Proměna kamenné sýpky aneb Třicet roků na vsi


Údaj v titulku není zcela přesný. Oldřich Vojta totiž s roztomilým důrazem připomíná, že on je Brňák, člověk typicky městský, a na venkově tráví se svou ženou Mílou vždy jen polovinu roku. Tu si ovšem navzdory výše zmíněnému tvrzení moc užívá.

Chaloupku dnes bohužel nelze z nevelké zahrady, zarostlé stromy a keři, vyfotografovat celou; tady je vidět část s prosklenými dveřmi

Obrázky chalupy jsem od fotografa získala dopředu, a tak jsem projížděla malou obcí na Tišnovsku a hledala místo, kde silnice vytvoří esíčko a na bílé fasádě domku vlevo uvidím smaltovanou ceduli: Bouvard a Pécuchet náměstí. Vojtovi najdu vpravo, tedy naproti. Oldřich mi pro jistotu vyšel v ústrety – a svým rozšafným uvítáním ještě umocnil dojem, že seriál o dvou písařích má na Moravě pokračování…

Na starých základech

Dům i vrátka, jimiž se vstupuje ze silnice, jsou věnčeny zelení a květinami

Malou zahrádkou, zaplněnou stromy, keříky i rostlinstvem ve venkovských ucháčích, jsme zamířili k proskleným francouzským oknům, nad nimiž visí veselé lampiónky. Pán domu odkudsi vylovil demižon, zalitoval, že řídím, a zatímco jeho paní šla připravit kávu, začal vyprávět.

„Jsem stavař a vždycky jsem si chtěl postavit buď rodinný dům, nebo letní bydlení. Ale nejdřív jsme se ženou pro zjednodušení věci sháněli hotový objekt. A tady, v údolí Svratky, jsme objevili starou sýpku. Příští rok to bude třicet let. Dobře se to pamatuje, protože v tom roce se nám taky narodila dcera Eva. Objekt tehdy patřil JZD, ale skutečným majitelem byl místní mlynář, který tady měl ještě palírnu. S prodejem problém nebyl, nikdo jiný než my o ruinu nestál.“

Fotografie, na níž je vidět celý domeček, vznikla už před více lety

Sýpka měla v kamenných stěnách ošklivé trhliny, ale Oldřich myslel, že půjde zachovat. Ovšem jen do té doby, než odvázal ocelové lano, jímž byla přední stěna přivázána ke ztrouchnivělému krovu. „Celé to spadlo na silnici, zastavili jsme v obci provoz,“ směje se.

„Z původní sýpky tady nakonec zůstal jen krásný kamenný sklep. Nový dům je svým výrazem, objemem a hmotou zcela totožný se svým předchůdcem. Dokonce má i malou valbičku. Snažil jsem se zachovat urbánní ráz této části obce, což se snad podařilo.“

Trámy z vývozu

Vzhled domu i předpokládané venkovní úpravy si majitel namaloval už do fotografie staré stavby. To ještě počítal, že ji spolu se svým kamarádem statikem zachrání. Náčrtky se pak hodily při nové výstavbě. „Začal jsem si projektovat a těšit se, jak bude dům vypadat, ještě ani nebyly odklizeny sutiny. Pohrál jsem si hlavně s vnitřní konfigurací. Chtěli jsme tady žít standardním příjemným způsobem, tedy mít kuchyňku, koupelnu, záchod, pracovnu a nějaké spaní. A samozřejmě dost prostoru pro relax a setkávání s přáteli.“

Záběr od piana, stojícího vpravo od vstupních dveří, na posezení, nad nímž je prostor otevřen až ke střeše. Vlevo pohled do jídelny, vpravo od krbu stoupá schodiště do patra

