V srdci Pálavy
Před osmi lety Tereza Typoltová opustila rozjetou kariéru PR manažerky a odstěhovala se z našeho hlavního města do srdce Pálavy. Ze statku, který v malebné vesničce Horní Věstonice s partnerem koupili, vytvořila unikátní místo pro život.
Jako dítě trávila prázdniny v nedaleké Poštorné, odkud pochází Terezina maminka. Vzpomínky na tatínka, který ji učil ochutnávat víno a s nímž jezdila stříhat na vinobraní, má zase spojené s Pálavou. „Pálava je magická. Snadno si ji zamilujete a už vás to nepustí,“ říká Tereza a prozrazuje tak důvod, který ji zlákal zakotvit právě tady. Když před osmi lety hledala místo pro budoucí život, bylo jasné, na kterou světovou stranu se z Prahy vydá.
Dům zahalený tajemstvím
Obydlí, do něhož se zamilovala, má celkem pohnutou minulost. „To jsem ale v té době nevěděla. Byl to údajně jeden z největších a nejbohatších statků v Horních Věstonicích. Bohužel jsem zatím neobjevila fotky, kde by byla původní podoba, mám tedy popis jen od pamětníků,“ podotýká. Vesnice byla součástí Sudet a po válce byli němečtí majitelé spolu s ostatními obyvateli vesnice odsunuti. Usedlost osídlili noví majitelé, jejichž potomci si později majetek rozdělili. Tereza s partnerem koupili od jednoho z nich jeho část, tedy hlavní dům a většinu hospodářských stavení.
Podle letopočtu vyrytém na krovu v maštali se Tereza domnívá, že se vznik podoby statku vztahuje k roku 1841. „Cítila jsem se tu od první chvíle dobře a chtěla jsem tu žít. Stavení zvenku vypadalo jako tlustý čmelák díky barvám a pruhům na fasádě, ale uvnitř byly čtyřmetrové stropy, obrovské místnosti, vysoké dveře – jako na zámku. Okamžitě jsem věděla, která příčka je tu navíc, měla jsem pocit, jako bych tu dřív byla doma,“ vypravuje Tereza, které se v hlavě rodila představa přestavby. Jak říká, ze všeho nejpozoruhodnější snad bylo, že tento velký dům měl všehovšudy dvě elektrické zásuvky.
Modernizace byla na škodu
Na domě se podepsaly necitlivé zásahy bývalých vlastníků. Snažili se ho modernizovat, a proto vybourali menší okna, aby měli více světla, zbourali nádherná kachlová kamna i klenbu v kuchyni, aby zmenšili její prostor kvůli vytápění.
„A také přistavěli pro tuto oblast typickou verandu, která ale byla přilepena na domě tak, že se z okna kuchyně dívali na verandu. Ty přílepky jsou tu časté,“ konstatuje majitelka. Vzápětí ale dodává, že naštěstí do domu příliš neinvestovali, a tak toho zůstalo poměrně dost zachováno. V hlavním domě se v jedné místnosti dochoval klenbový strop, v reprezentačních prostorách pak zůstaly čtyři metry vysoké stropy. „Ty jsme nakonec kvůli nákladům na vytápění snížili na tři metry,“ vysvětluje, „ale i tak to dává místnostem prostor a důstojnost. Miluju všechna stará futra a originální dveře, které tu máme. Náš úžasný truhlář pan Čulen z Perné je opravil a vyrobil nové tam, kde jsme udělali průchody. Nikdo dnes nepozná původní od nových.“
Přestože Tereza vždy tvrdila, že si nikdy nechce pořídit stavení, na němž by musela rekonstruovat střechu, tady předělávali hned čtyři. „Se střechou nad hlavní obytnou budovou jsme počítali, střechu na maštali jsme chtěli zachránit a jen vyměnit laťování a bobrovky. Ale předchozí majitelé nádherný krov maštale nechali zchátrat – sundali hřebenáče, a když k sousedovi padaly bobrovky, dali na jednu stranu vlnitý plast. To nerovnoměrné zatížení a dešťová voda protékající hřebenem střechy udělaly své. Nakonec jsme tuto střechu s volským okem museli dělat znovu, což nebylo vůbec jednoduché ani levné,“ vzpomíná.
Práce nikdy nekončí
Ušila si na sebe práci na doživotí. Vůbec nejtěžší bylo sehnat kvalitní řemeslníky. „Jen zedníků se tu vystřídala spousta, někteří podle mě snad ani zedníci nebyli… Ale na druhou stranu máme skvělého stolaře, kováře, elektrikáře, vodaře a šikovné přátele, kteří tu hodně pomohli a pořád pomáhají.“
Prvotním plánem bylo vybudovat si zde příjemné bydlení na důchod a pár pokojů nabízet k ubytování v soukromí. Ale druhá operace páteře, s ní spojené zdravotní problémy, které neumožňují Tereze věnovat se naplno své profesi, to vše korunováno rozchodem s partnerem, urychlily její plány. Za těch osm let však statek doznal značných změn a dnes, jen pár měsíců po otevření vzniklých apartmánů, se stává vyhledávaným místem lidí, kteří stejně jako Tereza milují nádhernou pálavskou krajinu.
