Špejchary


Budovy, v nichž se uskladňovalo vymlácené obilí, se spisovně nazývají sýpky. Ale název špejchar z německého Speicher u nás zdomácněl víc.

Krásné barokní špejchary lze objevit i v Novém Kníně a dalších středočeských obcích

Odborná literatura uvádí, že výraz špejchar patří k zastarávajícím slovům obecně českým, zatímco jeho spisovně se tvářící varianta špýchar je spíše výrazem knižním.

K čemu sloužily

Interiér malého špejchárku na Rakovnicku

Špejchary jsou popsány jako zpravidla věžovité stavby sloužící zejména k uskladnění zrna. Budovaly se jako přízemní, zvýšené, jedno či vícepatrové budovy, které byly často opatřeny pavlačí, přístupnou zevnitř nebo i z vnější strany. Do vyšších podlaží se ukládalo lehčí zrno, dolů pak těžší obilí. Leželo volně na podlaze přibližně v metrové vrstvě, aby se nezapařilo nebo nevznítilo.

Hospodyňky ve špýcharech skladovaly i mouku, ovoce a potraviny, pro které v domě nebylo vhodné prostředí (mohly by tam zvlhnout, načichnout kouřem nebo shořet). Ve špejcharech bývalo dost prostoru i k úschově nářadí a odložených předmětů. Šlo o stavby pokud možno pevné, zabezpečené proti vloupání a hlavně proti požáru. V letních měsících se v nich i přespávalo, což bylo výhodné, protože úroda byla lépe střežena.

Špejcharový roubený dům v obci Telecí, kde se v levé části s patrem skladovalo zrní, slouží dnes už celý k bydlení

Špejchary se stavěly mimo obydlí tak, aby byly dobře viditelné z domu. Později byly připojovány k zadní části obytného traktu, nebo tvořily součást průčelí usedlosti. Stavební zvláštností je usazení roubeného špejcharu nad vjezdovou bránou, rovnoběžně s ulicí (Opavsko, Vysočina). Budova, kde byl špejchar připojen přímo k síni, se označuje jako špýcharový dům.

Pozoruhodné špýcharové domy najdeme na Chodsku. Komora nebo sýpka jsou sloučeny pod jednou střechou vedle roubené obytné části. Typické jsou pro tyto domy rozložité polovalbové střechy zpravidla s pavláčkami ve štítech (tím se podobají šumavským domům).

Stavební materiály

Nejstarší špejchary, které se dochovaly na našem území, pocházejí ze 16. století (Soběnice u Litoměřic nebo Písečná nad Dyjí). Zpočátku se stavěly roubené. Dřevěná konstrukce byla opatřena vrstvou mazaniny s izolační schopností. Takové špýchary se slaměnými či šindelovými střechami stávaly v jihozápadních Čechách a ve Slezsku.

V tomto roubeném špejchárku na Jičínsku mají chalupáři dílnu; modrá, která se opakuje i na pavláčce, mu rozhodně sluší

Z dřevěných sýpek starší časové vrstvy proslula trojice roubených věžových sýpek z počátku 18. století z Chebska. Jiří Škabrada v knize Lidové stavby uvádí, že konstrukční zvláštností roubených sýpek byla protipožární ochrana horního podlaží, kde byla sýpková komora či komory. Při použití spalných krytin se totiž muselo počítat s tím, že střecha případně shoří, avšak komora s obilím musí požár přečkat. Uplochých trámových stropů k tomu sloužila vrstva lepenice – hliněné mazaniny kryjící shora stropní záklop.

