Zahrada s certifikátem


Vstupní dveře jsou lákavou vizitkou domu

Není obvyklé, aby se zahrada chlubila mezinárodním certifikátem. Ten, který obdrželi manželé Kovářovi, udělilo rakouské občanské sdružení „Přírodní zahrady bez hranic“ za zdařilou realizaci první soukromé přírodní zahrady u nás.

Irena Kovářová se o česko-rakouském projektu, jehož cílem je vybudovat síť ukázkových přírodních zahrad, dozvěděla před dvěma lety. Napadlo ji, že by mohla svou zahradu přihlásit a přiznává, že ji ocenění velice potěšilo. Plaketa Ukázková přírodní zahrada, kterou obdržela, pro ni znamená jistou pochvalu.
Pozemek, který si před dvanácti lety s manželem Stanislavem Kovářem pro svůj dům a zahradu zvolila, byl zarostlý bodláčím až běda. Přitom v její paměti zůstávala kvetoucí louka s potůčkem lemovaným blatouchy, sasankami, pitulníky a vstavači, v níž běhali bažanti a koroptve. Ano, tak to tady vypadalo, když byla malá. Později louka zmizela – byla rozorána a stala se součástí velkého lánu. Do vybetonovaného potoka byla svedena kanalizace a veškerá romantika byla pryč.
„Jen velkou náhodou se nám právě tohle místo podařilo před dvanácti lety koupit,“ začíná vyprávět naše hostitelka uprostřed kvetoucí, barevné a voňavé zahrady. „Rozhodli jsme se tady postavit nízkoenergetický dům, který by se víc než supermoderním stavbám blížil venkovské chalupě. Naším přáním bylo každé jaro jej otevřít slunci a propojit s obyčejnou venkovskou zahradou s přirozeným způsobem hospodaření. Jako to bývalo u našich babiček.“

Příroda sama rozhodne…

V koupacím biotopu je nádherně čistá voda

Prvním krokem ke zrodu zahrady, která vznikala současně s domem, byla kultivace půdy. Teprve na vyčištěných místech mohl být založen nový trávník. Pod vysazené ovocné stromy, které v zahradě nad okrasnými listnáči převažují (jehličnany tu až na jeden kout nejsou), se sázely nižší rostliny – přednost dostávaly domácí druhy a původní staré odrůdy. „Miluju růže,“ vyznává se Irena, „jejich vůně prochází celou zahradou. Jsou tu pnoucí, velkokvěté i půdopokryvné. A další rostliny? Nejsem zahradník, ale hodně pracuji s barvami, barevnými kompozicemi a hodně ponechávám náhodě. Netrápí mě, že některé druhy časem z nějakého důvodu zmizí, protože jiné zůstávají, nebo se objevují. Jednou se vysemení divizny, jindy kopretiny, slézové růže se objeví pokaždé jinde. Zahrada je proměnlivá – jako živá bytost,“ ukazuje majitelka na záhony s pivoňkami, náprstníky, lnem, zvonky, kakosty a samozřejmě mnoha růžemi, které jsou podle jejích slov právě v tom nejhezčím období květu.

Voda přilákala hosty

Hned na samém začátku nechali majitelé v blízkosti domu vyhloubit malý rybníček. „Nevěřili byste, jak se na tom suchém a větrném místě zlepšilo klima. A jak rychle přítomnost vody zaznamenali četní živočichové, kteří se sem nastěhovali – žáby, vážky, hmyz, ptáci, ježci,“ s radostí kvituje paní Irena.

