Zachráněná chalupa


Je vlídně zasazena do zvlněného terénu na okraji podkrkonošské obce Držkov. Ovšem nebýt manželů Čílových, mohl tu místo chaloupky trčet nějaký moderní výmysl.

Chalupa s bílou zděnou přístavbou je na první pohled téměř stejná jako před osmi lety, kdy ji Čílovi koupili

Ladislav a Věra Čílovi z Držkova pocházejí. Většinu produktivního věku strávili v Praze, vychovali dvě děti a nežilo se jim špatně. Do rodné obce však jezdili stále. Milují ten kraj a chtěli se „až Alláh zatroubí“, jak rád říká pan Číla, zase do hor vrátit.

Jak zastavili bagr

Ten čas přišel v jednadevadesátém roce. Čílovi se nastěhovali do Věřina rodného domu. Chaloupka, o níž je řeč, je od něj nahoru přes humna pár desítek metrů. Patřila paní Boučkové, která tu bydlela až do svých sedmadevadesáti let.

Věra a Ladislav Čílovi u svého budoucího domova

„Když se v obci před osmi lety objevili naši pražští známí a sháněli nějaký domek či chalupu, pohovořili jsme s panem Boučkem, synem a dědicem staré paní. Slíbil, že jim chalupu prodá,“ vzpomíná Věra. „Pražáci měli radost, výhled na Krkonoše je okouzlil. Chalupa už méně. Nechali se slyšet, že to je na bagr, srovnají barák se zemí a postaví něco nového.“

„To jsme přece nemohli dopustit,“ navazuje Ladislav, „protože by přišla vniveč dominanta našeho kouta Držkova. Slovo dalo slovo a s panem Boučkem jsme se na podzim roku dva tisíce tři nakonec domluvili my. Myslím, že je rád, že jejich chalupa na kopci pořád stojí a dostala se do poměrně dobrých rukou,“ zhodnotil řečník bez zbytečné skromnosti.

Dobrá práce není vidět

Když si člověk prohlíží staré obrázky roubenky zvenčí, má dojem, že se vůbec nezměnila. Ladislav Číla, inženýr elektrotechnik a dnes prý hlavně kvalifikovaný podomek (který však dělá tuto práci velmi rád), zdůrazňuje, že se snažili původní koncepci zachovat. Za nejzávažnější změny exteriéru považuje to, že z jedné roubené stěny zmizel rozvaděč elektřiny a z druhé zakončení kabelů Telecomu.

Tuhle pěknou roubenou stěnu před pár lety „zdobil“ rozvaděč elektřiny. A na kůlně chalupář dokumentoval, že dobrá práce není vidět...

„Elektriku jsme zakopali do země, rozvaděč s měřením přemístili do nově vybudovaného venkovního pilířku u plotu a skříňku Telecomu, která byla vražená přesně uprostřed trámů, jsme nahradili krabičkou schovanou v chalupě. Jak s elektrikáři, tak s pracovníky telekomunikací bylo velice slušné, rozumné a rychlé jednání; ta vedení je možné všude přemístit mimo stavbu,“ připomíná chalupář podobně postiženým. Zásadní rekonstrukci prodělala i žumpa. Kopání se samozřejmě neobešlo bez řádného stavebního řízení.

Skutečnost, že jsou v obou roubených stěnách vyměněny dva spodní trámy, nepostřehnete ani při bližším ohledání. Nátěr luxolem palisandr staré a nové dřevo sjednotil. „Naši předchůdci měli údajně těsně u roubení kozí chlívek. Sice dočasně, ale trámy byly napadené fest,“ hodnotí pan Číla a ukazuje obrázek, kde chalupa od oken nahoru „visí“ jen na vzepřených trámech.

„Opravovali jsme taky dřevník. Když jsem ze starých prken vytahoval hřebíky, sypala se, nedala se zachovat. Myslím, že na první pohled a když si nestoupnete moc blízko, nepoznáte, která jsou nová. Kolem chalupy se udělalo hodně práce – a v podstatě není vidět,“ přibližuje nám majitel svou filozofii.

Podle synova projektu

K bydlení kdysi sloužila jen velká světnice. Je těžké představit si, že v ní žilo dokonce šest lidí. „V té době ji zřejmě Boučkovi rozšířili o zděný přístavek,“ uvažuje nahlas pan Ladislav. „Hlavními součástmi jejich stravy byl údajně vepřový bůček a mléko a všichni se dožili požehnaného věku. Přesto jsme s chalupou jejich jídelníček nepřejali,“ dodává navzdory manželčinu významnému pohledu. „Věra říká, že jsem ukecanej, ale aspoň tam budete mít co napsat.“

Stůl zůstává trvale rozložen, aby se hosté pohodlně vešli. Smrkové palubky jsou opatřené vodou ředitelným akrylátovým lakem

Pak už se řeč stáčí na rekonstrukci interiéru. Syn Ladislav, stavař, vytvořil projekt, který se všem líbil. Do bývalého chléva vpravo ode dveří umístil záchod a koupelnu. Pavlač, původně zakrytou, navrhl proměnit opět ve vzdušný prostor, kde je možné pohodlně si sednout a koukat na hory. „Kdysi se tudy chodilo i na suchý záchod. Byl otevřený k severu, a když foukal vítr, pánům to hodně zanášelo…“ přidává chalupář další perličku.