Se stavbou pomohl hlavně otec paní Míly. Stěny z třicet centimetrů tlustých pórobetonových tvárnic vztyčili na základových pasech poskládaných z vybouraného kamene a nahoře dům svázali železobetonovým věncem. Přes něj jsou upevněny trámy krovu. Zbytek – obklady, podlahy, schody – dodělával Oldřich sám. „Manuálně nejsem nijak moc zručný,“ přiznává. „To mám po otci, který byl chemik, ale měl velmi blízký vztah k umění. Ale i on, nepříliš praktický intelektuál, přiložil při stavbě naší haciendy ruku k dílu.“

Stavět v polovině sedmdesátých let prý nebyla žádná slast. Koupit tašky, cihly, prkna na podlahu i trámy byl problém. „Dřevo se většinou vyváželo neopracované. Ale měli jsme štěstí, že právě na naší pile řezali smrkové trámy deset na dvaadvacet centimetrů, tedy na rozměr, jaký jsem potřeboval, pro jakéhosi francouzského odběratele. Vždycky, když tam zůstal nějaký ne zcela perfektní trám, který Frantíci nepřevzali, zavolali nám, jestli ho nechceme,“ vzpomíná chalupář s humorem.

Krb jako ženský bok

Vpravo se kolem ladných křivek krbu stoupá do patra; vlevo jsou proutěné stěny pracovny, které vyplétal otec paní Míly

Základní prostor domu není členěn stěnami, ale spíš tělesem krbu, vytaženým podél komína až pod střechu. Před krbem je prostor vzdušně otevřen vzhůru, za ním je v přízemí zasunuta jídelna s velkou knihovnou, kuchyňka, koupelna a záchod. Tato část je uzavřena stropem tvořícím podlahu patra. Stoupá se na něj po dřevěných schodech kolem krbu. Hned proti nim se na trámech vznáší pracovna pána domu, vpravo mají Vojtovi za lehkou příčkou spaní.

„Komín ani krb jsem nezdil sám, ale navrhoval jsem ho,“ vysvětluje se stopou pýchy majitel. „Krb vůbec nekouří, tudíž je čistý, sněhobílý. Myslím, že je pěknou dominantou prostoru. Zedník pořád nevěděl, jak chci obestavbu krbu ke komínu přisadit. Říkal jsem mu, že musí být pěkně zakulacená – jako ženský bok.“ Krb je sice parádní, ale nemá prý žádný velký výkon. Hlavním zdrojem tepla jsou nevelká krbová kamínka, umístěná v jídelně. Hravě vytopí i patro.

Pěkný průhled z pracovny do přízemí, kde mezi „vývozními“ trámy vidíme obrazy Aleše Knotka, který chalupaří v nedaleké vsi

Zajímám se, čím jsou natřeny podhledy. „Vůbec nevím,“ přiznává Oldřich, „to dělala manželka.“ A Míla vysvětluje, že povrchová úprava je její doménou, protože její muž občas uplatňuje různé zlepšováky. „Natíral třeba předek kuchyňské linky. Vzal štětku a omydlil to v jedné lajně. Co je uvnitř, to prý už se nemusí. Ale podhledy jsem vůbec nenatírala, protože pořád nejsou dodělané. Nad nimi si totiž v izolaci dělají myši hnízdečka. Pořád je co zametat…“

Tento problém bezpochyby vyřeší rekonstrukce střechy, k níž se schyluje. Hospodyně se hlavně těší na nová střešní okna. Tím nad kuchyňkou jí totiž při vaření kape na hlavu… „Před třiceti lety nebyly žádné veluxy nebo rota. Naše střešní okna dělal tesař při konstrukci krovu. Jsou orientována k jihu, takže celý prostor pěkně osvětlují a prohřívají i v zimě,“ vysvětluje chalupář.

Jak zkrotit zahrádku

S vodou tady naštěstí problémy nejsou. V obci je dnes už vodovod, ale Vojtovi stále využívají vodu ze studny, kterou nechali před lety vykopat ve sklepě. „Je v ní tak silný pramen, že nemáme problémy se zaléváním ani v době, kdy je ve vsi zákaz,“ přihřívá si polívčičku Míla, která původně vystudovala zahradnickou školu se specializací na květinové aranžérství. Už léta však pracuje jako knihovnice v Technickém muzeu v Brně a zahradničení má jako koníčka.