Kryté zákoutí se zavěšenou houpačkou s pěkným výhledem do kraje

Později vedle rybníčku, z něhož se v době naší návštěvy ozývalo nepřetržité žabí skřehotání, nechali majitelé ještě vybudovat biotop – koupací jezírko. Jeho břehy pokrývá hustý porost vodních rostlin, které zachytí veškeré nečistoty. Díky němu voda zůstává čistá, aniž by bylo nutné použít jakýkoliv filtr, UV lampu či chemické přípravky.
Kovářovi si jezírko s rozměry 22 x 9,5 metrů nemohou vynachválit. V létě slouží ke koupání (voda je tu skutečně nádherně čistá) a v zimě, když hladina zamrzne, stačí obout brusle a hurá na led! Oči výtvarnice a architekta oceňují i lahodný pohled, který jim jezírko každodenně skýtá. V hladině se zrcadlí modré nebe i dnes již vzrostlé vrby, drobné vlnky čeřené větrem zachycují třpytivé sluneční paprsky a posílají je k Ireně, Stanislavovi a jejich dceři Haně na terasu, kde se často odehrávají rodinné snídaně.
„Čím větší a hlubší jezírko uděláte, tím lépe se v něm udržuje ekologická rovnováha. Přirozeně se také vylepšuje celková bilance vody na pozemku,“ doplňuje svou ženu praktickou připomínkou Stanislav. A protože hospodárné nakládání s vodou považuje za jednu z priorit ekologického domu, jezírko i rybníček jsou zásobovány pouze dešťovkou, svedenou ze střechy.
„Když je vody nadbytek, stačí přepnout ventil u domu a voda steče do nádrže ve sklepě. Odtud je vedena samospádem až do zahrádky se zeleninou. Takže ani na zalévání vodu z řadu nepotřebujeme,“ vysvětluje Irena a ukazuje, že od nádrže za skleníkem, kterou skrývá modrý poklop, vede dlouhá černá hadice. Z té již částečně předehřátá voda ještě putuje do plechového sudu.

Zahrada se zážitky

I na dvorku se dá posedět pod pergolou

Již jsme zaznamenali, že v zahradě Kovářových je užitková část se sadem a zeleninovou zahrádkou, okrasná část s loukou a květinovými záhony, koupací jezírko, rybníček pro žáby. Když doplníme dvorek se zvířaty, obytnou část s terasou lemovanou bylinkami, vznikající kout pro děti a nedávno založený háječek, začínáme tušit, v čem vlastně spočívá princip přírodní zahrady. Paní Irena v úvodu naznačila, že jde o zahradu s přirozeným způsobem hospodaření. Na záhonech se prolínají trvalky s bylinkami, půdu pokrývá mulč, zelený odpad končí v kompostu, zalévá se dešťovou vodou a všechno roste bez chemie.
Stanislav zdůrazňuje, že člověk by odtud měl načerpat energii. Přírodní zahrada by měla dávat ovoce, zeleninu, ale i zážitky – z barev, vůní, tvarů.

O zážitky tu nouze opravdu není. Naopak. Jakmile projdete vstupní bránou, dýchne na vás venkovská pohoda. Na prostorném dvorku na jedné straně láká posezení pod pergolou a za ní ulička ztrácející se mezi růžemi a na druhé straně ohrada se slepicemi a kozlem Honzíkem. Ať už se vydáte okolo domu vlevo nebo vpravo, dojdete ke kryté terase, otevřené na jihozápad, z níž je krásný výhled do kraje. Obzor je lemován hřbety Šumavy, Blanského lesa a vrcholky Třístoličníku, Kletě, Libínu a Boubína. Obzvlášť krásné jsou tu prý západy slunce…
Pod zvýšenou terasou se vpravo blyští dvě vodní hladiny, vlevo, za odpočivným zákoutím s lavičkou a ohništěm, vede cesta do hloubi zahrady – nejprve kolem skleníčku a čtvercové zeleninové zahrádky na louku a do sadu. Sem, pod ovocné stromy, kryté suchou zídkou obklopenou vzrostlým keřovým patrem, není z domu moc vidět. A tak se tu dá nerušeně meditovat a pozorovat, kdo právě bydlí v kulatém hmyzím domečku pod ořešákem.
Sad je lemován trvalkovým záhonem, v němž dominují velkokvěté růže, na něj navazuje proměnlivý záhon s bergéniemi, chryzantémami, náprstníky a ostrožkami. Tuto část uzavírá živý plot z tavolníků, zimolezů a japonských vrb nishiki, které jsou jediným cizokrajným druhem v zahradě. Mají totiž moc hezké listy – se zelenobílorůžovým mramorováním. Ještě dál za keřovou hradbou je schovaný letní výběh pro kozla Honzíka.