Nejzávažnější změnou ve světnici byla rekonstrukce stropu. Místo tmavých povalů, natřených fermežovou barvou v tónu volské krve, je dnes přes nové trámy položen záklop ze světlých fošen. „Původně jsem chtěl jen opravit spáry, ale jak jsem do povalů píchnul dláto, sypaly se. Strop musel dolů. Ležela na něm uplácaná vrstva jílu, tak to bylo pěkně hustý, jak zhodnotil akci vnuk Pepík,“ směje se Ladislav.

Koupelnu se sympatickým dekorem ptáčků si hosté chválí

Stropní trámy i roubení jsou barevně sjednoceny do syté zeleně. „Něco jsme tenkrát natírali zeleným eternalem a zdálo se nám, že by nemusel vypadat špatně ani ve světnici,“ doplňuje Věra manžela, který hlásí, že přispěje novinkou co se týče spár. „Místo mnohde vypadané původní výplně jsem použil tak zvaný Čílův tmel. Ještě jsem si ho nedal patentovat, ale chalupářům recept prozradím. Ani za to nic nechci. To se do běžného vápenného štuku s disperzí přimíchají v poměru asi 2:1 kuličky ekostyrenu, které izolují i tepelně, a navrch se spáry přetáhnou jemným štukem. V těch našich drží tmel výborně už pět let.“

Podlaha v sednici je také nová, řádně zaizolovaná proti vlhkosti i proti radonu, což byl požadavek, který vyplynul ze stavebního povolení. „S výjimkou kousku, který je podsklepený, ležela prkna na hlíně a byla odspodu shnilá. Pokládali je někdy ve dvacátých letech, před tím se tu bydlelo přímo na hlíně,“ informuje chalupář.

Do kachlových kamen bez topeniště se přikládá jen dobře vyschlé dřevo; popel vybírá majitel jen jednou za týden

V místě, odkud šíří příjemné teplo kachlová kamna, dílo kamnáře Pitharta z Jilemnice, navazuje na smrkové palubky několika řadami vkusná hnědorezavá dlažba.
„Původně tu byla jen jedna řada. Já chtěl zachovat tradici, ale zvítězil zdravý rozum mé ženy. Je to účelné řešení, protože hostům přece jen sem tam něco z kamen vypadne…“

A mně dochází, že tuhle zachráněnou, pečlivě rekonstruovanou a s láskou ošetřovanou chalupu majitelé pronajímají. Ostatně – proč by měli o víkendech vyrážet na chalupu za humna.

Užijeme si ji všichni

Čílovi přiznali, že zpočátku byla jejich představa o pronájmech silně romantická. Říkali si, že by u nich mohli přespávat vodáci, kteří budou sjíždět Kamenici, tedy lidé odolní, jimž se bude ohromně líbit nocleh v podkroví na jílu… „Pak jsme ale usoudili, že svět přece jen pokročil a pustili jsme se do rekonstrukce podkroví,“ navazuje nit vyprávění Ladislav Číla.

Obě podkrovní ložnice přiléhají ke štítům; světlo z malých okének, podpořené několika žárovkami, pro tento účel rozhodně stačí

Hned jsme si také dva pokojíky vonící dřevem prohlédli a ocenili, že je osvětlují jen malá okénka a světlíky a tradiční vzhled štítů zůstal zachován. Náročné vestavby se v roce 2005 ujali řemeslníci, stejně jako o dva roky později rekonstrukce střechy. „V podkroví se dělaly izolace, tak jsme nechtěli, aby tam zatékalo,“ vysvětluje náš průvodce. „Starý eternit nahradila krytina Capacco, která se vyrábí z recyklovaných kabelů. Syn zvolil šablony ve tvaru mírně prohnutých perníčků. Řekl bych, že vypadají pěkně.“ Zápisy v knize návštěv potvrzují, že hosté jsou v téhle „perníkové chaloupce“ spokojeni. Je hodně dopředu zadaná, což potvrzuje fakt, že hospodyňkám v kamnech nechybí trouba (aspoň si oddechnou od pečení) a páni si přece jen dovedou odepřít gauč u televize (chodí aspoň víc po kraji). Objevili jsme i připomínku, týkající se dveří do sociálního zařízení. Vztah k tradici Ladislavovi velel zachovat světlou výšku jako v době, kdy tu byl chlév. Hosté si tedy i nadále budou muset procvičovat záda a psát do kroniky veselé zprávy o počtu boulí.

Ptám se, zda není Čílovým přece jen líto, že takhle vypěkněnou chalupu pronajímají. Shodli se na tom, že zatím ne. Oni i jejich dcera, která pomáhá s přípravou chaloupky pro další hosty, si jí při úklidu a opravách užívají dosyta. Uvědomují si však, že je úspornější na režii i na údržbu než jejich současný domov. A tak když přemýšlejí o budoucnosti, dovedou si velmi dobře představit, že by bydleli tady.

Okouzlující pohled na Krkonoše se otevírá těm, kdož se usadí na pavláčce Čílovy chalupy...

„Čím jsme starší, tím víc si uvědomujeme, v jak krásném kraji žijeme,“ uzavírá pan Číla. „Je tu blízko do hor i do kraje, jak se říká Českému ráji, i do měst, jako jsou Liberec a Jablonec. Ale myslím, že si mnozí té krásy málo váží. V lesích odhazují odpad a závodí na čtyřkolkách. Krakonoš by jim dal…“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: ALEXANDR JANOVSKÝ A AUTORKA


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Chaloupka měla původně eternitovou střechu a v roubení byly dva trámy shnilé. Obrázek zachycuje právě dramatickou chvíli jejich výměny.

Tenkrát...