Dřeváky nebo “nejšle”: Naši předci je obouvali od jara až do zimy

Příslušné polínko se přisekalo sekerou a pomocí nástrojů opracovalo a ohladilo do žádané podoby, foto: Shutterstock

Možná máte ještě na půdě nebo v kůlně dřeváky, které přežily třeba i obě světové války. Dřeváky nebyly jen nouzovým řešením pro chudé, ale technologickým zázrakem své doby, který dnes nahradily gumové pantofle.

Představte si ráno na Šumavě nebo v Podkrkonoší před sto padesáti lety. Obout si takové pracovní boty třeba ze smrkového dřeva znamenalo mít nohy v suchu. V chlévě čekal hladový dobytek a cesta přes dvůr připomínala bahenní lázně. Kůže byla drahá a brzy provlhla. Dřevo bylo dostupné, izolovalo a vydrželo. Dřeváky nosili dřevaři, sedláci, ale vyráběly se i takové, které se hodily pro sváteční chvíle.

Není dřevák jako dřevák

Pokud máte tyhle boty z jednoho kusu špalku, máte klasické dřeváky. Je to vlastně vydlabané poleno, které vyžadovalo mistrovskou práci se speciálními dláty, vrtáky, „škrabáky“ a noži. Zajímavé jsou regionální názvy dřeváků – říkalo se jim hříbata, holoubata, kudláky nebo poněkud nelichotivě blbouny. Tak třeba pojmenování hříbata nebylo náhodné – zvuk chůze po kamenné dlažbě totiž skutečně připomínal klapot koňských kopyt. Dřeváky se nechávaly vyudit v komíně, aby dřevo dostalo pěknou barvu a odolalo škůdcům. Časem se začaly vyrábět i takzvané polodřeváky, jinak také dřevěnky, nejšle (z německého Nöischla) – rovněž mejšle, případně pantofle nebo trepky. Byly lehčí a o něco elegantnější. Poznáte je snadno – mají dřevěnou podrážku (podešev), ale svršek tvoří kůže nebo pevná látka přibitá hřebíčky. Jestli jste se v obojích někdy procházeli, možná jste si v těch celodřevěných připadali neohrabaně, ale v nejšlích jste už mohli trochu popoběhnout.

Dřeváky v Čechách mívaly minimální zdobení – jen občas se objevilo jednoduché dekorování řezbou,
vypalováním, výjimečně malováním. Zdobení bylo typické pro Slovácko, foto: Shutterstock

Hřály, chladily a koukala z nich sláma

Možná si říkáte, jak v tom ti lidi mohli vydržet celý den. Do dřeváků se ale nikdy nešlo naboso, ale v punčochách, tlustých vlněných fuseklích nebo v onucích, takže chůze byla pohodlnější. V zimě přišla na řadu sláma. Ne nadarmo se říká, že vám čouhá sláma z bot. Vycpání dřeváků suchou slámou totiž vytvořilo dokonalou izolaci. Nohy byly v suchu a teple. Navíc dřeváky měly jednu neuvěřitelnou vlastnost – dřevo funguje jako přírodní klimatizace. V létě chladilo, v zimě hřálo. A když lidi přišli z pole, jednoduše boty okopali o práh, a byly čisté.

Když Baťa rozklapal protektorát

Zatímco v 19. století se dřeváky nosily na venkově, 20. století jim dalo nečekaný módní šmrnc. Během druhé světové války byla kůže na příděl a boty se staly nedostatkovým zbožím. Baťovi návrháři tehdy dostali geniální nápad: když není kůže, použijeme dřevo! V roce 1940 se v Baťových prodejnách objevilo na třicet vzorů moderních dřeváků. Nebyla to žádná těžkopádná polena, ale šik obuv s dřevěnou platformou, která klapala na pražských i zlínských kolonádách. Reklamní kampaň byla tak masivní, že se dřeváky staly hitem jara. Tenhle popěvek znal tehdy z rozhlasu skoro každý: „Kdo to ví, co od sklepa k podkroví po domě klepá, nás tím ruší v spaní… to klape jaro ve dřevácích nám.“ Baťa prostě dokázal udělat z nouzové obuvi symbol naděje a jarní svěžesti.

Pro pána domu i čeledína

Říkalo se, že každý chudý obyvatel Šumavy v zimě buď tká, nebo dělá dřeváky. Hlavně v blízkosti bukových lesů se nějaký výrobce nacházel snad v každé vsi. Pracoval na lavici, které se říkalo dědek. Nejlepší bylo dřevo lehké a pevné – olše, vrba nebo topol. Na ty nejodolnější kusy se bral buk, ale ty už něco vážily. Výrobci byli neuvěřitelně produktivní. Zručný řemeslník dokázal vysekat a vydlabat až deset párů denně. Mnohdy se dřeváky pobíjely ochrannými návleky, aby se s nimi dalo chodit v lese na sněhu, a na spodní straně proti skluzu kováním, cvočky a hřeby. A když byla svatba? To se vyráběly dřeváky sváteční, zdobené vyřezávanými kytičkami a srdíčky. Vlastnoručně vyřezané nejšle byly pro leckterou vesnickou dívku jedním z nejlepších vyznání lásky.

Po vzoru starých dřeváků se dodnes vyrábí krásná a pohodlnější obuv, foto: Shutterstock

Proč je nevyhazovat a kam s nimi na chalupě

Jestli tyhle klapačky máte, nezbavujte se jich. Jsou připomínkou doby, kdy se nic nevyhodilo a všechno mělo svůj účel. Dnes už v nich asi do lesa na houby nepůjdete, ale třeba přes dvůr pro dřevo ano, a jako dobová dekorace na zápraží nebo u krbu jsou taky nepřekonatelné. Když je očistíte kartáčem a natřete včelím voskem, pěkně prokouknou. A až se vás děti nebo vnoučata zeptají, co je to za divné pantofle, můžete jim vyprávět o tom, že jejich prababička byla vlastně hrozně „cool“, protože nosila přírodní, ekologicky odbouratelnou a udržitelnou obuv s nulovou uhlíkovou stopou. Jen to trochu víc klapalo.

Text: Šárka Drbohlavová, foto: Shutterstock, zdroj informací: rozhlas.dvojka.cz, wikipedia.org