Tajná zahrada


Rozlehlá skalka s hvozdíky, lomikameny a hořci, potůček a rybník, to vše patří k „tajné“ zahradě manželů Doskočilových z Ostrovce u Janovic. Abyste ji uviděli, musíte vyšplhat na hřbet stráně, vysoko nad chalupu.

Kdysi nad chalupou vedla hojně užívaná cesta vedoucí například k blízké hospodě. Zanikla cesta i hospoda

Jsme na Vysočině, nedaleko Pelhřimova, v nadmořské výšce 650 metrů. „Původně tady býval mlýn, zmiňovaný v kronikách stovky let, ale za mého dětství už se toho moc nenamlelo,“ vzpomíná majitel. „Pozůstatky mlýnského stavení nahoře ve stráni však už dávno skryl čas, zatímco naše chalupa přetrvala a časem se rozrostla i o zahradu na kopci. Není od domu vidět, a je tak trochu tajná…“

Pěšinku lemuje vysoký porost, ve kterém pravověrní botaničtí nadšenci rozeznávají upolíny, zběhovce, udatny, pérovníky a mnoho dalších zajímavostí

Na zahradě, stejně jako na celém pozemku Doskočilových, platí příjemné pravidlo: žijeme si tu bez plotů. Kopcovitý terén zahrady tak plynule přechází do volného plenéru – strání, luk a polí. V rozloze a neohraničenosti je také jedno z největších kouzel zahrady. Má to ovšem i své stinné stránky.

„Zajíci nám postupně zlikvidovali patnáct janovců a spolu se srnci se pustili i do jalovců. Občas nás navštěvují i zloději, kterým se zase líbí skalničky,“ stěžují si majitelé. Ploty však přesto stavět nebudou.

Býval tu mlýn

Je pozdní jaro, u stavení slavnostně kvete jírovec a švestka, zatímco předzahrádka patří venkovské klasice: denivkám, tařicím, hvozdíkům a třemdavám. Pan Doskočil vypravuje, že mohutný jírovec pamatuje ještě z doby, kdy byl jen štíhlým proutkem. Nejprve prý k němu rodina uvazovala husu, pak kozu. „Tehdy byl na stráni, kde je dnes skalka, jen skromný výchoz kamenů. Pochází z dob, když se tu doloval kámen do základů mlýna.“ Dlužno říci, že právě díky tomuto stále se zvětšujícímu výchozu se stráň za domem časem změnila v přírodní skalku a majitelé ve skalničkáře…

Vzhůru, do stráně

Kdo se vyšplhá až do dvou třetin kopce, narazí na starý sad s ovocnými stromy. Ještě pár kroků vzhůru a už se před poutníkem otevírá vyhlídka do kraje na pomezí jižních a středních Čech a samozřejmě i na výše zmíněné atributy zahrady. I my jsme v roli objevitelů, samozřejmě provázeni majitelem, vyšplhali na kopec a ejhle! V zorném poli máme rybník, potůček pod strání, který lemuje dolní část pozemku a mohutnou stráň porostlou barevnými fleky skalniček. Na prohlídku skalky láká úzká hlinitá cestička, na jejímž konci vidíme paní domu. Je začátek léta, celá zahrada vzkvétá a bují, pletí je tedy každodenním údělem obou manželů, kteří se prý někdy ani za celý den spolu nepotkají…

Horizont tu tvoří hráz jednoho z mnoha rybníků, tak typických pro Vysočinu

Cestička končí pod strání u bažinatého potůčku s vrbičkami, který meandruje po hranici pozemku. U potůčku se daří vlhkomilnému rostlinstvu od orobince až po japonské prvosenky a kosatce. Nad potokem se naklání hlavatá vrba s růžově panašovanými listy a pod ní roste jeden z nejbujnějších porostů host, jaký jsme kdy viděli. Zanedlouho pokvetou vrbiny a kakosty a zhruba za měsíc čeká naše hostitele sladká odměna v podobě lesních jahod.

Když se vydáme hustou výsadbou podél potoka až k vysokému valu, za nímž je hráz vypuštěného rybníka, potkáváme rozlehlé porosty barvínku většího, bergénie, denivky a mohutné kapradiny. Travnatou cestu zpět na horní okraj stráně dekoruje hustý porost do fialova vykvetlého vlčího bobu.