Majitelé si dokážou pohrát i s detaily...

Navazuje nejmladší část zahrady, v níž se teprve buduje jahodo-bylinková spirála a cuketoviště. U zvoničky zahrada zdánlivě končí. Za plotem začíná pole, takže to pravé místo pro plánované čtyři úly se včelami je právě tady. Stačí se však otočit a cestou zpět máme před sebou procházku místy, která přes vrby za jezírkem nejsou z terasy u domu vidět. Po okraji se táhne asi metr a půl vysoká zídka z nasucho poskládaných kamenů.
„Teprve, když jsme ji postavili, zjistili jsme, že tahle zeď zahradu, která se sem mírně svažuje, opticky příjemně uzavře. Dosud jako kdyby energie zahrady volně utíkala do krajiny…“ usmívá se majitelka a otáčí se k domu. Chce tu vysázet medonosné rostliny a tzv. baleríny – což jsou sloupovité hrušně a jabloně. V prostoru za nimi se chystá zážitková zahrada pro děti s houpačkou, pískovištěm, brouzdalištěm a blátolištěm a s letní kuchyní s pecí. Než obloukem dojdeme k jezírkům, paní Irena ještě upřesní, že mezi částí pro děti a ohradou se zvířaty vyrůstá nedávno založený háj, kde bylo vysazeno i pár jehličnanů.

Umíte to s dětmi také tak?

Jestli se vám hlavou honí otázka, zda tohle všechno majitelé skutečně užijí, aniž by jim práce přerůstala přes hlavu, odpověď je jednoduchá – ano. Irena je ženou mnoha profesí. Kromě toho, že je výtvarnicí, která se zabývá designem skla do zahrady, nebo navrhuje interiéry, také přednáší na jihočeské univerzitě a ještě ve spolupráci s centrem enviromentální kultury Cassiopeia vede kurzy pro veřejnost – děti i dospělé. Často se odehrávají právě v této zahradě. „Témata jsou různá a vždy se točí kolem přírodního hospodaření,“ zamýšlí se a některé kurzy hned jmenuje – „zkoušeli jsme ruční kosení, stavbu suché zídky, různé typy mulčování, vyrábíme indiánskou keramiku, chystáme se stavět venkovní hliněný sporák. Další kurzy věnuji malování a na zahradě pak děláme vernisáž. S dětmi pak malujeme květináče, vyrábíme domečky pro zvířátka, děláme mozaiky. Takhle pojatá zahrada mně tohle všechno umožňuje a současně je pro děti úžasným výchovným prostředkem. Dítě vstupuje do přírodních vztahů, získává pocit tvůrce a nemá potřebu destrukce.“
Kromě návštěvníků z řad kurzů Kovářovy navštěvují i zájemci o přírodní zahrady. Certifikát, který naši hostitelé získali, kromě ocenění jejich práce zároveň říká, že zahrada je přístupná veřejnosti. Je však na uvážení majitele, jak hodně a často svou zahradu otevře. „Po telefonické domluvě může přijet kdokoliv, ale určitě si zachováme intimní atmosféru, kterou tu tak milujeme,“ loučí se Irena.

AUTOR: MARTINA LŽIČAŘOVÁ, FOTO: PETR ŽIVNÝ


Komentáře

Napsat komentář

Jak vyléčit strom

Na pražské přednášce o rodové škole v Rusku se Irena dozvěděla o zajímavé metodě ošetření stromů. Sice jí moc nevěřila, ale před třemi lety ji zkusila aplikovat ve své zahradě a s údivem zaznamenala kladné výsledky. Kompletní chemický postřik stromů, ale i bobulovin (rybíz, angrešt), lze nahradit postřikem ředěným roztokem v lokální části stromu – na pěti až deseti centimetrech větve, u bobulovin na kmínku pod větvením. K postříkané části se namotá měděný drátek tak, aby jeho 10 až 15centimetrový konec směřoval do koruny stromu jako anténka. „Na ošetření stromů v celé zahradě mi stačilo asi půl deci naředěného univerzálního postřiku rozprašovačem. Máme mnohem větší úrodu a nemoci jako rez a skvrny zmizely.“ radí Irena.