Krása dřeva s pamětí

Tento článek je nejen inspirací pro netradiční úpravu podkroví. Je rovněž vzpomínkou na muže, který postavil na prahu CHKO Jeseníky několik půvabných chalup.

Zrekonstruovaná bývalá stodola – dnes oblíbená Tereza

Dřevěnky, o nichž je řeč, stavěl Igor Kroupa v obci Nové Losiny spolu se svou ženou a posléze i čtyřmi dětmi. Ctil tradice jesenické architektury, o níž v produktivním věku také učil v Šumperku na Střední odborné škole památkové péče a dá se říct, že měl její znaky v malíku.

Posezení u kamenného stolu

Chalupy s dívčími jmény

První dvě roubenky postavili Kroupovi ještě s přáteli a spravedlivě se o ně rozdělili. Do třetí stavby, rekonstrukce staré stodoly, v níž lesáci skladovali seno, už se pustili sami. Už tenkrát, před pětadvaceti lety, začali pro zjednodušení dávat chalupám dívčí jména. Ta úplně první je Daniela podle nejstarší dcery. Rekonstruovaná stodola je Tereza, což je jméno druhé dcery a také manželky staršího syna Lukáše. Nejdřív stavitelé uvažovali, že Terezu upraví pro sebe a Danielu budou pronajímat, aby byly peníze na další výstavbu. Jenže zájem o pobyt v tom krásném kraji byl tak veliký, že se rozhodli nabízet k rekreaci i Terezu – a stavět dál.

Podezdívka sklepa byla hodně rozsypaná, Ondřej přizdil novou z kamene

Rozhodnutí pokračovat v započatém díle nahrála možnost využít zajímavý pozemek, který je situován mezi Danielou a Terezou. Ještě koncem čtyřicátých let na něm stála stará chalupa. Nikdo se v ní po válce neusadil, proto byla jako mnohé jiné v tomto pohraničním pásmu srovnána se zemí. Dalším argumentem pro stavbu byl fakt, že v roce 2003 a v pár následujících letech ještě nebyl problém se starým materiálem. Kubík trámů nebo prken z bouračky bylo možné získat za cenu kolem dvou tisíc korun.

Na zadním štítu je ponechána volná jedna vazba krovu až po druhou krokev a poničené roubení je dozděno

Pro stavbu chalupy, která se jmenuje Alena podle paní Kroupové, použili stavitelé materiál ze zbourané stodoly v sousední vesnici a pak ještě zjistili, že se v blízkosti likviduje jiný starý objekt. Jeho podlaha byla z velmi hustě křížem kladených trámů, které se na stavbu výborně hodily.

Souprava vstupních dveří a oken z bouračky chalupu zdobí – i když vybočuje ze stylu

Známí, hlavně projektanti, už o chvályhodné aktivitě Kroupovic rodiny věděli a dávali jim tipy na materiál z bouraček. Někdy to ovšem bylo víc práce než užitku. Rodinnému týmu, v němž Igoru Kroupovi, stavebnímu inženýrovi, sekundovala hlavně paní Alena, projektantka, a syn Ondřej, studující také stavařinu, to moc nevadilo. Výstavba chalup ze starého dřeva, často zajímavějšího a kvalitnějšího než je mnohé nové, vytěžené bez znalosti materiálu, se stala jejich koníčkem. A tak začala vznikat ještě pátá dřevěnice. Její jméno výjimečně není dívčí. Říká se jí „U táty“ – na počest Igora Kroupy, který bohužel odešel od rozestavěného díla.

Netradičně řešený štít působí kouzelně i zevnitř. Toto je pohled z patra, které je v této části otevřeno až do krovu

Alena je nízkoenergetická

Není samozřejmě řeč o paní Kroupové, ale o třetí Kroupovic chalupě, která v Nových Losinách vyrostla v letech 2004 – 2006. Pozemek je od silnice oddělen potokem, bylo tedy nutné nejdřív zpevnit břehy a vytvořit most, po němž se bude vozit materiál. Výstavní práci odvedl mladší Kroupův syn Ondřej. Upravil břeh a potok překlenul pěkným kamenným mostem.