O skalničkách a jejich vůni

„Na jaře na ní mezi prvními vykvétají amurské hlaváčky, prvosenky a cibuloviny, my však nejvíc milujeme čas, když kvetou lýkovce,“ vypravuje nám po prohlídce zahrady u šálku kávy majitel. „Když se za teplého večera rozvoní, je to nádhera. Nyní už jsou lýkovce bohužel odkvetlé, ale už se těšíme se na to, až vykvetou orientální lilie, které nejen krásně kvetou, ale především voní. Každoročně si užíváme i malá skalničkářská dobrodružství – už roky nám zahradou putuje kytička s podivným názvem nemléč alpský. Vždycky se někde uchytí a rozroste, pak jej najdeme zase na jiném místě.“

Skalničky mohou být titěrné rostlinky, nebo barevně výrazné trsy - tady například kakosty, zvonky, hvozdíky a další

Proměna hlinité stráně v obří skalku na ploše dvou arů byl samozřejmě mnohaletý proces, během kterého manželská dvojice na hlinitopísčitou stráň navozila nespočetně koleček hlíny a kamene. „Dříve byla po lesích a podél cest taková spousta kamení, že jen stačilo nakládat a vozit.“

Začalo to docela nevinně před třiceti lety. Paní Doskočilová si koupila tařičku a zasadila ji na balkoně do květináče. Ale pořád to nebylo ono. „Vsadila jsem ji tedy na skalku na chalupě. Tehdy jsem ještě netušila, že právě tato tařička se stane základem naší sbírky skalniček,“ vzpomíná majitelka. Z manželů Doskočilových, kteří tehdy na chalupu jezdili jen na víkendy, se postupem času stali skalničkáři. Ovšem nikoliv skalní.

Skalničky potřebují společnost

Nad skalkou vede cesta, lemovaná rozsáhlými porosty vlčích bobů. Kromě skalničkových kompozic a jednotlivých skvostů nás na zahradě upoutaly vzrostlé dřeviny. „Skalničky potřebují společnost,“ vysvětluje pan Doskočil. „Stromy zastíní suchomilnější rostlinky před deštěm a odsají z půdy zbytečnou vodu. „Proto jsme nad horním okrajem skalky vysázeli jehličnany, hlavně naše oblíbené smrky omoriky, borovice limby, korejské a bělokoré jedle.“

Skalce dodávají pohyblivý stín i jehličnany. Jejich koruny netvaroval jen majitel, ale i zajíci a srnci

Jako ochranný val působí i jalovce, javory, tsugy, skalníky a dřišťály. Přímo ve stráni rostou keřovité mochny a několik okrasných javorů. „S výsadbou dřevin jsme spokojeni, jen omoriky nejsou tak štíhlé, jak jsme čekali, zato naše limby mají tu správně kulovitou korunu. Za to, že některé z nich nesahají až k zemi, můžou srnci,“ usmívá se majitel.
Díky ochraně dřevin na horním okraji skalky rostou plnokvěté smolničky, boubelíky, které se podobají zvonkům, porosty písečnice, kociánky a neuvěřitelně červené hvozdíky. Pod jednou z omorik kvetou jihoafrické kosmatce a slaměnky.

„Inspirací při tvorbě zahrady nám byla spíše láska k přírodě nežli skalničkářská literatura. Knížky jsou někdy zavádějící a někdy i klamou,“ rozšafně vysvětluje pan Doskočil. „Samozřejmě, platná jsou pravidla ohledně orientace svahu, nadmořské výšky a geologických podmínek. Ale třeba naše lewisie tu rostou tak, jak by se podle knížek pěstovat neměly. Zasadili jsme je pod omoriky a k tomu do místní půdy. Občas nějaká uhyne, ale jinak prosperují.

Denivky prozáří každou zahradu

Máme i rostliny, o nichž se píše, že ve výsadbě do zeminy obvykle uhynou a mohou se pěstovat jen v nádobách, například nebesky modrá kamejka nebo alpský hvozdík. U nás kupodivu přežívají bez problémů. Prostě nabídneme rostlinkám to, co máme, a buď jim to bude vyhovovat, nebo ne. Necháváme na přírodě, aby si poradila.“

TEXT: RADKA BOROVIČKOVÁ
FOTO: ZDENĚK ROLLER


Komentáře

Napsat komentář