Inspirace Itálií
Protože Bona Terra je ubytování v soukromí, smí majitelka pronajímat maximálně deset lůžek. I to je důvod, že má dostatečné zázemí sama pro sebe, aniž by se s místními hosty rušili. Za velkou výhodu považuje rohovou terasu, kde může pracovat nebo jíst ukrytá před zraky klientů. „Vím, že mnoho penzionů se snaží dostat na plochu co nejvíce postelí, ale abych byla spokojená, musí být spokojení i hosté a nechci je ubytovávat v králíkárně. Dělám to tak, jak bych chtěla bydlet na dovolené já.“
Připomíná, že inspiraci hledala ve svém milovaném Toskánsku. „Jezdili jsme řadu let k jednomu vinaři, který v tom místě také bydlel se svojí rodinou. Vybudoval z ruin skvělé ubytování a jeho přístup a vztah k hostům mi je blízký. Tak jako u něj, každý apartmán má venku své místo k sezení, zahrada ale není zase tak velká, aby se hosté neviděli nebo neslyšeli. Nejhezčí momenty jsou pro mě, když večer jsou tu všichni, baví se a užívají si pod letními hvězdami dovolenou.“
Terezina zahrada, to je kapitola sama pro sebe. Než si ji ale prohlédneme, bere nás na prohlídku budovy. Klientům jsou k dispozici tři apartmány. Podkrovní čtyřlůžkový umístěný pod střechou hlavního domu Hnízdo je nejmladší a nejprostornější. Vedou k němu vysoké schody, takže je to tak trochu fitness pro hosty i pro majitelku.
„Musím přiznat, že jsem se hodně natrápila s postelemi pro Hnízdo. Koupila jsem je přes internet a rozdíl mezi fotkami a realitou byl velký. Jedny byly natřené něčím, co nešlo vůbec opálit, naštěstí mi pomohla dcera Johanka, která se s tím statečně poprala. Jako u všech starých postelí jsme zachovali jen čela, bočnice jsou nové a zbytek dali dohromady a doladili truhláři. Od nich je také kuchyňský pult, což byl oříšek, protože tady není jediná zeď rovná a roh nemá pravý úhel,“ ukazuje nám majitelka.
Vybavení hledá v bazarech i na internetu
Jakýmsi bonbonkem je zde minigaučík odebraný z ložnicového, avšak poškozeného setu. „Pro ložnici jsme neměli uplatnění. Vymyslela jsem si a nakreslila gauč z čel manželské postele, šikovný truhlář ho nařezal a sesadil, barvu jsem si namíchala a použila ji i na skříňku, která je v Hnízdě pod zrcadlem.“ I stůl a židle v kuchyni, stejně tak jako skříň s nádobím, jsou repasované staré kousky.
Kdo upřednostňuje romantiku, obvykle sáhne po Búdě. Je to samostatný domeček nad sklípkem v srdci zahrady, oddělený od hlavního domu. Tady zaujme hlavně cihlová zeď bez omítky. „Búda je bývalá lisovna, tedy místnost nad sklepem. Když jsme připravovali rekonstrukci hlavního domu, přemýšlela jsem, kde budeme spát, až to celé rozkopeme a budeme dělat podlahy, elektriku… A tak vznikla myšlenka zrekonstruovat jako první Búdu. Dveře do ní jsou původní, jen jsou opravené a změnily barvu na modrozelenou, která je také na oknech a dveřích hlavního domu.“
Lisovna bývala jedna velká místnost bez omítek, pouze holé cihly. Poslední majitelé vestavěli koupelnu a interiér nahodili, dvě pole ale nechali „holá“ jako vzpomínku, která slouží jako pěkný vizuální prvek. „Mám ráda staré mosazné postele, tyto jsem našla na internetu a jsou každá metr široká. V Búdě se krásně spí nejen díky nim, ale i silnému zdivu, které vás tak nějak izoluje od ostatního světa,“ říká Tereza.