V Putimi můžete obdivovat masivní stěny i zdobení středověkého věžového špejcharu; uvnitř je přehlídka hospodářského nářadí a strojů

Při stavbě sýpek se dlouho užívaly i dřevohliněné konstrukce vzepjatého profilu s roubenými klenbami, vytvořenými postupným zkracováním délek trámů průčelních stěn. Krov byl nasazen přímo nad tuto konstrukci, nebo na ní často jen ležel natolik volně, aby se dal v případě nebezpečí požáru rychle shodit. Obloukovité klenutí stropu později nahradily rovné trámové nebo povalové stropy s pevně usazenou střechou. A dřevo vystřídaly hliněné nepálené či pálené cihly a kámen. V severozápadních Čechách se samozřejmě objevovaly i špýchary hrázděné.

Stavby mimo obydlí

K obecnému rozšíření samostatně stojících sýpek došlo hlavně v 18. a 19. století v souvislosti s rozvojem obilnářského hospodaření (opatření Josefa II. z roku 1782, přikazující budovat obecní, tzv. kontribučenské sýpky). Stavěly se na návsích, kde byly dobře přístupné. Příkladem může být josefinský špýchar v Týně nad Vltavou nebo v Těchobuzi, který měl fungovat jako první obilní záložna v Česku. Další zajímavé stavby vévodily zámeckým hospodářstvím. Obvykle šlo o několikapatrové honosné stavby, které jsou dodnes dominantou některých obcí.

Obrázek z Tišnovska ukazuje, jak útulně lze zařídit rekonstruovaný špejchar

Mnohé architektonické skvosty však jsou také součástí selských usedlostí v krajích, kde se rodilo hodně obilí. Umístění špýcharů záleželo především na uspořádání dvora – na jeho velikosti, tvaru, umístění vjezdů a domu i vztahu k přístupovým cestám. Nejčastěji bývá sýpka v návesní frontě vedle vjezdu, ale často též volně ve dvoře nebo v jeho pozadí.

Využití špýcharů

Současné využití špýcharů je velmi rozmanité. Úroda už se v nich už dávno neskladuje, ale leckdo —ctí tradici“ a odkládá sem nářadí a předměty, které není kam dát. Anebo se špejchary proměnily ve sklady brambor a uhlí či malé dílny.

Špejchárek ve skanzenu v Krňovicích u Hradce Králové skrývá potřeby hospodáře z počátku minulého století

Jak ukazují některé příklady, pro tyto často krásné prostory lze vymyslet i jinou náplň. Z obecních, většinou barokních či renesančních špejcharů se stávají díky nejrůznějším grantům a příspěvkům mecenášů muzea, představující zemědělské a hospodářské nářadí i život regionů vminulých stoletích, nebo galerie (např. v Chotilsku, Prostřední Lhotě, Drážkově, Nové Cerekvi, Královicích a Budeničkách na Slánsku nebo Želči u Tábora). Zajímavé tradiční roubené špýchary a špýcharové domy jsou k vidění v Muzeu lidové architektury v Zubrnicích, v Přerově nad Labem nebo Kouřimi.

Tento půvabný zděný špejchar je součástí hospodářství na Znojemsku

Ocenit je třeba však také soukromé majitele, kteří investovali značné peníze do obnovy zděných špýcharů a špejchárků, jež využívají buď jako menší muzea (renesanční sgrafitové špýchary ve Stanovicích na Pelhřimovsku a vNezdicích na Klatovsku), nebo si je upravili k obývání.

Velmi záslužnou práci dělají i někteří chalupáři, kteří zachraňují dřevěné špejchárky, jež by jinak vzaly za své. Přenášejí je na své dvory či zahrady a buď v nich budují malá soukromá muzea, nebo je zobytňují na občasné ubytování pro přátele.

TEXT: MARIE RUBEŠOVÁ
FOTO: ALEXANDR JANOVSKÝ, MARTINA LŽIČAŘOVÁ, MARTIN MAŠÍN, VAVŘINEC MENŠL, OTA PAJER, JAN PEŠTA, MARIE RUBEŠOVÁ, FRANTIŠEK VAŇÁSEK, KAMIL VARCOLLER A PETR ZHOŘ

Špejchary


Komentáře

Napsat komentář