U tohoto článku nebylo technicky možné zajistit fotografie a obrázky.

Chatař s okouzlenýma očima

Kategorie: Návštěva | Autor:

Důvody, proč člověk postaví nebo koupí chatu, jsou často jiné než motivy chalupářů. Nebývají posedlí láskou k historii a snahou zušlechťovat tvář svého stavení, ale využívají ten příbytek uprostřed zeleně spíše jako zázemí pro další aktivity. Pro sport, rybaření, nebo třeba jako základnu pro spanilé jízdy za krásami okolí. To je důvod, proč má chatičku na Lipně Ivan Král.

Ivan je Pražák každým coulem. Narodil se na Starém Městě, v Liliové ulici. Prahu miluje a dovede v ní stále nacházet zákoutí, která očím běžných chodců unikají. Musí se však pohybovat i vyšlapanými trasami. Lidi radši sáhnou po kalendáři, kde nechybí Karlův most, Hradčany, Staré zámecké schody, Týnský chrám…

Orlí hnízdo nad Vltavou

Chatařinou „načichl“ už jako malý kluk, když jeho otec stavěl domeček ve stráni nedaleko nejstaršího slovanského kostelíku a hradiště Levý Hradec. „Měl tam nad Vltavou od obce Žalov doživotně pronajatou parcelu. Byla tak příkrá, že si plac pro stavbu musel vykopat krumpáčem ve skále. Tenkrát jsem ho nesmírně obdivoval. Auto jsme ještě neměli, a tak veškerý materiál tahal kilometr z místa, kde mu ho vždycky složili. Z toho dvě stě metrů bylo skoro o život. Aspoň já jsem to tak jako prťous vnímal,“ vzpomíná Ivan.

   Jeho otec už odešel mezi nebeské chataře a vzhledem k tomu, že se Ivan sám přestěhoval do domu se zahradou, na navštěvování té poněkud nebezpečné lokality nebyli lidi. „Nakonec jsem chatu prodal. Ale je to pro mě pořád bolavá věc. Vždycky, když ji vidím, mám pocit, že jsem prodal kus dětství a mládí. A ta ‘naše’ bílá chatička ze dřeva a hobry, na níž táta udělal omítku, je v žalovské stráni pořád nejhezčí.“

Rybářskými chodníčky

Nakonec si Ivan našel pro své chataření místo až na Šumavě. Jezdil tam se spolužáky – absolventy Hollarovy výtvarné školy – už od svých dvaceti. V prvních letech vždycky sehnali na týden ubytování v Horní Plané nebo v Černé v Pošumaví a rybařili. „A já pak odjel ještě do Sušice do hotelu Fialka a tři dny jsem podnikal sólové výlety s fotoaparátem. Srní, Kvilda i další lokality dovedou být krásně zádumčivé. A to mám rád. Ale od té doby, co jsem náhodou zabloudil sem, na samý začátek nejdelšího přehradního jezera v Česku, už na dlouhé výlety nejezdím. Tady je pořád co fotit. Hlavně voda – jezero mě táhne. Můžeš jít na stejné místo osmkrát a pořád je jiné.“

   První dva tři roky se s kamarádem vždycky ubytovali v jedné z chat, které na léto pronajímá obecní úřad v Nové Peci. A když se koncem minulého tisíciletí, jak rád říká, doslechl, že tahle jediná je na prodej, nezaváhal. „Byla už v soukromých rukách a nebyla nejlevnější. A benzin na těch čtyři sta kilometrů, když počítám cestu tam i zpátky, taky něco stojí. Ale je tu taková nádhera, že nelituju.“

Lipno někdy nestačí

Renovace chaty moc náročná nebyla. Zvenku se vlastně nezměnila. Jde o montovanou stavbu, jakých zhruba před třiceti lety postavil Lesní závod Vimperk stovky. Ivan ji koupil zjara roku 1999 a hned posháněl po okolí řemeslníky. „O nějaké velké zkrášlování nešlo, ale holky, tedy moje žena Pavla a dcerka Lucinka, které bylo tenkrát pět let, tady chtěly hned strávit léto a potřebovaly vodu. Přípojku a kanalizaci sice zřídil investor už při výstavbě, ale zřejmě počítal s tím, že rekreanti přijdou od jezera zcela vylouhovaní a koupelnu s teplou vodou potřebovat nebudou. Jenže Lipno – to jsou někdy žiletky. Takhle tvrdě otužovat malou holku jsme rozhodně nechtěli.“

   V suterénu chaty, kde byla původně další bytová jednotka podobná té horní, vznikla tedy pěkná světlá koupelna se záchodem. A náhradní spaní, když přijedou kamarádi. O to, aby nebylo při koupání ani posezení chladno, se dobře starají veliká krbová kamna. V prostoru usazeném napůl v zemi bývá pěkně v zimě i v létě, kdy tu vrstva terénu udržuje zase příjemný chládek. Ivan přiznává, že i on v podzemním klidu rád dospává časná ranní vstávání.

