Starou chalupu oblékli do nového kabátu. A přistavěli k ní ještě jednu

Žili byli manželé, kteří měli tři dcery. Všechny se během jediného roku vdaly – a v tomtéž měsíci každá porodila dítě. Zní to jako z pohádky, ale je to pravda. Ivana s Vojtěchem tak budou mít během čtyř let už sedm vnoučat. Není proto divu, že potřebují chalupu jako hrom…

Česká Kanada u rakouských hranic je známá rozlehlými lesy, četnými rybníky, pískovcovými balvany a kopcovitým terénem. Když sem, do vesničky Nový Svět, přijela Ivana v 70. letech jako malé dítě s rodiči a sestrou, vedla kolem chalupy místo dnešní asfaltky jen písková cesta a lesů bylo podstatně méně. „Vypadalo to tu tehdy opravdu jako nový svět. Stálo tu asi dvacet chalup, v některých se ještě hospodařilo a chodilo se k sousedům třeba pro mléko,“ vzpomíná paní domu. Nedávno pátrala v archivech a zjistila, že jejich chalupa v roce 1850 ještě nestála, ale v roce 1870 se v ní už narodily děti. „Dnes máme spolek Česká Kanada – Nový Svět a nedávno jsme třeba opravovali křížek. Stále sem jezdí i potomci původních chalupářů, jako jsme my,“ dodává Ivana. Protože jde o chráněnou krajinnou oblast, kde se nesmí nově stavět, zůstala vesnička mimořádně malebná a působí, jako by se tu zastavil čas.

Starou chalupu (vlevo) s novou propojuje prosklená chodba. Vpředu Jozefův dvorek a sklep, foto: Tomáš Dittrich

Vzpomínky na začátky

Ivana sem jezdí od svých šesti let. Rodiče chalupu koupili v roce 1974 a o víkendech ji svépomocí zvelebovali až do devadesátých let. Tatínek, zručný kutil, dělal všechno sám, opravdu se tu s maminkou nadřeli. Na pozemku tehdy stála jen stará stodola se zachovalou střechou. Rodina ji postupně přestavěla – vznikla světnice, ložnice a malý kamrlík. Kolmo ke stodole kdysi stával ještě jeden dům, ale ten byl při koupi už zbořený a zůstala po něm jen hromada kamení. „Ty kameny využil táta mimo jiné na stavbu zápraží ke stodole, dnes jí říkáme starý dům. Vtipné je, že rodiče objevili až po několika měsících za hromadou sklep,“ popisuje Ivana začátky chalupaření. „Pamatuji si, že na zahradě byl kozí chlívek a obrovské sáně, které se v minulosti zapřahaly za koně, a my holky si na nich hrály. Naši se také vždycky pohádali, že jsou v posteli myši a máma jednou prohlásila, že už sem nikdy nepojede. A tak táta vyrobil pořádné dveře do ložnice, které tam slouží dodnes,“ směje se paní domu.

Ložnice Vojtěcha a Ivany v nové části domu. Vzduch se zavlažuje průduchy ve stropě, dole se topí krbovými kamny, foto: Tomáš Dittrich

Nový dům

Před několika lety se Ivana s manželem rozhodli, že ke starému domu přistaví nový. Oba jsou vystudovaní stavaři a Ivana později absolvovala i design, takže měli jasnou představu. K projektu přizvali architekta, hlavního dodavatele i místní řemeslníky – truhláře, elektrikáře, podlaháře. Původní plán počítal s propojením stodoly a novostavby v jeden celek, nakonec však vznikla jen úzká prosklená „spojka“ dvou samostatných domů. „Z nové části se do staré stoupá po několika schůdcích, protože táta kdysi zvedl podlahu stodoly o zhruba metr kvůli vzlínající vlhkosti,“ vysvětluje Ivana.

Architekti původně navrhovali celoprosklený štít, ale manželé trvali na oknech zasazených ve štítové zdi tak, jak je v kraji zvykem – lehce vyosených. „Okna v nové části jsou navíc o něco menší než v té původní, takže z cesty vypadají stejně velká,“ dodává. Díky promyšleným detailům tak na první pohled nepoznáte, že je část domu nová. Celkovému dojmu pomohla i výměna střechy původní stodoly, na kterou použili stejnou krytinu jako u nového domu – betonovou tašku Bramac. Zkolaudováno bylo v roce 2021. Nový dům tak postavili a starý zrekonstruovali – obojí včetně obytných podkroví – během jednoho roku. Termínem dokončení byla svatba jedné z dcer, plánovaná na léto. „Bylo skvělé mít takový deadline. A navíc tehdy na jaře pršelo, takže rozkopaný pozemek rychle zarostl trávou,“ usmívá se Ivana.

Židle u jídelního stolu i lustr nad pohovkami pocházejí z domu, kde se narodil Vojtěch, foto: Tomáš Dittrich

Kreativita se cení

Rodina si jednotlivá zákoutí pojmenovává – třeba „Dědovy kameny“ jsou původní vazníky ve staré stodole, které od nepaměti staticky zajišťují stavbu. „Jozefův dvorek“, vydlážděný cihličkami, zase nese jméno po slovenském zeti, který jej vyskládal před svatbou. A malý úložný prostor pod schody se jmenuje „U Harryho“ – podle Pottera, samozřejmě.

Poklady v zařizování

„Moje babička byla ze čtrnácti dětí, takže máme spoustu příbuzných – a po mnohých z nich i kus nábytku,“ vypráví Ivana. „Holky se mi smějí, když říkám, že tohle je po tetě Božce, Lidce nebo Anče.“ Některé kousky pocházejí i z domu manželových rodičů.
Modré dveře v nové části vyrobila moravská firma Poctivé dveře – stejná, která dodávala i do Národního divadla. Ve staré chalupě natřela Ivana dveře na žluto, aby rozjasnily interiér. Koupelny vznikly úplně nové, jedna z nich má dokonce lázeňská kamna – dole topeniště, nahoře zásobník na teplou vodu.

Paní domu se nebojí barev ani nátěrů, ráda renovuje starší nábytek a v chalupě si dovolí víc než doma. Má za sebou dokonce kurz patinování, takže je v tom odborníkem. Pečlivě dbá také na doplňky. Třeba talíře a hrnky sbírá na burzách v nedalekém Vlastkovci – výhradně karlovarský porcelán, aby bylo nádobí jednotné. A když u vlastnoručně nabarveného stolu sedí malí loupežníci – vnoučata – a upíjejí ze starodávných hrníčků, je to radost pohledět.

Starou komodu z IKEA natřela Ivana zeleně a umístila ji do předsíně nového domu, foto: Tomáš Dittrich

Text: Vanda Jesenská, foto: Tomáš Dittrich, zroj informací: autorský článek

Starou chalupu oblékli do nového kabátu. A přistavěli k ní ještě jednu