Dožínky jako oslava sklizně a poděkování za úrodu

Rubrika: rss-feed, Tipy

Bohatá úroda znamenala dostatek jídla na celý rok. Ale s neúrodou nebo krupobitím, které znehodnotilo obilí dřív, než jej sedláci stihli sklidit do bezpečí stodoly, se pojil hlad. Po žních proto bylo třeba přírodě za hojnost náležitě poděkovat.

Dožínky (někde se říká také obžínky, dovazná, dožatá) se konají v období od července do září, podle toho, kdy v dané oblasti dozrává obilí. Na úrodné a teplé jižní Moravě to bývá dříve než například v hornatých oblastech Krkonoš. Žně byly těžkou fyzickou prací. Obilí se ještě na počátku minulého století někde sekalo kosou s hrabicí a mlátilo cepy.

Čas oddechu

„Po namáhavé práci, na které se do velké míry spolupodílela celá vesnická komunita od ženců přes odebírače až po ty, kdo třeba jen obilí svazovali do snopů a skládali do mandelů, byly dožínky časem oddechu, s nimiž byla spojená celá řada zvyků a tradic. K těm nejznámějším patří pletení dožínkového věnce nebo různá přání hojnosti, která měla zajistit budoucí prosperitu,“ říká Josef Svoboda, historik z Národního ústavu lidové kultury.

Mouka nebyla jen z pšenice

Naši předci na polích pěstovali pšenici, žito, ječmen, oves i proso. Zatímco dnes se většina mouky dělá z pšenice, dříve bylo její složení rozmanitější. Pšenice je totiž náročná na kvalitu půdy a živiny. Zemědělství v minulých stoletích nebylo na takové úrovni, aby nižší výnosy pšenice uživily sedláky v podhorských oblastech nebo na místech s nepříliš úrodnou půdou. Ti proto mnohem častěji zasévali odolnější žito. Další oblíbenou obilovinou byl oves, pěstovaný jako krmivo pro hospodářská zvířata.

Ženci někdy z legrace chytali pocestné, svazovali je povřísly a žádali výkupné na pivo, foto: Skanzen Strážnice

Lidová magie

Oslavy úspěšné sklizně a žní spojené s magickým žehnáním úrody pravděpodobně probíhaly už před příchodem křesťanství. „Tuto roli později v křesťanství převzali kněží. Jistá lidová magie se projevovala i ve víře, že třeba zrní z klasů zapletených do dožínkového věnce můžete dát na Štědrý večer k jídlu slepicím a tím si zajistit, že budou příští rok snášet hodně vajec. Zrno z věnce se také mohlo přidat do osiva na budoucí rok, aby se opět urodilo hodně obilí,“ popisuje dávné tradice historik.

Dožínkový věnec symbolizuje slunce

Do věnce se kromě obilí zaplétalo ještě luční kvítí a různé přírodní plody. Někde se třeba přidávaly i stuhy, slaměné ozdoby, ale také kousky pečiva. Důležité bylo, aby byl věnec pestrý a honosný. Byl totiž symbolem slunce, hojnosti a plodnosti. Chasa jej před zahájením oslav předávala hospodáři. Samotné oslavy se nesly hlavně v duchu jídla a pití. Stoly se musely prohýbat pod tíhou vdolků, buchet a koláčů. Peklo se maso a chybět nemohlo ani pivo, slivovice či víno.

Dožínkový věnec předávali ženci po skončení sklizně hospodáři. Visel v chalupě až do jara, foto: Skanzen Strážnice

Děkovné poutě

Po dožínkách se chodilo na děkovné poutě. „Věřící se většinou pěšky vydávali na poutní místo. Na jihovýchodní Moravě se chodilo hlavně na Svatý Antonínek nad obcí Blatnice. V poslední době se ale v menším rozsahu objevují či obnovují i menší lokální poutě, například ve Strážnici. Věřící se cestou modlili a zpívali poutní písně. Často si s sebou nesli i menší část své úrody, aby po slavnostní mši dostali od kněze jeho požehnání. S poutěmi byly spjaty i různé světské zábavy, jarmarky či později kolotoče,“ objasňuje Josef Svoboda.

Lidová zábava pod dohledem panstva

V dávné historii byly dožínky spíše komorní záležitostí. Slavily se v rámci jedné rodiny či spíše jednoho hospodářství. Charakter větších slavností, tak jak je známe z obrazů a fotografií z první poloviny 20. století, získaly až na konci 18. století se zrušením nevolnictví a v závislosti na podpoře „osvícenské“ šlechty. „Panstvo někdy pořádalo pro zemědělce různé akce. Třeba na zámku ve Strážnici šlo o soutěže v tanci a zpěvu. Na konci 19. století se z dožínek stala spolková zábava, kterou často organizovali ochotničtí divadelníci. Součástí slavností bývaly i různé průvody a alegorické vozy, čímž původně spontánní oslava konce žní dostala synchronizovanou a až divadelní podobu,“ vysvětluje historik.

Lidé podílející se na žních potřebovali dostatek vydatného jídla. Ženy jim ho často nosily přímo na pole, foto: Skanzen Strážnice