V pimprlové komédii stalo se…

…že usedla vosa králi na nose – zpíval kdysi Jiří Suchý v písničce o Škrholovi.
Loutky, které vytváří pan Miroslav a obléká jeho žena Jana, by se do té komedie výborně hodily. Nejsou žádní drobečkové. A hlavně – většina má pěkně urostlé nosy…

Pestrobarevná skupina loutek zdobí schodiště do podkroví

Loutky doslova opanovaly obývací prostor domku i schodiště do podkroví. Jsou tady nejnovější výtvory anebo ty, které malá Nely právě potřebuje do svých her. Dostávají jména podle pohádkových příběhů, ale některým tvůrci „přišili“ jména už při jejich zrodu. „Šeherezáda nebo Timošenková se zlatými copy si o jména samy řekly. A támhle je král Lečo, který má korunku vyřezanou z plechovky od leča,“ ukazuje Miroslav. „I my si zkrátka pořád hrajeme.“

Kde loutky bydlí

Pan Miroslav toho o truhlařině ani o řezbářství donedávna nic moc nevěděl. Dělal prý všechny možné profese. A v devadesátých letech začali se ženou podnikat. Před pár lety však řekl: „Dost. Nemusím být nejbohatší na hřbitově. Dcera i syn už stáli na svých nohou a my s Janou nejsme rozhazovační. Zejména od té doby, co jsme vypadli z města,“ vysvětluje.

Ve vesničce nedaleko Tábora žil Miroslavův otec. Jeho chalupa stojí hned vedle. A na místě domku, který jsme navštívili, byla původně stodola. „Dostali jsme ji svatebním darem, znalecký posudek tenkrát činil dvanáct a půl tisíce korun, a nejdřív jsme ji přestavěli na garáž. Už je to třicet let. Stěny mezi kamennými pilíři jsme vyzdili tvárnicemi, které jsme na celý barák sami vyrobili z jednoho pytle cementu!“ směje se Miroslav socialistickým stavebním postupům.

Domek dnes ničím nepřipomíná bývalou stodolu; vlevo za bazénem vidíme dílnu

Po čase se garáž změnila ve sklad a staré zdivo nahradily izolační tvárnice. A když už se přestavovalo, nechal majitel uložit do země odpadové roury. „Soused mi tenkrát říkal: to by byl pěkný baráček… Dali jsme mu zapravdu. Firma, která nabídla přestavbu v zimě za režijní cenu, protože neměla pro lidi práci, ještě dům zvenku zateplila polystyrenem. A vybudovala patro, abychom se sem vešli. Jenže když zedníci dodělávali stropy, zapomněli vodováhu. Tak jsme si je pak museli sami znova vyštukovat,“ vzpomíná chalupář, který se žádné práce nebojí.“

Osudové setkání

Při zařizování nového domova vyrážel Miroslav, milovník fortelného nábytku, často do bazarů. V jednom potkal pána, s nímž si báječně popovídal o starožitnostech, a nejen o nich. Zjistil, že pan Michal žil třicet let v Austrálii, kde vyučoval design, sochařství a malířství. „Když jsem k němu přišel na návštěvu, zjistil jsem, že spousta věcí, které doma má, nejsou starožitnosti, ale že si je udělal sám. Tak jsem začal taky. Nejdřív s opravami nábytku, ale pak jsem se odvážil vyrábět i repliky. Nebavilo mě totiž přizpůsobovat se řemeslníkovi, který ten kus nábytku vyrobil. Jdu radši svou cestou. A velikou radost mi dělá, když lidi nepoznají, že jsou to nové věci.“

V obývacím prostoru můžeme obdivovat gauč, který vyrobil Miroslav ve stejném stylu jako skříň, která je z bazaru

V dílně u domku začaly vznikat nejdřív větší kousky. Skříně, prádelníky, postele. Když už nebylo kam s nábytkem, vybavil otcovu chalupu. „Trošku si práci usnadňuju,“ přiznává. „Normální truhlář nejdřív udělá skříň a podle ní šuple. Já koupím za stokorunu skříň v bazaru a použiju z ní šuple a kování. Pak teprve dodělám ‘novou’ skříň. Také ozdoby většinou kupuju v Řempu a podobných obchodech. Nerad je řežu, je to časově náročné. Zjistil jsem, že staří truhláři to dělali zrovna tak. A když byl někdo šetrnej, koupil ke skříni třeba jen dvě nohy soustružené a vzadu dal hranaté,“ ospravedlňuje svůj postup tvůrce.

