Sněhuláci


Co mě vedlo k tomu, že jsem začal stavět sněhuláky? Nebylo to z počátku nic jiného než dlouhá chvíle.Když napadl sníh a v zahradě nebylo co dělat, tak jsem se dal alespoň do nich. Mluvím-li o sněhulácích, myslím tím samozřejmě i medvědy, zajíce a cokoliv jiného vytvořeného ze sněhu a ledu. V počátcích se ale skutečně jednalo o pravé sněhuláky – panáky, složené z tradičních tří koulí, které jsem „válel“. Ale to bylo jen v začátcích.

Novátorské metody

Dnes mám techniku jejich výroby zcela jinou. Hrablem nahrnu sníh na hromadu a z ní postupně směrem od země nahoru roste ta která sněhová postava. Ale musí to být veliká kupa sněhu, neboť moji sněhuláci mají obvykle výšku přes dva metry.

Vznikají v podstatě tak, že na základ postupně připlácávám plechovou kuchyňskou lopatkou sníh do dostatečné výšky a tvaru a takto vzniklý polotovar upravím hladítkem do patřičné podoby. Není-li sníh dostatečně soudržný (prašan), polévám jej vodou z konve. Pod ruce, tlapy, do uší či jiné vystupující části od těla vkládám podpůrné konstrukce, prkénka či silné dráty, aby nepadaly. Oči, nos, pusu a další detaily vystřihuji z tmavých koberců. Ty pak propíchnu dlouhým hřebíkem, kterým je zakotvím do těla sněhuláka.

Nejvíce se mě však lidé ptají na to, jak dosáhnu barevnosti sněhuláků. Je to naprosto jednoduché. Jde o potravinářské barvy, které na sněhuláka obvykle nastříkám z ručního rozprašovače, detaily pak dělám štětkou.

Čtyři hodiny lopoty

Zhotovení jednoho dva a půl metru vysokého sněhuláka mně trvá kolem čtyř hodin, samozřejmě se zahřívacími přestávkami. Netrvá totiž dlouho a rukavice máte mokré a ruce zebou; v gumových to jde špatně. Končívám často až za tmy, takže výsledek vidím v řádném světle teprve druhý den ráno.

Někdy je to překvapení – jako v případě toho hodně šedého zajíce, kterému jsem udělal čumák skoro až na krku. Tvrdím, že se tak stalo v důsledku tmy, manželka je ale názoru jiného. Přičetla to na vrub slivovičky, která je ale při takové stavbě taky potřebná. Sněhuláky ovšem slivovicí nestříkám ani nemažu.

Budou se honit po zahradě?

Mými oblíbenými postavami jsou medvěd a zajíc. Těmi začínám a také bohužel obvykle končím. Naše venkovské sídlo je totiž ve výšce 296 metrů nad mořem a tam, byť pod horami, není v poslední době sněhu nadbytek. A když napadne, dlouho se neudrží. Takže když jeden víkend se sněhuláky začnu, příští týden je najdeme již zhroucené natolik, že můžu začít znovu.

Představa o déle trvající zimě, kdy bych mohl po zahradě rozmístit na delší dobu alespoň pět zvířat, tedy zůstavá pouze zbožným přáním. Medvěd, zajíc, klokan, krtek a tygr si asi budou muset ještě počkat, než se budou moci společně honit po zahradě.

Závěrem přeji čtenářům Chataře chalupáře spolu se sněhuláky, kteří jsou mi vedle mého právnického povolání a péče o zahradu velkou radostí, do roku 2010 všechno nejlepší.

TEXT A FOTO: PAVEL KUMPRECHT


Komentáře

Napsat komentář