U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.
Lék proti stárnutí
Kategorie: Víkend | Autor: Miroslav Nekola
Vyznání
Troufám si tvrdit, že chalupáři stárnou pomaleji než ostatní populace. A ještě pomaleji přibývá let chalupářkám. Znám jednu, která za nejlépe prožité období svého života pokládá svých “dvacet” let mezi čtyřicítkou a padesátkou, kdy své veškeré volno dala chalupě. Před třemi roky, zlákán kamarády úspěšně postiženými chalupářskou vášní, jsem také koupil starou, dlouhá léta neobydlenou usedlost. Byla sešlá úměrně těmto okolnostem. A já také, protože mně doktoři právě poslali do důchodu a neslibovali budoucnost bez zdravotních trampot. S myšlenkou “co kdyby – ať po mně něco zůstane,” jsem začal budovat. Ze starostlivého napomínání úzkostlivých přátel “jenom se šetři,” jsem vynechal to “se” a dělal jsem všechno sám. Tím jsem ušetřil peníze a kupodivu zdraví nepoškodil. Naopak, dnes zapomínám chodit k lékaři, pravidelné dávky léků jsou čím dál tím nižší a brzy je asi přenechám potřebnějším. Ze starého stavení se stala dobrá chalupa, se kterou je spokojena celá rodina. Spokojenost, jak víme, je půl zdraví – chalupa pak ještě další čtvrt přidá. Důvod je prostý: Na venkovské usedlosti mám jiné starosti, než bedlivě sledovat kde mě píchá, trne, bolí nebo mravenčí. Tam musím kontrolovat úplně jiné věci: Kde proděravěl okap, kde se hnula taška na střeše, kolik vody je ve studni. Nemám už trampoty s instalatéry, zedníky, elektrikáři či truhláři, které jsem měl ve městě. Tam jsem se rozčiloval nad mírným tempem zadaných prací a nad dlouhými svačinami řemeslníků. S budováním chalupy jsem si pomalu ale jistě osvojil všechny řemeslnické odbornosti, takže nejsem na žádného “lempla”, který vždycky zvedne adrenalin, odkázán. Když se ohlédnu za vlastní prací, nabydu pocitu dobrého sebevědomí a na nikoho se vlastně nemůžu zlobit. Ohodnocení práce chalupáře neprovádí žádná komise, zato se dostává uznání třeba v místní hospůdce, kam občas každý z nás zajde. Vyrostu pak o pár centimetrů, když některý z pamětníků mezi loky zlatého moku prohodí, že starý Pudil, (a že to býval nějaký majitel usedlosti!) by byl spokojen, kdyby viděl, v jakém šusu je jeho chalupa dnes. A ještě další blaho tenhle chalupářský koníček přináší. Před manželkou a dětmi, když mě občas rozzlobí (no dobře, já vím, třeba i já je…), se stáhnu do kutilny – dílničky, kde vyrábím cokoli, co mi právě připadá užitečné – třeba předělávám trakař na sekačku. Mezitím se ovšem má žena vrací s dětmi z lesa, obtěžkána plnými košíky hub, bandaskami malin či borůvek. Usmívají se a jsou na mě milí. Já tu dobrou náladu opětuji a jsme zase normální spokojená rodinka. Smysl chalupaření je v tu chvíli naplněn. Každý z nás se vyřádil po svém.