   Asi jste pochopili, že ho z pelechu nežene chuť kutit kolem chaty, ale dobré světlo. I když – se dřevem dělá rád. A nejen se sekerou při přípravě topení. „Tady na chatě jsem sklepnul sušák na houby a pár poliček. V našem domku u Prahy jsem dokonce udělal celou stěnu kolem topení a další věci. Ale nebaví mě dlouho se s tím párat. Kdybych měl trpělivost, byly by mé výtvory hezčí.“

Nejkrásnější jsou rána

„V létě vstávám ve čtyři a na podzim kolem šesté. Sluníčko sice leze asi o hodinku později, ale nádherně je i před tím, když se všechno teprve probouzí. Možná ještě hezčí, než když už je slunce venku,“ líčí fotograf, kterého jsme také při naší listopadové návštěvě zastihli spokojeného při návratu z ranních toulek. Zná dobře svůj zádumčivý kraj a místa svých „lovů“ beze zbraní mívá často dopředu naplánována. „Když jde člověk najisto, stihne víc práce. Už jsem tady nafotil tolik obrázků, že těžko hledám nový záběr. Ale pak vyjdu ráno třeba jen pěšky kousíček od chaty – a v jiném světle je všechno zase jinak…“

   Západy slunce má nejradši v zimě, když je slunce nízko nad obzorem a není tak ostré. S protisvětlem dovede kouzlit tak, že nevěříte, že je všechno reálné. „Mám rád zádumčivé fotky, to znamená záběry bez lidí. Nacházet takové v Praze je těžké. Tam dnes oceňuju, že se dá ve studiu do fotky sáhnout, když se někde třeba objeví odpadkový koš nebo baba s velkou taškou. Ale na výstavy dělám fotky sám doma pod zvětšovákem. Tam neumažu nic. Proto dnes možná radši fotím Šumavu. Tady nepotkáš ani nohu. Spíš je problém, když potřebuju, aby někde na loďce seděl rybář…“

Když jezero zamrzne

Královic děvčata jsou na chatě celé léto. A taťka za nimi jezdí každý víkend. Přiznává, že některé jsou hodně prodloužené. „Musíme přece stihnout houby, maliny, borůvky a procházky vůbec. Ty jsou nejlepší s hajným. Když může Lucinka jít do lesa za ruku s ním, je v sedmém nebi. Jirka Kachlík je zlatej člověk. Zná každou rostlinu a brouka, dokonce i latinsky. Právě on mi ukázal spoustu pěkných míst a potoků v lese. Někdy vyrazí ráno se mnou. Zajímá se, jak ten záběr vypadá na matnici, odhrnuje trčící větve…“

   Zabezpečení dalších životních potřeb je u Lipenské přehrady logicky dobré. V sezoně je jen v Nové Peci a okolí v provozu snad osm hospod, penziony, bývá tu spousta hostů, turistů, cyklistů. V zimě jsou otevřené jen dvě. Ale prý to bohatě stačí.

   „Když jezero zamrzne, je to taky paráda,“ vypráví Ivan nad pořádným hrncem turka. „Převoz v Horní Plané je zavřený a chodí se do školy a do práce pěšky po ledě. I když se to nesmí, jezdí tudy i auta, dokonce náklaďáky. Sedět za kamny se nedá. Když se člověk vydá na toulky v kteroukoli roční dobu, jako by byl v říši divů.“ Marie Rubešová

Popisy k obrázkům

Na síti jednoho z pater sušáku uschly do rána plátky křemenáčů; chvála patří i krbovým kamnům, která nahradila původní olejový radiátor

Na stěnách obložených dřevem samozřejmě nechybí Ivanovy fotografie z okolí

Královi jsou spřízněné duše – Ivan přírodu fotí, Pavla ji umí takhle pěkně uchovat v obrázcích

Zlatavý podzim na Lipně. Koncem listopadu si však chata oblékne bílý overal

Pan Král na cimbuří svého „hradu“

Podzimní nakouknutí do okna hlavního obývacího prostoru

Krbová kamna, vysazená na soklík, dobře vyhřejí celý víceúčelový suterénní prostor

Jeden z krásných ranních úlovků. Snad měl štěstí i rybář…

Jednou, když Královi přijeli na Lipno, našli u ohniště tři špalíky s opěradlem; nevykouzlil je dědeček hříbeček, ale hajný Kachlík

Pro posezení na verandě, kde se v létě všichni moc rádi zdržují, už byla zima…

Autor fotografií: FOTO MARIN MAŠÍN A IVAN KRÁL

Chatař s okouzlenýma očima