Další prostor na spaní a posezení je až úplně pod hřebenem krovu

Ondřej má velký podíl i na stavbě stodoly stojící kolmo za Alenou. Její stěny jsou kombinované ze dřeva, pohledových cihel a kamene, což je jeho oblíbený materiál. Stodola je přenesená z jiného místa. „Patřila nějakému Brňákovi, který ji chtěl přestavět na chalupu. Uteklo dvacet let a ještě se do toho nepustil. Byla na spadnutí, chodili jsme ji na stráň podpírat, aby vydržela zimu,“ vzpomíná Alena Kroupová. „Rád nám ji prodal.“

Medová barva lazury pro interiéry vzniká smícháním luxolu odstínů kaštan a pinie

Ale zpět k její dřevěné jmenovkyni, která je konstrukčně jiná než všechny předchozí. Jde totiž o dvě chalupy v sobě. „Nejdřív jsme postavili venkovní dřevěnici a pak roubili vždy po třech trámech tu vnitřní,“ vysvětluje Alena. „Do mezery se jako izolace skládaly duté cihly na vápennou maltu bez cementu. Chalupa má i tříplášťovou střechu, takže je báječně izolovaná. Proti Daniele, která má stejnou kapacitu, tedy dvacet lůžek, se v ní ušetří třicet procent energie.“

Nadkrokevní izolace je v Tereze kryta starými šindeli

Proč jsou tak pěkné?

Nejzajímavějším experimentem z dílny Kroupovy rodiny je ovšem Tereza. Původně na jejím místě zřejmě stála menší roubenka, což je vidět podle zbytku rybinových spojů. Další z majitelů chalupu přestavěl na seník a dokonce ji pak ještě zvětšil, protáhl. Střešní vazba byla v té části usazena jenom na sloupcích a vzpěrách. To všechno Kroupovým povědělo dřevo, v němž se tu a tam dochovala i datace.

Netradiční prostor je osvětlen skleněnými lustry – koulemi

I když je kolem Terezy hluboká rýha odvádějící vodu dolů ze stráně, byla chalupa vzadu shnilá, polorozpadlá. Přízemí bylo nutné vyzdít, ale ve štítě se Kroupovi rozhodli ponechat zbytek původní vazby a podkrovní štít posunout dovnitř. V celé této stěně a pak i v části bočních stěn použili výplně, které Igor získal taky z „druhé ruky“. Majitel klasického venkovského domku začal z nepochopitelných důvodů měnit dřevěná okna za plast. Hromada oken, špalet a dveří, která před ním tenkrát ležela, je zabudována v Tereze. A sluší jí.

Ještě pohled do velké světnice v přízemí. Jsou v ní jako v každé Kroupově chalupě kachlová kamna, která stavěl sám Igor

Tereza má i nejromantičtější okolí, takže se těší veliké oblibě. „Nikomu ani nevadí, že tu ještě nejsou dodělané spáry,“ říkal Igor při našem posledním setkání. Jenže on byl trochu netrpělivý, už se vždycky těšil na další stavbu. Ta nová ho vždycky bavila nejvíc. To pořád chodil s notesem a říkal ženě: Hele, nebylo by to lepší takhle? Anebo takhle? Chalupy se zkrátka rodí za pochodu, je to tvořivá práce. „Tak stavěli i naši předkové. Oni taky neměli úplně přesný projekt a stejný materiál,“ připomínal rád šikovný stavebník a chalupář.

Vlevo nízkoenergetická Alena, vpravo přenesená stodola. Při úpravách pozemku u této dvojice staveb vzniklo i koupaliště v horském stylu

Pravý jesenický typ

Chalupy, které Igor Kroupa se svou rodinou postavil, nebo v případě Terezy rekonstruoval, jsou každá jiná. Prostorově, účelově i v detailech jsou si však podobné. Dodržují artefakty jesenické lidové architektury: velké římsy, na okrajích střechy námětky, tři okna ve štítu. Stavitelé čerpali z literatury i z vlastních zkušeností.

A tady je parádní klenutý můstek, který Ondřej vyskládal z kamene, aby bylo možné vozit materiál na stavbu