Vpravo od schůdků je vstup do kamenného sklepa, jediného prostoru, který tu zbyl ze staré sýpky

„Manželka je venkovský zahradník a já ji pozoruju a snažím se ji pochopit. Ale dodnes se mi to nepodařilo,“ naráží Oldřich na Mílinu tendenci ochraňovat na nevelké zahrádce i stromky z náletu. Netají se tím, že by mu stačilo, kdyby tam vyprodukovala pár kvítků a dostatek máty do mojita.

Procházíme zahrádkou, která má pouhých 100 metrů čtverečních, a Míla tiše souhlasí, že je některé stromy začínají omezovat. „Smrk konika, túje, borovička kleč, lípa, všechno je přerostlé. Kořeny nám dokonce začaly nadzvedávat šlapáky. Musím je zkrátka víc krotit,“ odhodlává se moje průvodkyně. Když se ptám, které z květin má ráda, vyjmenovala bez rozmýšlení: jiřinky, bergénie, třapatky, floxy.

Pod klenbami sklípku, který slouží občas i jako dílna pána domu, je velmi příjemně hlavně za letních veder

Nakoukli jsme i do krásného klenutého sklepa, kde bylo v pozdním odpoledni velice příjemně. Je velký, zasahuje pod chalupu a asi pod půl zahrádky. Slouží střídavě jako dílna nebo vinárna.

Nic bychom neměnili

Vracíme se do „sýpky“, ke stolku, kde měl Oldřich zatím čas na úvahy. „Myslím, že bych na koncepci tohoto stavení nic neměnil, ani kdybych začínal znovu. Všechno vlastně vyhovělo našemu požadavku. Údolí je ochlazováno řekou, takže je tu příjemně i v extrémních vedrech. Naprosto nám stačí velikost domu i malá zahrádka. Je orientovaná na severozápad, takže se přes den nepečeme a večer, když se sem slunko stočí, je na ní blaženě.

Za opěradlem starožitné židle v pracovně pána domu nakukujeme do vzdušné ložnice, osvětlené okny zadního štítu

Vůbec nám nevadí, že nejsme na samotě. Nádherná příroda je odsud pár kroků. A i když jsme v Brně, můžeme být v klidu. Hospodský Bob má od nás klíče a dělá nám se svými dvěma dobrmany jakéhosi majordoma. Už se osvědčil, vyplašil zloděje dřív, než stačil něco ukrást.“

Míla souhlasně přikyvuje a dodává, že všechno, co kdysi brala jako negativa, považuje dnes za velké plus. „Třeba to, že obcí vede železniční trať na Brno. Dnes jsou vlaky tak dokonalé, že je člověk skoro neslyší, takže nás budí jenom ptáci. A vlak mě pohodlně vozí do práce.“

Zatímco je Míla v Brně, Oldřich se vznáší prostorem ve své pracovně a projektuje dřevostavby. Když je pošmourno, zatopí si a chvíli relaxuje u krbu. „Přiznám se, že mi tady každý rok zalahodí jiný koutek. Tento rok mám nejlepší místečko venku na lehátku. Když zhasnou světla, pozoruju hvězdy.“

text: Marie Rubešová
foto: Vavřinec Menšl

Proměna kamenné sýpky aneb Třicet roků na vsi


Komentáře

Napsat komentář

Tenkrát…

Takhle si majitel – stavební inženýr a projektant – před třiceti lety vyfotografoval sýpku. Do obrázků si pak nakreslil, jak ji upraví. Vpředu naplánoval taras, ve stěně nalevo vstupní dveře a dvě okénka. Soudě podle současného stavu své záměry spolu se ženou a přáteli také realizoval. Ale vše v nové stavbě, která je vzhledově s tou původní zcela totožná.

Takhle si majitel před třiceti lety vyfotografoval sýpku