Patrik Ředina: Všechno jsem se naučil sám metodou pokus omyl

Vaky slouží k hromadění vzduchu. Usnadňují dudákům hru, foto: se souhlasem Patrika Řediny

„Lepší je ta rejdovačka, nežli je ten rejdovák. Rejdovačka za tři zlatý a rejdovák za dukát.“ Řada popěvků dudáckých písní natolik zlidověla, že je máme spojené nejen s folklorem. Staly se součástí kulturního bohatství naší země.

Dudy provázejí folklor mnoha zemí po staletí, u nás je ale už málokdo umí sestrojit. Ten, kdo to s jejich výrobou myslí vážně, musí být nejen všestranný řemeslník, ale také hudebník. „Téměř všechno jsem se naučil sám metodou pokus omyl. Ti, co dělají kvalitní nástroje, si svůj výrobní postup většinou pečlivě střeží,“ říká dudák a výrobce dud Patrik Ředina. Vyhlášenými řemeslníky jsou u nás v tomto oboru například rodiny Konrádyů či Čípů, které se dělání dud věnují už několik generací. Patrik Ředina je sice samouk, ale byl s tímto dechovým nástrojem v kontaktu celé dětství. Je totiž rodák ze Strakonic a jako dítě účinkoval v Dětském folklorním souboru Prácheňáček.

S dudy do světa

Ve čtrnácti letech pak založil vlastní folklorní uskupení Mladá dudácká muzika, které dosud vede po umělecké a organizační stránce. „Já sám hraju na kontrabas. Se souborem jsme teď oslavili dvacetileté výročí. Za tu dobu jsme odehráli téměř 400 koncertů po celé střední Evropě. Vystupovali jsme také ve Skotsku, Číně, Brazílii či Jihoafrické republice,“ popisuje nadšeně historii a úspěchy svého souboru mladý řemeslník.

Foto: se souhlasem Patrika Řediny

Pomohl mu děda

Více do hloubky začal dudy a dudáky poznávat při psaní diplomové práce na Jihočeské univerzitě, kde vystudoval učitelství se zaměřením na hudební výchovu a český jazyk. „Vyhledal jsem staré žijící dudáky, mnohdy více než devadesátileté, a po jejich úmrtí jejich nástroje koupil a naučil se na ně hrát. Tyto historické nástroje mají dodnes čestné místo v mé sbírce dud,“ vysvětluje a pokračuje: „Staré nástroje bylo potřeba opravit, naladit… Tak jsem se tím začal zabývat, až jsem to svedl. K samotné výrobě jsem ale ještě musel ujít kus cesty. Výraznou úlohu v tom sehrál můj děda, který si pořídil soustruh a naučil mě na něm pracovat. Soustružina je nejdůležitějším řemeslem, bez něhož se při dudařině neobejdete. Když už jsem uměl na soustruhu, porovnal jsem dudy ve své sbírce, z každého nástroje jsem vzal to nejlepší a sestavil vlastní model.“

Měchy se dělaly z psích kůží

Řemesel, která musel zvládnout, je ale více. „Neobejdete se ani bez řezbářství, truhlářství, ševcoviny nebo zpracování rohoviny a plechů. Hlavní však podle mě je být dobrý muzikant. Musíte totiž umět dudy vhodně ozvučit a naladit. To je především věc jednoplátkových strojků, které v dudách hrají, což je podobné jako u klarinetu či saxofonu,“ vysvětluje Patrik.

Při výrobě dudáckých píšťal pracuje převážně s javorovým dřevem. „Musí být vyschlé, bez suků a prasklin. Z fošen si nechám nařezat hranoly, které pak soustružím,“ říká. Na měchy se historicky používaly psí kožešiny, protože v minulosti byly snadno dostupné a měly odpovídající kvalitu. To je v současnosti samozřejmě nelegální. „Dnes se místo nich využívají kozí kožešiny. Daleko větší problém mám se sháněním kravských rohů. České krávy už totiž rohy nemají. Telatům se vypalují, takže si je musím objednávat ze zahraničí,“ stěžuje si řemeslník.

Patrikova dcera Stela kontroluje kvalitu kožešin, ze kterých se dělají měchy, foto: se souhlasem Patrika Řediny

Hlavy na zakázku

V hudlařině je také běžné, že si řemeslníci některé komponenty hudebního nástroje nedělají sami, ale nechávají si je vyrábět na zakázku. „V mém případě jsou to vyřezávané kozlí nebo čertovské hlavy. Dělal jsem sice vlastní na soustruhu, byly tradiční a původní, ale měly příliš jednoduchý vzhled. U zákazníků jsou žádané především krásně zdobné vyřezávané hlavy, takže je svým zákazníkům také nabízím,“ podotýká Patrik Ředina.

Ačkoli dudaří už několik let, stávající profesi učitele zatím na hřebík pověsit nehodlá. „Učím na gymnáziu český jazyk a hudební výchovu. A kromě toho také na ZUŠ hru na dudy a kontrabas. Je pravda, že by mě lákalo ubrat si pracovní povinnosti ve škole a více se věnovat dudařskému řemeslu. Při svém současném vytížení zhotovím deset nástrojů ročně, což je poměrně hodně. Živit se ale jenom řemeslem nese svá rizika,“ domnívá se dudák.

Živit se tím nejde

Je to podle něj i tím, že staří výrobci drží ceny dud velmi nízko. „Neodpovídá to pracnosti výroby toho nástroje a velmi vzácné umělecké profesi, jakou dudařina je. Nehledě na to, že by cena musela být dvojnásobná, aby to odpovídalo dnešním nákladům na bydlení, živobytí a dalo se tím uživit. Pro mě je rodina na prvním místě a musím ji zabezpečit. Nyní své nástroje prodávám za 34 tisíc, ale cenu budu zvyšovat. Materiály se stále zdražují a čeká mě rovněž pořízení nového soustruhu. Jenom když jsem si spočítal náklady na výstavbu a vybavení nové dílny u domu, který stavím, asi bych na ni nikdy dudařinou nevydělal. A tak jsem dále odsouzen dudařit na rodinném statku v Jiníně u Strakonic v dědově vybavené dílně, uzavírá Patrik Ředina.

Dudákův syn Vít si prohlíží kravské rohy. Ty se ze všech součástí shánějí nejhůře, foto: se souhlasem Patrika Řediny