Vestavbou koupelny vznikl prostor pro kuchyňský kout. Všechny kuchyňské pulty a koupelnové stolky jsou práce již zmíněného truhláře. „Stará kredenc tu byla v komoře hlavního domu, jako ostatní nábytek jsem ji natřela po svém a do Búdy prostě patří. Šatní skříň je, jak říkají místní, po Němcích.“
Terasa jako letní místnost
Apartmán s názvem Terasa, jak už sám název napovídá, podobně jako ve zmíněném Toskánsku nabízí výhled a přímý vchod do zahrady. To byla také hlavní idea majitelky, aby terasa sloužila jako venkovní pokoj, a tak ji vybavila knihovničkou a starou kredencí ulovenou na internetu. „Když jsem na začátku o domě přemýšlela, byla pro mě modrozelená, která je na oknech a dveřích, jednou ze základních barev. K ní jsem ladila další barvy a postupně jsem se dostala k této krásné modré, kterou jsem si pro kredenc namíchala.“
Staré postele s mosaznými čely nechala majitelka repasovat na velikost dnešních lidí. Zaujme také stolek, ze kterého odstranila klasické nohy a nahradila je těmi ze starého německého šicího stroje. „Je to klenot, nález ze sběrného dvora,“ směje se.
Každý apartmán má vlastní posezení na zahradě, kde hosté i majitelka rádi odpočívají. Však k tomu také vybízejí houpací sítě umístěné mezi stromy. „Když jsme sem před osmi lety přišli, byly tu ovocné stromy, ale nikdo se o ně nestaral, a tak byly ve špatném stavu, měly všechny choroby, co mohly mít. S horkými léty posledních let jsem pochopila, že stromy jsou jediné, co udělá pobyt v zahradě příjemným a zabrání mít z trávníku sušenku. A tak jsem mezi Terasou a naší částí zasadila broskvičku, tu si hýčkám, má skvostné broskve a je krásná.“
Ovocný sad poskytuje vláhu i stín
Nově pak směrem k posezení před Búdou Tereza vysadila višeň, kterou před rokem radikálně zastřihla, a tak jí to letos vrátila tím, že se ztrojnásobila. Vedle ní si pak každý může natrhat chutná jablka Spartan z jabloně, která je důležitým bodem zahrady. Tvoří přirozený předěl před odpočinkovou zónou s houpacími sítěmi a lehátky. Najdeme zde slivoně, meruňky, hrušně, ale u sklípku také fíkovník, kterému se tady na jihu daří dobře.
Oko každého příchozího pohladí záplava květin kvetoucí od raného jara do hlubokého podzimu. V zahradě převládají levandule či růže – keříčkové, popínavé a půdokryvné. „Mojí snahou je mít více květin, které by nedávaly prostor plevelu, proto se mezi hortenziemi plazí mateřídouška,“ usmívá se majitelka. V květinovém záhonu ale jsou i bylinky, například rozmarýn a tymián, které ráda využívá v kuchyni. Na jaře jako první rozsvítí zahradu narcisy, tulipány a modřence. Tereza pěstuje i zeleninu, v nadzemních truhlících rostou rajčata, papriky, vzadu vidíme malinké políčko s dýněmi.
Splnila si velký sen
Zdá se neuvěřitelné, jak vše zvládá sama udržovat. „Na plevel bych potřebovala být ‚storučka‛, to se vůbec nedá stíhat. Občas mi pomáhají děti přátel, těm jde odplevelování výrazně líp než mně. Soused vinohradník mě učil stříhat stromy, ale určitě bych neřekla, že to umím, spíš se snažím, ale taky to není úplně v čase, kdy by mělo správně probíhat. Květiny sázím podle pocitu a evidentně špatně. Mám ráda hortenzie, ale ony milují kyselou půdu a Pálava leží na zásaditém vápenci. Za ta léta už pochopily, že musí bojovat, a snad je i přeučím. Zahrada má spíš takovou volnost,“ směje se.
Největší radost má Tereza z faktu, že se jí podařilo zrealizovat představu, kterou měla v hlavě, a to včetně barev, materiálů, pocitů. Dokázala ji zhmotnit i bez architekta. Hosté toto místo hodnotí jako oázu klidu, místo, kde na ně dýchá atmosféra, styl, harmonie. Terezu těší, když je vidí, jak relaxují v houpacích sítích, pozorují hvězdy a ráno se jí svěřují, že se tu spí dobře. Ona jim k snídani upeče švestkový koláč a společně si tady tak nějak hezky vegetí.
Co je Bona Terra
Slovní hříčka, ke které Terezu inspirovalo to, jak ji před mnoha lety oslovoval v práci legendární slovenský režisér Josef Bednárik – Bona Terra. Celý profesní život se starala o značky projektů jiných lidí, firem, vytvářela jejich podobu, styl, komunikaci. Bona Terra je její první vlastní značka. Pálava je magická a vinice pod ní úrodné a krásné v každé roční době. Ten pohled se Tereze nikdy neomrzí. Bona Terra znamená Dobrá země, stejně jako dobrá Tereza.
Kdo tu bydlí
Tereza Typoltová
Kde
Horní Věstonice
Text: Michala Jendruchová
Foto: Andrea Filičková