jen s pomocí kamarádů. Za pobyt platili prací. Ovšem každý další pracant měl výhrady k práci svého předchůdce. „Nakonec je interiér trochu splácaný,“ míní Alena.
Jako na většině starobylých chalup je tu práce, která nikdy nekončí. Když se na jednom konci skončí, na začátku se může začít znova. „A tady speciálně to neskončí nikdy, protože chalupa je velká a nás je málo. Vlastně jsem na opravy sama, dcera a syn mají jiné zájmy a já jsem rozhodnutá zvolnit.“ Alena chtěla ještě dokončit podkroví, existuje dokonce projekt, ale není, pro koho to dělat… Navíc je v současné době hodně pracovně vytížená. „Jezdím sem odpočívat od duševního vypětí, ale víkend je na všechno krátký. Snad někdy budu mít méně práce a více času na chalupu. Ono se všechno mění, třeba nastane doba, kdy tu budu zase častěji,“ uzavírá své vyprávění s optimismem Alena Antonovičová.

Text a foto: Tomáš Krásenský

Třicetiletá válka

Uložit

Uložit

Třicetiletá válka