Před pár lety paní Jana zatoužila po nové sedací soupravě. Když její šikovný muž viděl, co se v obchodech nabízí, vymyslel vlastní variantu. „Posháněl jsem prkýnka a dal se do díla. Ale jak jsem se nad gaučem hrbil, hnul jsem si se zádama. Bylo jasné, že musím začít dělat něco fyzicky méně náročného, něco, s čím bych si mohl sednout.“
Už delší dobu měl doma tři hlavičky k loutkám, které koupil na burze. A zkusil k nim z lipového dřeva vyřezat těla. Věděl, že se pod oblečky netvarovala, že to řezbáři považovali za zbytečné. „Já je ale nedělám na výdělek, je to moje hobby. Tak proč bych loutky ještě trochu nepolidštil?“

Zloduši se nedaří

Když dostala první trojice těla a paní Jana ze zbytků ušila parádní roucha, pustil se novopečený loutkář do dalších hlav. „Pomohl mi zase pan profesor. Sochařinu má v malíku, tak mi radil, jak se dělají oči, pusa… I teď někdy pusu zkazím. Abych ten kousek pěknýho dřeva nevyhodil, vydám se za ním. Hlavy, které poopravil on, se dobře poznají. Zmenší jim totiž nosy. Ale já dělám schválně loutky s velkým frňákem. Určitá nadsázka k nim patří.“

Soudě podle nosů je autorem těchto loutek Miroslav

Ptám se autora, jak dlouho mu trvá vyřezání jedné loutky. Odpověď byla opět svérázná. „To já ani nevím. Nerad dělám ruce, které musí být přece jenom reálné. Vyřežu tedy třeba deset nebo dvacet těl, nohou a pak se holt pustím do hlav a nakonec do rukou.“ A když se dlouho baví s nohama, najednou prý neví, jak se pustit do hlavy… „Snažím se udělat moudrýho a vyleze z něj naiva. Nebo chci vyřezat pořádně zlýho chlapa, ale ze dřeva se vyloupnou takovýhle dobráci,“ mávnul ke své galerii. Jen jen promluvit…

Loutky dostávají svůj výraz, charakter, už v rukou řezbáře. Ale skutečně ožívají až pod tahy štětce. A není to snadná práce. Barvy by mohly zbavit „života“ i tu nejplastičtější hlavičku. I v tomto směru měl Miroslav štěstí. V pravou chvíli potkal odbornici, Hanu Jindrlovou z Českých Budějovic.

„Paní Jindrlová maluje metodou starých mistrů. Nepoznáte, že jde o současnou práci,“ ujišťuje Miroslav s obdivem. „Začala nás učit obličeje. Umí je krásně vystínovat, což mojí ženě moc nejde. Člověk zkrátka nemůže umět všechno.“

Šicí koutek paní Jany je v podkroví; manžel jí přidělal ke stroji další světlo, aby na malé oblečky lépe viděla

A tak začali loutkář a malířka spolupracovat. On jí dělá rámy k obrazům, ona pomáhá s kolorováním hlaviček. Maluje akrylem a paní Jana temperami. Akrylové obličeje jsou preciznější, ale i ty méně barevné mají výmluvné výrazy. Velmi dobře vypracované jsou i obleky a doplňky, které Jana vytváří. „Těší mě šít hlavně zdobná roucha,“ přiznává. „Mám sbírku prýmků, korálků, knoflíků… Obcházím hlavně sekáče, kde nakoupím levně i látky. “ Miroslav s Janou dělají svými koníčky radost nejen sobě. Vnučka Nelinka už tady odehrála bezpočet pohádkových příběhů. Syn Aleš a dcera Vanda oceňují spíš tátův precizní nábytek. Vanda si jím zařídila celý pražský byt. Možná se jí bude hodit i nějaký menší kousek, které teď tvůrce natírá pastelovými tóny modré a olivové. Sám si je míchá – do bílého Balakrylu přidává tónovací barvy: modrou, okr a hnědou. „Do malby se nepouštíme, to nám moc nejde, tak některé hotové kousky přizdobíme se ženou dekupáží.“

Ale do nábytku se Miroslav pouští, jen když někdo z rodiny skříňku či truhličku potřebuje. Jinak ho pořád „drží“ loutky. Když se na něj obrátili z divadla, zda by nějaké neprodal, odmítl. „Ale možná se dohodneme na dlouhodobé zápůjčce. Aspoň by bylo místo na další pimprlata.“

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: PETR ZHOŘ

V pimprlové komédii stalo se…