Z mnohých experimentů, které se v tomto koutě Jeseníků objevují, však pan Kroupa radost neměl. „Kousek od nás vyrostla nová roubená chalupa. Je v ní smíchaná jesenická, karpatská a valašská lidová architektura, všechno dohromady,“ hovořil kriticky. „Ptal jsem se stavebníků, proč to tak dělají. Řekli, že takový je projekt a majiteli se líbí. Zajímalo mě samozřejmě, proč stavbu nevyprojektují tak, jak má jesenická chalu pa opravdu vypadat. Prý je jim to jedno, stavějí v Jeseníkách, Beskydech nebo třeba i na Chebsku stejně. Takovej čuramajs!“ doplnil rozhořčeně. Kdo je na vině? Kdo by měl dbát o to, aby naše regiony neztrácely pěkný tradiční charakter? „Lidem chybí pokora. Investor často neví, co se pro tu oblast hodí, architekt se chce na chalupě příliš podepsat, stavební firmě je to úplně jedno a úředníkům ze stavebního odboru zřejmě taky. Byl jsem na dovolené v Rakousku. Tam i nové baráky ctí prostorovou a rozměrovou tradici. Člověk ví, že je v Tyrolích. Alpy mají spoustu regionů a druhů tradičních domů a nikoho ani nenapadne tam rekonstruovat nebo postavit dům jinak. V Jeseníkách taky přejedete přes kopec a objevíte chalupy s jinými ozdobnými prvky a na rozdíl od této naší lokality dokonce barevné. Ale málokdo to vnímá.“

Ve stěnách stodoly se krásně setkává kámen se starým dřevem

Když objevíme stavitele, který ctí podobné zásady jako Igor Kroupa, vždy si na tohoto muže z podhůří Jeseníků vzpomeneme. Ale život jde dál. Potěšilo nás, že otcovu štafetu převzali jeho potomci.

Také v Aleně je patro otevřeno až do krovu; tady je izolace pevně skryta v palubkovém obkladu

A co se dělo potom

(o dovětek jsme požádali Ondřeje Kroupu)

Zní to všechno, jako by to bylo včera… Od tátovy smrti uběhlo pět let a chtě nechtě se spousta věcí změnila. Zanechal nám prosperující firmu, ale hlavně svoje životní dílo. A já jsem ani na vteřinu nepochyboval o tom, že chci jeho odkaz uchovat a dál rozvíjet. Samozřejmě že zkušeností s prací a stavěním jsem měl hodně, odhodlání ještě víc, ale už se nebylo koho zeptat na radu, nikdo mi už neřekl, co je zrovna potřeba udělat. S rozestavěnou chalupou se mohly dít jen dvě věci. Buď ji prodat, nebo pokračovat ve stavbě. Rozhodl jsem se pokračovat. Moji kamarádi, kteří si rádi přivydělali a pravidelně trávili volný čas budováním chalup v Nových Losinách, založili rodiny, takže jsem víceméně zůstal na většinu prací sám.

Chalupa U táty byla už před 4 lety rozestavěná; stojí v krásném místě, ale i její okolí bude ještě potřebovat hodně péče

Takže suma sumárum: starost o tři chalupy, firma zatížená hypotékami a rozestavěná roubenka, která měla v podstatě jen obvodové zdi a krov. Tak jsme se do toho pustili. Já, máma a mladší sestra Tereza, která studuje na Univerzitě Palackého v Olomouci obor výtvarná tvorba. V nejbližším okolí dál vyrůstaly jak na běžícím páse takzvané roubenky, které mají s pravým jesenickým roubeným stavením společné snad jen místo. O to víc jsme se snažili stavět naším stylem, tedy až na nezbytnosti pouze ze starého materiálu, který, když vezmete do ruky, na vás dýchá svou historií. Na trámech vidíte sto let staré nápisy tužkou, cihly jsou zvrásněné otisky prstů jejich tvůrců, kteří jsou jistě již desítky let po smrti. Těžko se vysvětluje pocit při pohledu na štít chalupy vytvořený z dřevěných šindelů šedesát let schovaných pod eternitovou krytinou, které byly určeny už jen na spálení v kamnech.

Takový druh stavění samozřejmě vyžaduje daleko víc času, trpělivosti a schopnosti improvizace. A tak ani po pěti letech není hotovo. Ostatní chalupy dostávají zabrat a vyžadují neustálou údržbu. A tak se na stavbu dostanu v podstatě jen v době, kdy jsou všechny chalupy obsazené hosty.

Často potřebuji radu táty, často chci slyšet jeho názor na moji práci. Ale mám přece jen pocit, že celou filosofii našeho souboru lidových staveb posunuji ještě dál. Velmi mi pomáhá kromě mámy sestra Tereza, která se na stavbě také podílí a svou bakalářskou práci aktuálně píše na téma obnovy historických chalup, poválečného osudu Sudet, zejména okolí Nových Losin, a zkázy většiny staveb, osad a často i celých vesnic…

Kdokoli má zájem nadýchat se historie v některé z našich chalup, je u nás vítán. www.jeseniky-losiny.eu

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ

FOTO: MARTIN MAŠÍN A TEREZA KROUPOVÁ

Krása dřeva s pamětí