Modrotisk fascinuje po generace: Kde se vzal a jak poznáte ten pravý?

K potisku se používají dřevěné raznice. Některé svému účelu slouží i stovky let, foto: Arimo

Selky modrotisk nosily na svátečních krojích i všedním oblečení. Hospodyně s ním prostíraly slavnostní stůl, zdobily sednice, ale také utíraly dětem pobryndané brady. A před pár lety se toto řemeslo dostalo na seznam nehmotného světového dědictví UNESCO.

Většina lidí netuší, že svou charakteristickou tmavě modrou barvu získává modrotiskový textil až oxidací vzduchu. Když látku vytáhnete z indigové barvicí lázně, je totiž zelenožlutá. „Barvení je rozdělené na několik fází. Plátno se do kádě noří jen na pět minut. Pak se barva nechá chvíli větrat na vzduchu a celý proces se opakuje podle toho, jak tmavého odstínu chceme docílit,“ vysvětluje Gabriela Bartošková, která patří k páté generaci rodiny barvířů, jež se ve Strážnici věnuje technice modrotisku.

Technologie barvení

Málokdo také ví, že modrotisk nemusí být vždy jen modro-bílý. Potisk má stejnou barvu jako textil, na nějž se nanáší modrá. Jako modrotisk se totiž kromě látky označuje i technologický postup barvení, který má jasně daná pravidla. „Látka musí být z přírodního materiálu. My nejčastěji používáme bavlnu, ale vhodný je i len, hedvábí nebo další tkaniny. K potisku se používá raznice, na jejíž vystouplý vzor se nanáší hmota zvaná pop. Jde o směs, jejíž přesné složení je výrobním tajemstvím každé modrotiskové dílny,“ říká Gabriela Bartošková a pokračuje: „Základními surovinami popu jsou kaolín a arabská guma. Směs na látce zatuhne a ochrání místo pod ní před zabarvením přírodním barvivem. Po ukončení barvicího procesu se látka vypere ve dvou- až tříprocentním roztoku kyseliny sírové, čímž se ze vzoru odstraní pop, který látku zároveň chemicky ošetří,“ uzavírá popis technologického postupu barvířka.

Namíchat správný barevný odstín je věda, foto: Arimo

Šlechta indigo milovala

Výroba modrotisku se do Evropy dostala z Asie. Tmavě modrý textil s bílými ornamenty byl zpočátku vzácnou a luxusní komoditou. Šlechta si do svých sídel pořizovala modrotiskové tapety nebo čalounění a z nevšedně působících látek si nechávala šít nákladné róby. Evropští řemeslníci časem přišli na to, jak modrotisk vytvořit v místních podmínkách a on postupně ztrácel na výjimečnosti a zlidověl. V 19. století byly dílny na jeho výrobu v každém městě i větší vesnici. Ruční postup barvení však vytlačila průmyslová revoluce a dříve hojně rozšířené tradiční řemeslo se udrželo jen v chudších či hůře přístupných horských oblastech.

Rodinná tradice

V současnosti se modrotisku u nás dlouhodobě věnují pouze dvě rodinné dílny na Moravě. Jedna funguje od roku 1816, vlastní ji rodina Danzingerových a sídlí v Olešnici. Druhou v roce 1906 založil ve Strážnici Cyril Joch a nyní ji provozuje už pátá generace barvířů pod vedením Gabriely a Ivy Bartoškových. „Ženy si k pradědečkovi nosily vlastní plátna a podle vzorů si vybraly, jaký na ně chtějí motiv. On měl rozsáhlý soubor raznic, který se nám naštěstí zachoval. Dílnu po něm převzal prostřední syn František. A protože pracoval i během druhé světové války, rodina občas měla na přilepšenou maso či jiné potraviny od venkovských hospodyň,“ líčí rodinnou historii Gabriela.

V roce 1951 komunisté dílnu znárodnili a zavřeli. „Děda z toho byl nešťastný. Svou práci miloval. Dělal sice v železárnách, ale dál tajně barvil látky pro své známé.O tři roky později, v roce 1954, se díky zásahu nově vzniklého Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV) dílna znovu otevřela a děda tak mohl ve výrobě modrotisku oficiálně pokračovat,“ objasňuje barvířka. ÚLUV usilovalo o zachování původních lidových řemesel a jejich propojení s tehdejší dobou a estetikou, což přineslo zdokonalení procesu barvení. Kromě toho se do navrhování nových vzorů zapojili také výtvarníci a designéři, s nimiž dílna ve Strážnici spolupracuje dosud.

Látka se do lázně musí ponořit několikrát, foto: Arimo

Živý folklor

V roce 2018 se modrotisk dostal na seznam nehmotného světového dědictví UNESCO. „Jednoznačně nám to pomohlo v tom, že se o naše řemeslo začala zajímat široká veřejnost. Když se v tom roce konal Mezinárodní folklorní festival Strážnice, celé město chodilo v modro-bílém. Bylo to až dojemné a moc krásné,“ vzpomíná Gabriela nadšeně. Masový zájem veřejnosti prý časem opadl. „Zvyšování povědomí o této technice barvení bylo ale patrné už několik let před tím a ten růst je konstantní dodnes.Proto se nebojím, že by snad modrotisk jako řemeslo zanikl. Naopak si myslím, že ručně dělané věci budou jako alternativa k levným konfekcím pořád žádanější. Vidím to i na workshopech, o které stojí stále více lidí,“ tvrdí kumštýřka.

Jak jej poznáte

Ovšem ne všechny modro-bílé textilie lze označit za pravý modrotisk. „Ruční práci vyrobenou na základě tradičních postupů nejčastěji poznáte podle ceny. Jen samotné barvení trvá zhruba týden a je velmi náročné, proto jsou tyto látky nákladnější. Další věcí je, že raznice nikdy neobtiskne předlohu tak dokonale jako stroj a zanechá na textilu drobné nedokonalosti, které jej činí jedinečným,“ vyjmenovává jednotlivé znaky Gabriela. „Podle mých zkušeností se často stačí zeptat, odkud modrotisk pochází. Jestliže prodejce neví, je to hned podezřelé.“

Zavinovačka pro malého chlapečka, foto: Arimo

Text: Lenka Kašparová, foto: Arimo, zdroj informací: autorský článek