Zateplení roubenky
Zateplení jen sezónně využívané roubenky odborníci nedoporučují. U trvale obývaných roubených staveb se však způsoby jejich zateplení zkoušejí, například rákosovou rohoží a mazaninou se sekanou slámou.
Konečná podoba vnitřního zateplení rákosovou tohoží a hliněnou omítkou
Dodatečné zateplení roubeného domu je obecně velký problém. Z technického hlediska je optimální, když se izoluje vnější strana konstrukce (platí to hlavně pro zděné stěny), to však v případě roubených domů většinou nepřipadá vůbec v úvahu.
Slovo odborníka
Ing. arch. Jan Pešta k tomu říká: „Jedinou výjimkou mohou být domy s bedněným nebo eternitovým obkladem (Krkonoše, Jizerské hory, Lužické hory), za který se snad nějaká izolace schová, ale i tady je třeba opatrnosti při volbě materiálu.
Zkušební vzorky rákosu s hrubou hliněnou omítkou
Zásadně by se neměl používat polystyren, maximálně desky z minerálních vláken. Řada starších domů zejména ve vnitrozemí (Český Ráj, Jičínsko, Polabí, povodí Berounky, Benešovsko) měla v minulosti tzv. kožich, tedy nabílenou vrstvu hliněné omítky s plevami a řezanou slámou, ev. dalšími přísadami (chlupy, pazdeří). Kožich, aplikovaný zevnitř, zvenčí, nebo z obou stran mohl sloužit jako určité zateplení. Samo o sobě dřevo srubu vykazuje poměrně slušné tepelně technické vlastnosti, i když z hlediska dnešní stavební legislativy také plně nevyhovuje.
Doporučuji v případě roubených domů, většinou využívaných jen sezónně, na dodatečné zateplení rezignovat. Dřevo je stabilizované v oboustranně větrané pozici a není ani vhodné jej dodatečně z některé strany zakrývat neprodyšnými materiály, už jen z hlediska rizika kondenzace. Samozřejmostí je dobré utěsnění spár, a to jak mezi trámy, tak okolo okenních zárubní (doporučuji plně přírodní vymazávky hliněnou mazaninou o stejném složení jako výše zmiňovaný kožich). Zajímavé je zateplení rákosovou rohoží, vyzkoušené na několika roubených domech.“
Zateplení rákosovou rohoží
Rákos se vminulosti v tradičním stavebnictví běžně používal a jeho tepelně technické vlastnosti jsou velmi dobré. Na rákos se pak aplikuje hliněná omítka. Tuto variantu zateplení lze použít tam, kde se z nějakého důvodu trvá na zateplení interiérů a současně se vyžaduje tradiční materiálová skladba, přirozený vzhled a přírodní materiály.
Příkladem takového postupu bylo zateplení roubenky uprostřed křivoklátských lesů. Její majitelé chtěli roubenku používat k celoročnímu bydlení, ale to vzhledem ke stáří a stavu objektu nebylo bez stavebních úprav možné. Jednalo se o historický objekt, proto bylo třeba citlivě zvolit stavební materiál. Po dohodě s pracovníky památkového úřadu byly použity ekologické materiály, které nenarušily historickou hodnotu stavby, ale dodaly jí parametry pro pohodlný způsob života.
Vnitřní strana roubenky po omítnutí hrubou hliněnou omítkou
Nejdříve se zateplovaly obvodové zdi s použitím rákosových panelů o síle 5 cm. Zadní strana byla zateplena zvenku, ostatní stěny zevnitř (kvůli zachování roubení). Následně byly zateplené vnitřní plochy omítnuty hrubou hliněnou omítkou a naštukovány jemnou hliněnou omítkou. Povalové stropy byly s použitím štukatýru (rákosová rohož) omítnuty také.
Ve druhém kroku došlo na zateplení podlahy podkroví. Přízemí a podkroví roubenky mělo být tepelně odděleno a zároveň potřebovala podkrovní část novou podlahu. Zkřížením dřevěných trámů byl tedy vyroben nosný rošt. Ten se následně vycpal volně loženou konopnou izolací a vrchní strana trámů byla pokryta korkovou izolací, pro její výbornou kročejovou izolační schopnost. Nakonec byla na rošt namontována dřevěná plovoucí podlaha.
Zkušenosti chalupářů
Mezi chalupáře, kteří zateplení roubenky svépomocně zkoušeli, patří např. Lenka Benešová. O svých zkušenostech nám napsala:
Zateplení jsme dělali vnější (výplně spár) i vnitřní (hliněné omítky). Pro obojí jsme použili velmi podobný materiál – jílovou hliněnou mazaninu s přídavkem sekané slámy. Hliněné spárování zvenčí se provádí na již alespoň částečně vyschlém dřevě. Při jeho dalším vysychání totiž dochází k praskání a vypadávání spár.
Poměrně hodně důležité je trefit správný poměr jílu a vody. Je lepší pracovat se spíše tužší hmotou, při její velké řídkosti dochází k prudšímu sesychání a následnému praskání a vydrolování.
Finální podoba zateplení vnitřních spár hliněnou mazaninou s přídavkem sekané slámy
Jako výplň izolační hmoty jsme použili slámu. Nakrájená na kousky se vmíchává do hmoty a tvoří hroudy, které se vmačkávají do spár. Důležité je, aby byla hmota dobře propracovaná jako těsto. Neosvědčily se nám pomůcky typu malířského mixéru apod., hmota je pak velmi našlehaná se vzduchovými bublinami a po vyschnutí snáze praská.
Použití staré metody
Použili jsme také metodu, kterou jsme na naší chalupě objevili při její rekonstrukci. Jedná se o zatloukání dubových zašpičatělých kolíků (dlouhých asi 5 cm a tlustých 1 -2 cm dle potřeby) do spár roubení, aby se jimi přidržela vnitřní vrstva mazaniny. Kolíky mají jednu velkou výhodu oproti např. hřebíkům, které se někdy používají pro zjednodušení práce: nerezaví a dřevo pak od nich nehnije. Navíc na jejich povrchu mazanina lépe drží.
Hotové spáry se nechají trochu vyschnout a pak se přetřou první velmi řídkou až vodnatou vrstvou vápenného mléka. Po jeho zaschnutí se nanáší ještě jedna vrstva. Důležité je, aby se první nátěr do hlíny zapil. Pokud by vápenné mléko bylo hustší, dochází k jeho loupání.
Vnitřní omítky se dělají obdobně, s tím rozdílem, že se použije nejdříve hrubší struktura se slámou, která se pak překryje jemnou hliněnou omítkou bez slámy pro začistění. Nakonec se na vyschlé omítky opět nanáší řídký vápenný nátěr, minimálně ve dvou až třech vrstvách.
TEXT: PETR PETŘÍČEK
FOTO: JAN PEŠTA, PAVEL VESELÝ
Zateplení roubenky
