Jak zrenovovat skleník

Polykarbonát místo skla v konstrukci skleníku není nic nového. Dá se tomu pak ještě říkat skleník? Ale ano. Je to běžně zažitý termín, tak se toho držme.

Dnes se běžně prodávají konstrukce, které stačí smontovat, a zde se polykarbonát používá zcela běžně. Existují však již dříve postavené skleníky, které potřebují renovaci. Skleněné výplně přirozeně stárnou, tmel, kterými jsou fixované, tvrdne a kov koroduje. Teplotní výkyvy způsobují, že v konstrukci dochází k pnutí, a kombinace ztvrdlého tmelu a křehkého skla je pak příčinou praskání a často i vypadávání skleněných výplní. Je to problém prakticky všech starých a méně udržovaných skleníků. Pokud chceme skleník dále provozovat tak, aby plnil svoji funkci, nezbývá než přistoupit k náročné obnově. Není to věc jen funkčnosti, ale i bezpečnosti v případě, že začnou skleněné výplně vypadávat.

Obnovený skleník čeká na novou zeminu, do které se zasadí rostliny. Foto: Petr Živný

Začíná se od železa

Nejprve je nutné zlikvidovat stará skla. Paradoxně, v čím horším stavu je okenní tmel, tím lépe. Letitý popraskaný tmel se totiž sundává lehčeji, mnohdy odpadá už při prvním doteku dláta.

Po odstranění skleněných výplní je potřeba nejprve ošetřit stávající kovové konstrukce. Se starými nátěry nám pomůže některý z přípravků k tomu určených. Při práci je potřeba dbát na bezpečnost, protože odstraňovače starých nátěrů bývají chemicky dost agresivní. Ochrana rukou a očí by měla být samozřejmostí.

Očištění obnažené kovové konstrukce musí být důkladné. Tady může být velkým pomocníkem flexa s kotoučem se skládaným smirkovým plátnem. V případě „L“ nebo „T“ profilů se s ní totiž dostanete až do rohů profilu. O rychlosti práce ve srovnání s drátěným kartáčem snad není třeba ani hovořit. Ale pozor, při použití brusky nezapomeňte na ochranu dýchacích cest, dost to práší.

Před aplikací samotných finálních nátěrů se doporučuje použít nějaký odrezovač, a to i tehdy, když se vám podaří konstrukci dokonale očistit. Odrezovač totiž vytvoří s oxidy železa chemickou reakci, při níž se utvoří na povrchu kovu fosfátová vrstvička, která brání korozi. Takto ošetřený povrch spolu s následnou aplikací krycí barvy odolává rezivění mnohem déle. Každý další nátěr se musí aplikovat na suchý a prachu zbavený povrch a až po dokonalém uschnutí předchozího nátěru.

Nové krytí kovové konstrukce

• 1. vrstva: odrezovač
• 2. a 3. vrstva: základová barva
• 4. a 5. vrstva: finální krycí barva

Použité výrobky na ošetření skleníkové konstrukce. Foto: Petr Živný

Pokud jsou dodrženy technologické postupy doporučené výrobcem, měla by takto ošetřená konstrukce odolávat korozi dlouhá léta.

Sklo, nebo polykarbonát?

Polykarbonát je v současnosti již běžnou součástí nově stavěných skleníkových konstrukcí. Pro tento materiál hovoří hned několik parametrů, které ho upřednostňují před klasickým sklem. V první řadě je to hmotnost a s tím spojená snadná manipulace. V další řadě je to zpracovatelnost. I když vám bude každý sklenář tvrdit, že uříznout sklo je jednoduchá záležitost, tak kdo to někdy zkoušel a není sklenář, potvrdí vám, že to zase taková legrace není, zvlášť při řezání velkých skleněných ploch. V případě rekonstrukce, ze které je pořízena fotodokumentace, by bylo nutné uříznout výplně o délce 3,4 metru a šířce 50 centimetrů. S polykarbonátem to hravě zvládne jeden člověk bez cizí pomoci, což by se sklem nebylo možné. Na řezání polykarbonátu totiž stačí ostrý nůž, a pokud disponujete flexou, tak je to se slabým řezným kotoučem doslova hračka.
Není tedy důvod, proč by nemohl být polykarbonát použit i při rekonstrukci skleníků. I když jeden důvod by se možná našel, jeho uchycení do původních konstrukcí. Většina starých skleníků je tvořena železnými „T“ nebo „L“ profily. Navíc pevné spojení polykarbonátu a kovu by nedělalo dobrotu, ale i tento problém má řešení. Tím je pružné spojení materiálů.

Polykarbonátové desky vložené do původního orámování přes stále pružný tmel a fixované pryžovým těsněním ve tvaru „U“ s rozšířenou dosedací plochou pro lepší těsnost. Těsnění je ke kovu fixováno polyuretanovým lepidlem. Foto: Petr Živný

Existují totiž tzv. stále „živé“ butylenové tmely. Jsou to tmely, které velmi dobře ulpívají na každém materiálu, tedy i na kovu a polykarbonátu, jsou vodoodpudivé a zůstávají stále pružné. Zajistí tedy vodotěsnost spoje a zároveň jeho pružnost. Tyto tmely v pevnosti samozřejmě nenahradí spojení vruty nebo šrouby, proto je třeba mechanickou fixaci posílit, ovšem stále musíme mít na mysli zmiňovanou pružnost spojení. K tomu nám pomůže pryžové těsnění ve tvaru „U“ se širší dosedací plochou, které se nasadí na kovovou konstrukci a zafixuje polyuretanovým lepidlem. To si zachovává podobně jako butylenový tmel stálou pružnost. Pryžové těsnění plní nejen úlohu jisticího prvku, ale i prvku těsnicího. Celé spojení si lze prohlédnout v průřezu na kresbě. Takto vytvořený spoj je výhodný pro případnou snadnou a rychlou výměnu poškozené výplně a v dnešní době, kdy se stále častěji setkáváme s takovými projevy počasí, jako je například krupobití, to není až tak od věci.

Kresba: Petr Živný

Dobré rady

• Při odstraňování starých skleněných výplní počítejte s velkou křehkostí skla, a proto mějte kvalitní rukavice.
• Při používání chemických látek (odstraňovače starých nátěrů, odrezovače, nové nátěry) chraňte oči a pokožku. Pracujte jen v odvětraných prostorech.
• Pamatujte na to, že lepidla a tmely ulpívají na všech površích velmi ochotně, tedy i na pokožce a oblečení. Pokud si před prací důkladně ošetříte ruce nějakým mastným krémem, nic tím nezkazíte.
• A jedna rada na závěr, která platí vždy. Měřit se má dvakrát (i vícekrát) a řezat pouze jednou.

Realizace, text a foto: Petr Živný

Jak zrenovovat skleník