U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Máčka alpská
Kategorie: Zahrada | Autor: ing. Eva Skalská
Začneme hádankou. Vypadá jako bodlák, ale bodlák to není. Co je to? Správná odpověď je: máčka (Eryngium) patřící k okoličnatým – mrkvovitým rostlinám. Máček je asi 200 druhů a většina jich pochází ze Středomoří až Střední Asie.
Jednou z nejozdobnějších je máčka alpská (Eryngium alpinum), jejímž domovem jsou vápencové oblasti jižních Alp a hor na Balkáně, kde roste nejraději na sutích a štěrkovištích podél horských potoků. Tato máčka je vysoká 50 – 70 cm. Přízemní listy jsou srdčité, lodyžní přisedlé, dělené na brvitě zubaté úkrojky. Květenství jsou dekorativní strbouly válcovitého tvaru, velké až 4 cm. Na stonku jich sedí tři až pět. Jsou obklopeny zajímavými listeny, které jsou husté (až ve svou řadách), “rozstříhané” v úzké jemné ostnité úkrojky. Právě tento věnec listenů je na máčce významným okrasným prvkem. Květenství spolu s listeny je velké, neboť má v průměru 10 cm i více. Celý vršek rostliny včetně listenů a strboulů je krásné ocelově modré barvy, což je na této máčce velmi efektní. Na rozdíl od jiných druhů máček nás tato kráska při dotyku nezraní. Kvete v červenci a srpnu. Jak se tato máčka množí? Semeny, která musíme vysít hned na podzim po sklizni. Vyžadují totiž při klíčení chladno – a rychle klíčivost ztrácejí. Na záhonu se samovolně nevysemení. Máčka alpská není příliš trvanlivá. Po uříznutí se listeny pomalu zavírají a usychají, takže sušení je naprosto nemožné. A to je velká škoda! Rostlina vyžaduje zásadně slunné a teplé stanoviště, půdu vápenitou, výživnou, propustnou, ne však vyprahlou. Pěstujeme ji na svazích, na záhonech spolu s trvalkami i na terasách. Nesmíme zapomenout ani na máčku plocholistou (Eryngium planum), která je naším domácím druhem. Je vytrvalá a svou krásou se popsané příbuzné vyrovná. Roste ve střední a jihovýchodní Evropě, v Asii až po Kašmír. Přízemní listy jsou nedělené, srdčité, lodyžní dlanité, 3 – 5dílné, ostnitě zubaté. Strbouly květenství jsou četnější, drobnější a vejcovitého tvaru. Sedí jako přišité na pevných stoncích. Také listeny jsou opatřeny ostny a při dotyku nás určitě popíchají. Původní zbarvení rostlin je sivozelené. Vyšlechtěné odrůdy, např. ‘Blue Ribbon’, ‘Fluela’ jsou nádherně ocelově namodralé. Popsaný druh dosahuje výšky zhruba 50 cm. Máčka plocholistá kvete v červenci až září. Sama se vysévá, a to až v nežádoucí míře. Proto je lepší v malých zahrádkách pěstovat křížence množené vegetativně – kořenovými řízky. Oproti předcházejícímu druhu má však jednu výbornou vlastnost – je velmi vhodná k sušení. Vyžaduje plné slunce a půdu víceméně bohatou na živiny, lehkou a propustnou. Svědčí ji slunné náspy, záhony a terasy. Pěkná je i máčka obrovská (Eryngium gigantum), která je vysoká 60 až 90 cm. Její domovinou je Kavkaz. Je vlastně dvouletá, ale samovýsevem se dobře udržuje. V prvním roce vyroste trs našedlých zelených srdčitých listů. V druhém roce se objeví tlustá rozvětvená lodyha, která vypadá jako neživá. Nese srdčité, ostře ostnité listy, válcovité strbouly a bodlinaté listeny. Ty jsou stříbřitě bílé, hustě ostnité a překrývají se, takže strbouly na nich sedí jako v miskách. Tento druh kvete v červenci a srpnu. Potřebuje samozřejmě slunce a propustnou hlubokou půdu, která může být i kamenitá. Po uříznutí a sušení zůstane rostlina úplně nezměněná. Výborně se proto hodí do suchých vazeb.
Popisy k obrázkům
Autor fotografií: FOTO MARTIN MAŠÍN
