Statek s vůní starých časů


Statek v západočeském Chotíkově je usazen na vrcholku prostorného kopce

Myslím, že je to závislost,“ hodnotí v nadsázce paní domu svého koníčka. „Už když jsem se jako mladá příležitostně dostala k nějakému zahraničnímu časopisu a viděla fotky těch velkých a útulných venkovských kuchyní, strašně jsem toužila mít někdy něco podobného.“

A protože ví, že pohodu domova nedělá jen zařízení, ale také libé vůně, postavila na kuchyňský stůl obrovský talíř čerstvě pečených povidlových buchet. Nechce se věřit, že je pekla prvně v životě, jak jsou dobré.

Umění vidět a odvážit se

„Stane se mi třeba,“ pokračuje Kristina v líčeních svých lovů beze zbraní, „že kolegyně v práci pronese: Dneska musím rozštípat a spálit ty krámy po dědovi. Já okamžitě vystartuju, aby to nedělala dřív, než se na ně podívám. Když jí pak po čase ukážu, jakou krásnou truhlu a skříňku chtěla vyhodit, nevěří vlastním očím.“

Ne každý kousek starého mobiliáře je nutné opravit, všechny však projdou louhovou lázní, která smyje původní nátěr až na holé dřevo. Konečné ošetření včelím voskem už jen podtrhne přirozenou krásu materiálu a zdůrazní teplo, které do stromu za léta růstu vložilo slunce.

Kristinino sběratelství se nezaměřuje pouze na předměty domácí potřeby. Jednou si například umínila, že ke statku patří žebřiňák. I když už jde o poměrně vzácný dopravní prostředek, nabídek dostala hodně, potíž však byla s dopravou. Až po dvou letech natrefila na člověka ochotného dovézt jí žebřiňák na Sokolovsko až z daleké Moravy.

„Možná vypadám jako blázen, ale staré věci mě lákají úžasnou energií, kterou v sobě mají. A taky mě baví, když poslouchám, jak tu staří vykládají dětem, co k čemu sloužilo a jak se to používalo.“

Návrat ke kořenům

Kde žijí vlídní lidé, tam pohoda dýchá z každého koutku

„Byla to láska na první pohled,“ vzpomíná Kristina na setkání s Václavem a na začátky jejich soužití. Bydleli tu i onde, ale nakonec se před deseti lety vrátili na statek do Chotíkova, kde Václav prožil dětství. A dali se do zásadní stavební rekonstrukce. „Bylo to hrozné,“ shrne prožité útrapy do stručné věty Kristina a dodává: „Ale pokud jme nechtěli bydlet jenom v kuchyni, udělat se to muselo.“

Chloubou zachovalých vesnických chalup bývá pec. Měli ji i zde, ale když Kristina poprvé vstoupila do domu, stály na jejím místě petry. „Taky hrůza,“ podotkne lakonicky. Při rekonstrukci nahradil kamna na uhlí teplovzdušný krb. Má moderní francouzskou vložku, ale vzhledem evokuje venkovské kachláky.

„Dělali nám ho kamnáři ze Sokolova a povedl se jim skvěle. Sloužil nám dobře pět let, nicméně, jak se říká, při topení dřevem se člověk zahřeje třikrát: musí ho pořezat, naštípat, naskládat… Bylo mi líto, že se Václav tak dře, ale tvrdil, že ho to baví.“ Předloňská zima však krb prověřila: venku závěje, mínus patnáct stupňů – a doma chřipka.

„Leželi jsme jak lazaři, ale bez topení bychom zmrzli. A tak ten, který měl horečku pod čtyřicet, šel ven pro dřevo. Jenže když ho tahal celý den, měl čtyřicítku nazítří. Taky jsme museli zajistit vodu koním. Takových deset patnáct kbelíků denně, protože jak žerou suché seno, mají větší žízeň. Muselo se to řešit.“

Jak Václav přišel o dřinu

Mobiliář chalupy pochází z různých koutů republiky. Jejich vzhled sjednotilo odstranění barevných nátěrů a přidání stejných úchytů a kování

Když následující léto začala akce Zelená úsporám, Kristina měla jasno. Dostala tip na firmu montující švédská tepelná čerpadla, a okamžitě začala jednat. V rychlém sledu byl na volném pozemku položen plošný kolektor ze 410 metrů hadic s nemrznoucí směsí, na něj bylo připojeno tepelné čerpadlo IVT Greenline C9 Plus a na stěny se namontovaly radiátory.

„Následující zima v teploučké chalupě byla úžasná. Ale jako z udělání jsme nebyli ani jeden den nemocní,“ směje se Kristina. „Kdo neví, jaké to je vstávat do třinácti stupňů ‚tepla‘ a jak hrozné to je v koupelně při teplotě ještě o tři stupně nižší, ten moje ódy nepochopí.“

Jediné, co kalí Kristininu radost z dostatku tepla a teplé vody je nespokojený manžel. Zlobí se, že mu prý vzala práci kolem dřeva. „Ale to není až tak úplně pravda, dřevo potřebujeme,“ brání se jeho žena. „Když je venku nevlídně nebo když přijdou na návštěvu přátelé, sedneme si k zapálenému krbu a je to úžasné.“

S láskou Ergola a Ema

„Můj muž stíhá všechno. Vedle jiného choval i domácí zvířata,“ prozrazuje Kristina. „Ale ten, kdo špatně nese, že z malých kachňátek a kůzlátek a jehňátek vyrostou dospělci, které je třeba zabít, ten by to dělat neměl.“

Velkému trápení odpomohla náhoda takřka pohádková: v nedaleké chovné stanici sportovních a kladrubských koní vyřazovali krásnou sedmiletou klisnu Ergolu, která se nehodila pro chov. „Museli jsme se rozhodnout okamžitě. A protože měla kobylka jít už druhý den na porážku, bylo to raz dva.“

Kristina měla radost, že Václav bude mít o koho pečovat. Jenže ráno Ergola zmizela. Vrátila se do dva kilometry vzdálených Nebanic za kamarády. „Když to udělala ještě několikrát, nezbylo nám, než jí pořídit kamarádku Emu, aby se jí u nás nestýskalo. Teď už jsou spokojeni všichni.“

TEXT: OLDŘIŠKA PODHORCOVÁ
FOTO: IVETA KOPICOVÁ


Komentáře

Napsat komentář